Schokolade Blumensprache 6.

autor: Schmetti

Frederik ještě na takovém koncertu nebyl. Nezažil tak zvláštní atmosféru, jako panovala právě v tomto doupěti. Temná, těžká, svým způsobem drsná a nemravná. Frederik si zde připadal velmi zvláštně. Stejný pocit, který v něm převládal, když sem vešel, v něm zůstával po celou dobu koncertu. Byl velmi nervózní, než tři rapeři přišli na pódium. Svírala se mu podivně hruď, vzduch byl provoněn marihuanou a cigaretami. Motala se mu hlava, připadal si, jakoby tyto omamné tabáky užíval taky. Přemýšlel nad tím, jestli je možné se cítit zhuleně, když trávu nezkusil.

Onen mladík za ním jej znervózňoval. Jeho parfém byl přespříliš sladký, voněl jako vanilková zmrzlina nebo něco podobného. Na hlavě měl tmavě modrý šátek a oříškové hnědé oči s dlouhými řasami. Frederika okamžitě zabolelo u srdce. Ty oči mu tak připomínali někoho, kdo pro něj moc znamenal… proto se po celou dobu koncertu neotočil za sebe a chvilkami jen tupě zíral na rapující může uprostřed malého pódia.

Tento tíživý pocit v oblasti jeho srdce a žaludku nezažil už dlouho. Po několik let se jej v sobě naučil potlačit a snad i zapomenout. Ale copak to šlo, když téměř všichni z jeho rodiny, včetně babičky přítele, mu onu osobu připomínali pořád? Frederik se nad tím vždy jen pozastavil a mávnul se smíchem rukou. Měl před sebou ochranný štít, ale pravda byla zcela jiná. Stačilo, aby se podíval na fotografii, vybavil si vzpomínky, které byly jako živé, a jeho odolnost vůči oné osobě byla tatam. A nyní… když spatřil takovou nesmírně obrovskou podobnost. Píchalo jej ve spáncích a pod víčky svých smaragdových očí cítil tlačící se slanost, jenž bojovala s řasami. Zatracené řasy a duhovky.

***


Sebastian jej lákal do zákulisí k soukromému baru. Frederik váhal, nevěděl, zda nabídku přijmout. Pravda byla, že by rád šel. V hrdle měl sucho a sklenka džusu by mu neuškodila.

„Dobře. Ale jen skočím za kamarádkama jim říct, aby šly domů, ok?“ naklonil hlavu do strany. Zářivý úsměv Sebastiana okouzloval. Přikývl na souhlas a spokojeně sprásknul ruce.
„Tak běž.“

Díval se jen za čokoládovým chlapcem, běžícím nahoru po schodech a vrtěl hlavou. Frederik si ani netroufal holkám prozradit, že by měl jít s jedním z vystupujících na drink. Co s jedním, Sebastian mluvil v množném čísle, což znamená, že tam budou i ostatní. Navíc Frederik nevěděl, zda by směl dívky pozvat také, když mu to nebylo dovoleno. Jistě by nemohl.

***

„Takže budeš doma sám?“

„Jo. No nevím kdy přesně, ale mamka by měla odjet na pár měsíců do Afriky za tátou a pomoct mu tam s něčím… on se táta rozhodl pomáhat někde v tom… uhm… zelený průmysl nebo jak se to říká.“

Frederikovi se pletla slova. Jazyk se mu zamotával a on mnohdy své věty zakončoval hlasitým smíchem. Seděl na křesle, v ruce džus s vodkou, nevěděl, kolikátou sklenku měl. Nohy hozené na stolku a plně si užíval atmosféru backstage. Přišlo mu to děsně cool sedět s těmito chlápky a popíjet drinky. Bavit se v šeru místnosti a poslouchat ztišenou hudbu.

Další dva z raperů seděli společně se Sebastianem na rozlehlé pohovce naproti němu a v ruce drželi pivo. Po Frederikově pravici byl onen chlapec, který v něm rozdmýchal frustrující, bolestné pocity a vzpomínky. Seděl téměř vedle něj. Nejmladší z přítomných, kromě Frederika. Vypadal tak křehce, mužně tajemně. Za celou dobu nepromluvil ani slovo, jen zíral do své sklenky sodovky s příchutí zeleného čaje a mlčel. Nohy překřížené přes sebe. Téměř na křesle ležel. Frederika tak vnitřně rozhazoval a zneklidňoval. Raději se jeho směrem nedíval a konveroval především se Sebastianem a Bernem.

„Zelený průmysl?“ zasmál se Sebastian a drknul loktem do Berna. Ten jen cosi zahučel a lehce se usmál. „Zelený průmysl… Hey, Nicolasi, co to znamená? Ty seš na to expert přece,“ pobídl Sebastian chlapce po své levici. Nicolas k němu zvedl pohled. Frederik je jen sledoval.
„Například ekologická architektura?“ pozvedl obočí a zadíval na na chlapce, jehož znal po delší dobu, než si sám čokoládový mladík uvědomoval.
„No… jo! Ano, přesně tak! Táta prý dělá do nějaké firmy, kde se staví domy a všude budou stromy, trávník, květiny… miluju květiny. Sice nechápu, kde vezmou v Africe na zavlažování vodu, ale… to je jedno,“ povídal rozvášněně Frederik. Díval se mimo onoho člověka, který jej tak znervózňoval a mohl za jeho vzpomínky.

Nicolas jej s lehkým úsměvem na rtech sledoval. Hleděl spíš na jeho jemné ruce a špičky bot. Připadal si možná stydlivě. Vypadal tak. Rozhodně moc dobře si pamatoval, jak tohle kuře dostával namol ožralého z diskotéky. Ve svých uších slyšel větu o tom, že jeho ruce jsou jak radiátory. Musel se vždy usmívat tomu, jak to bylo sladce komické. Když jej přivedl domů a jeho matka měla potřebu nadávat, když jej ukládal do postele za stálým dozorem jeho mamky… když ho pozvala na druhý den na oběd, díky jeho něžnému chování k jejímu synovi, a on musel odmítnout… to všechno měl v hlavě a držel to v sobě.

Nicolas už dál neodpověděl. Zůstal mlčet a zíral kamsi před sebe. Vypadalo to, jakoby přemýšlel. Ale potom vytáhl mobil a asi si hrál.

„Víš, Nicolas je členem Greenpeace a různě tak smějdí po světě. Stará se o přírodu, podporuje tyhle různé akce…“

Sebastian se snažil Frederikovi přiblížit Nicolasovu osobnost.

„Hele, vole, nedělej si prdel z mojí práce, jo? Moc dobře víme všichni, jak na to pohlížíš,“ zabručel pobouřeně Nicolas. Propaloval Sebastiana zvláštním pohledem a Berno oba dva své kamarády sledoval. Rozhodně se nedalo říct, že by Nicolas tyto může považoval za přátelé. Třetí muž zmizel domů a Berno? Opravdu se mu zdálo, že jej využívá. Berno a Sebastian byli nejlepší přátelé od dětství a Berno bral Nicolase všude s sebou, proto se bavil s ostatními. Možná jen Nicolas pohlížel na všechny skrz prsty.

„Nebuď zase nasraný a radši si dej pivo…“ zasmál se Sebastian a nabídnul Nicolasovi lahev. Ten ji samozřejmě nyní odmítl, neměl chuť na alkohol.
„Ne, díky. Já už, kluci, půjdu…“ broukal. Berno hned zvedl oči a zadržel ho.
„Hey, brácha, žádné takové. Nikam nejdeš, budeme pařit, vole. Klidně i s limonádou.“
„Berno…“
„Ne, prostě…“

„Víte co? Hele, Frederiku…“ zvedl se Sebastian z gauče a sedl si na opěrku křesla, kde čokoládový chlapec seděl a cucal brčko. „Ty říkal, že máma bude dlouho pryč?“
„Jo,“ přikývnul Frederik. „Ale nevim, jak tam budu sám, protože se bojím být sám doma. Hlavně v noci.“

Sebastianovi se blýsklo v očích.
„Tak co kdybys bydlel u mě v bytě? Mám tam volný pokoj. Nebyl bys sám doma, byl bych s tebou, nemusel by ses bát. Pořád by jsi s někým byl. Co na to říkáš?“

2 názory na “Schokolade Blumensprache 6.”

  1. Mischulka

    Tak tenhle díl ve mě vyvolal fakt spooousty otázek, takže jsem zvědavá jak brzy, a pokud vůbec, na ně dostanu odpovědi 🙂

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *