Schokolade Blumensprache 34.

autor: Schmetti
„Počkat, počkat,“ Nicolas vydechl se smíchem, dlaní si přejel po obličeji. Vykolejeně. „Ty… Fredy… já… to nechápu,“ pleskl se do stehna a založil ruku v bok, dívaje se z jednoho, stojícího u auta, z druhého, schovávajícího se za svým kamarádem.

Thomas se zhluboka nadechl, nebyl na tom o nic lépe, než Nicolas.
„Nico… svět je opravdu malý, ale tady… tvůj přítel Frederik byl před… nějakým časem také můj přítel,“ Thomas odfoukl a rozladěně přešlápl, přičemž si prohrábl vlasy. V jeho představě se viděl jako šedivý mladý muž. Slyšel Nicolase, jak se jaksi podivným smíchem zajíkl.
„To je vtip… vtip, ne?!“ otočil se na Fredyho, který dělal, že se nezúčastňuje. „Jak…“ ztrácel slova.


„Nico, myslím, že za to nikdo z náš nemůže, že jsme to nevěděli. Jak jsem mohl vědět, že tvůj čokoládový přítel, je můj… bývalý,“ Thomas se rozhodl zůstav v klidu alespoň pro ostatní. „Nikdy jsi mi neřekl jeho příjmení nebo jméno, pořád jsi o něm mluvil jako o Čokýně a tak… jak jsem to mohl vědět nebo ty? Byla to jen rádoby posraná náhoda, že jsme měli přítele mulata, sami jsme se tomu smáli.“
„Jo, ale…“ Nicolas už nevěděl vůbec, co by řekl. „Jsem prostě v šoku.“

„Počkat, vy tady pořád mluvíte o tom, že Fredy byl toho a toho přítel, ale…“ vmísil se do debaty Faby. „Kdo sakra jste vzájemně vy dva?“ vyřknul otázku, která mu vrtala celou dobu v hlavě, proto nedokázal pochopit a vnímat, o co vlastně jde.
„Jsme bratranci tak trochu vzdáleně…“ pověděl Nicolas a ucítil potřebu mít šátek na hlavě. „Od táty rodiny…“

Fredy zalapal po dechu. Všechna skládačka, ztracené kousky jeho myšlenek zapadaly postupně do sebe. Nicolasovy oči… jeho občasná podoba chování… vzpomněl si na den, kdy šel do clubu na koncert Sebastiána a Berna. Poprvé… poprvé s jeho vědomím uviděl Nicolase, který ho už dávno znal z dovážení ho domů v opilém stavu. Fredy se odlepil od Fabyho a vstoupil do prostoru, trojúhelníku, mezi nimi.

Nicolas, Thomas i Faby se na něj dívali s očekáváním. Fredy sám nevěděl, co udělá. Začal se rozrušeně smát.
„Hele, já nevím, ale prostě… proč bychom to řešili? Jste příbuzní, chodil jsem s Thomasem, s tebou… co je na tom? Je to minulost…“
„Jo, to je…“ pokýval hlavou Nicolas, díval se do země. Thomas byl zadkem opřený o kapotu svého auta a podpíral si bradu, zíral též do země.
„Fredy má pravdu…“ promluvil. „Měli bychom se sebrat a jet domů.“
„Domů?“ podíval se a Thomase Fredy. Ten zvedl hlavu a přešel k němu, vzal ho zezadu za ramena a políbil ho do vlasů. Nicolas se zamračil.
„Domů k Nicovi, jsem k němu pozvaný na večeři.“
„Jo, to seš,“ prskl Nicolas, všichni zde vycítili, že žárlí.

Faby sebral ze země poloprázdné tašky jídla, které v kině nesnědli a popošel.
„Tak já jdu…“ ozval se. Všichni mu začali věnovat pozornost.
„Kam jdeš?“ zeptal se Nicolas.
„No domů, k sobě…“
„Nechceš jít k nám? Měli jsme to s Fredym v plánu, chtěl být s tebou a zároveň doma, zapomněli jsme si ti to říct.“

Faby vyhledal Fredyho pohled, ten mu dal najevo souhlas. Thomas měl stále stejnou pozici za Fredyho zády.

„Není to blbé?“
„Ne, není,“ řekl rázně Nicolas a zapíchl oči do Thomase. „Jedeme.“

Thomas přikývl, pustil Fredyho a stanul ke svému autu.
„Vezmu toho… Fredyho kámoše,“ neznal jeho jméno, nevzpomínal si, že by mu ho řekl. Vybízel jej k sobě očima. „Tak pojď, nepůjdeš pěšky.“

Fabymu se rozbušilo srdce, zatěkal očima mezi Nicolase, ke kterému se tiskl Fredy, a mezi Thomasem.
„No dobře,“ svolil a bez dalších poznámek a řečí nasedli všichni čtyři do auta a rozjeli se do domu Nicolase a Laury.

***

Laura myla nádobí a Nicolas ho utíral. Bylo po večeři a zbytek domu si vegetil v obýváku, kam oba dva viděli, a hráli jakousi stolní hru. Frederikovi viděli do zad stejně jako Janimu, ale do obličeje Thomase a Fabyho jim nepřekážel žádný výhled. Seděli vedle sebe na gauči a smáli se. Thomas cosi s úsměvem říkal Fabymu a ten svítil.

„Podivná situace…“ zavrtěla hlavou Laura. „Hlavně nesmíš žárlit, je to pryč. Slyšíš?“ stiskla Nicovi rameno, aby jí věnoval pozornost, poněvadž se nesoustředil a neustále pozoroval dění v obýváku.
„No jo, pořád,“ zavrčel a protočil oči. „Nežárlím,“ sám věděl, že říká lež. Žárlil. Viděl moc dobře, jaký zvláštní vztah k sobě chovají Thomas s Fredym. Příliš důvěrný, blízký, divný. „Ale chovají se k sobě divně.“
„Jak divně?“
„Ty vole, jak asi, to vidíš, ne? V jejich očích je něco divného. Dívají se na sebe moc láskyplně, mile, Thomas ho neustále hladí, dává mu pusy do vlasů a Fredy div nevrní a nemrouská jak kočka!“ Nicolas praštil talířem a zapálil si cigaretu.

„A pak kdo tady nežárlí…“ zasmála se Laura, vyždímala houbičku, spláchla dřez, vypnula vodu a otřela si ruce do utěrky, načež si od bratra ukradla cigaretu a posadila se do proutěného křesla. „Myslím, že spolu zažili něco, co nevíme… Fredy je typ, který se potřebuje… který potřebuje ochranu. A Thomas je takový, že se rád stará a ochraňuje. A navíc…“ vyfoukla dým z úst. „Nezapomeň, že spolu nespali. Kolik jim mohlo být? Fredymu 14 nebo 15? Thomasovi kolem 18… Fredy říkal, a neříkej, že může lhát, říkal to, když mi brečel v náručí kvůli tomu, co se stalo u Seba, že poprvé spal s nimi, nikdy před tím neměl sex. Mohli se samozřejmě honit, kouřit, otírat…“
„Musíš mi to říkat?!“ vyjel na ni a praštil popelníkem. Měl vztek. „Radši drž hubu.“
„Je to minulost, Nico, minulost, umíš to pochopit? Patříš k němu, miluje tě, nemáš proč žárlit? Nemůžeš ale vymazat to, co bylo, mají se prostě rádi, lepší než aby se nesnášeli.“
„Mhm, to by bylo lepší.“
„Jo, chtěl bys, aby se hádali? Aby se naše rodiny hádali?“
„Nepleť sem rodinu,“ Nico měl chuť se sebrat a zmizet, jak mu bylo zvykem.
„Budu sem plést rodinu. Ty,“ ukázala na něj. „nemáš proč žárlit. Nevěříš Fredymu?“ píchla na dráždivé místo, do vosího hnízda. Nicolas vystartoval jako roj sršní.

„Věřím mu, kurva, věřím Fredymu, věřím mu ve všem!“

Laura se jen poklidně pousmála.
„Tak vidíš…“

Nicolas zakroutil hlavou, vzal si popelník, cigarety a odešel za nimi. Nehodlal se bavit se svou sestrou a poslouchat její debilní kecy a chytré řeči.

***

Frederik odmítl jakoukoliv pomoc s květinami, které byly před nějakou chvílí přivezeny k domu Nicolase a Laury. Chodil zatížený malými květináčky s květinami, ale také s obrovskými, které snad byly větší než on sám. Pomoc od kohokoliv z domu nechtěl, bylo od koho, dům byl opět plný lidí. Ráno je přišel navštívit Berno a zůstal.

„Bobku, opravdu nechceš pomoct?“ ptal se již po několikáté Berno a strkal si za ucho cigaretu, kterou před tím olízl. Fredy zavrtěl hlavou, zrovna vytahoval velikánský květináč s rostlinou, jejíž název Berno neznal.
„Ne, já…“ položil ji udýchaně na zem. Berno pozvedl obočí a zapochyboval o Frederikově fyzičce. „to zvládnu. Jsem zvyklý nosit kytky. Myslíš, že v práci mi někdo pomáhal?“
„Mhm, ne…“ Berno pokrčil rameny. „Ale mám pocit, jako by ses mě
l za chvilku převrátit, když tak koukám, jak je ta kytka větší než ty a nejspíš i těžší,“ ušklíbl se.
„Hey, co máš proti mé váze?!“ vyjekl Fredy a zamračil se jak nazlobené děcko na Berna.
„Nic, jen že ta kytka je těžší než ty,“ opáčil pobaveně.
„Hahaha, jsi jako Seb, ten se mi taky smál, že jsem hubený a pak mě vykrmoval, až jsem z toho měl takovéhle tváře!“ Fredy nafoukl své tváře a ukázal rukama kolem své hlavy jako meloun. „Vypadal jsem jak blbec, kobliha, hnusný Fredy!“

Berno si všiml, jak se o Sebastiánovi zmiňuje absolutně uvolněně beze strachu či nervozity, jakoby se nikdy nic nestalo.

„Nejspíš jsi vypadal jako čokoládový sněhulák,“ mrkl na Fredyho a bez nějakého ptání se čapl jako nic květináč s bezejmennou rostlinou a nesl mu ho do obýváku.
„Heey!! Strejdo, ty zmetku! Hajzle!“ Fredy se rozeběhl za ním, předběhl jej a sledoval, jak se mu nugátový muž směje. Poskakoval před Bernem a takto došli do obýváku, kde Nicolas s Thomasem klábosili a Laura uklízela. Jani se věnoval psaní do svého knižního sešitu.

„Co děláte za divadlo?“ Nicolas občas nepobíral obyvatele svého domu.
„Tvůj čokoládový bobek se chtěl jako pan king tahat s tímhle,“ pokýval hlavou na kytku, kterou ukládal do rohu místnosti před francouzským oknem, kam mu ukázal Frederik.
„On je tvrdohlavý…“ prohodil Nicolas. Thomas sledoval Fredyho, jak nadšeně podřepuje u květináče, šťouchá prstem do hlíny a takto obchází celou květinu dokola.
„Frederik je hlavně švihlý,“ uchechtl se Thomas, Nicolas se na něj podíval. „No co čumíš, znám ho taky,“ Thomas do Nicolase se smíchem strčil, ale Nicolas se nesmál.
„Fredy je nadšený zahradník,“ řekl měkce a vyhledal Frederikův pohled. Fredy se na něj s láskou usmál.
„To dělám pro tebe, abys byl jako v pralese,“ jeho nevinnost byla odzbrojující. „Ještě by to tu chtělo nějaké liány, papoušky… houpací síť… To mě napadlo, že by šlo udělat na terase, koupit třeba umělou palmy, živá by tu nevydržela vůbec, no a tam by se nějak přidělala síť a bylo by to absolutně rozkošné!“

„Tak to někdy uděláme,“ Nicolas vstal a Frederika obejmul. Políbil ho na rty a vtáhl do své náruče. Fredy přivřel oči a zabořil obličej do jeho trička, ruce protáhl pod jeho pažemi a též ho obejmul. Thomas uhnul očima a vzal si ze stolu mobil. V tom přišel Faby z koupelny a hupsnul vedle něj na gauč.

„Tak jsem tady,“ pravil vesele, měl skvělou náladu, jak Thomas zjistil. Sjel ho pohledem.
„Jsi velký spáč?“

Faby položil dlaně na svá stehna a otočil k němu hlavu.
„Mhm, nevím, spíš bych řekl, že se mi spálo dobře tady, doma jsem hrozně unavený, když vstanu, jako bych nespal.“
„To bude tím prostředím, ekologickýma a také energicky rozmístěným, Laura je na tohle expert,“ mrkl na Fabyho Thomas a podíval se za sebe na Lauru, která otírala barový stůl. „Viď, drahá sestřenko?“
„Co?“ zvedla zrak a dezorientovaně se ptala, co kdo říkal.
„Ale nic,“ Thomas se pousmál a položil mobil zpátky na stolek. Fredy s Nicolasem řešili kytky a společně dávali na hlínu skleněné duhové kuličky.

„Nedáš si kafe?“ nabídl Faby, zatímco Berno šel pomáhat Lauře.
„Možná…“ odpověděl jaksi mimo. Faby se nadechl, zadržel dech, podíval se na Fredyho s Nicolasem a na Thomasův výraz. Pak vydechl a povzdechl si.
„Nebo cokoliv jiného,“ zamumlal. „Co rád piješ?“
„Lidem krev?“ zaklonil trochu hlavu Thomas a sledoval Fabyho, absolutně známé gesto pro jeho otrávenou náladu. Faby se zarazil, Thomas ho přiváděl do rozpačitosti.
„No… na to tě zase tak dobře neznám, ale krev ti dát bohužel nemůžu, leda že bys byl upír a vysál mě,“ zahihňal se, připadal si najednou dětinsky jako jeho kamarád.
„Nevím o tom, že bych byl upír…“ Thomas se sesunul zadkem dolu do polo lehu. „Ale určitě máš hrozně studenou krev, mám pocit, jako bys byl ten typ otužilce, co leze do vody v mrazu a plave.“

Faby se v předklonu rozesmál. Vyrazil mu dech.
„Jsem otužilec! Ale ne, neskáču do ledové vody, ale jezdím v mrazu na kole, většinou… někdy. Nebo nosím kraťasy.“
„Odhadl jsem tě,“ Thomas na něj znova mrkl, spojoval před svým obličejem konečky svých prstů. „Ale malá poznámka, do vody se v zimě, myslím, neskáče, protože by to s tebou seklo a nejspíš bys zamrzlý zůstal navždycky, ale leze se tam docela pomalu.“
„To nejspíš ano…“ Faby se ztrácel v jejich hovoru, Thomasův upřeně uhrančivý pohled pálil. Bylo to nepříjemně vzrušující, mrazilo ho po těle. Cítil se jak pod rentgenem vášně, nikdy na něj takhle nikdo nekoukal, nezkoumal ho, nemluvil tak podivně, tajemně a… bylo to snad balení? Nevěděl.

„Prosil bych tu kávu,“ Thomas se natáhl k Fabymu s malým polibkem na tvář. „Bez cukru,“ šeptl mu do ucha, než se vrátil zpátky do své pohodlné polohy a nevěnoval dál Fabymu pozornost.

Točila se mu hlava, zavanul k němu jeho parfém, mužný… lehký, svobodný, vábivý. Vstal z gauče a jako v mrákotách se dobelhal do kuchyně. Spadl mu hrneček na zem. Střepy přinášejí štěstí… uslyšel od Laury. Šel vařit kávu.

6 názorů na “Schokolade Blumensprache 34.”

  1. Ahojky, děkuji ! 🙂 taky tě ráda vidím :D. jsem nedávno byla na svém starým a hledala tvuj starý blog a jaksi ho už nemáš =) ale tak máš další toe supí =). máš to taky pěkný =)

  2. Nakoniec som si to musela prečítať už teraz :-D  Nemôžem len tak ležať, keď viem, že je nová kapitola 🙂
    Ďakujem 🙂 Fredy je také dieťa :-D Tie jeho nápady :-D

  3. Mischulka

    Já být Nicem, tak Fredymu nevěřím ani nos mezi očima :-D
    Ne vážně, měla jsem Fredyho na začátku ráda, ale posledních několik dílů jsem na něj hodně změnila názor. Už ho tak mco ráda nemám :-D Jasně, roztomilý je pořád, ale jeho chování mi značně vadí. Vadí mi, že se ke každému chlapovi lísá. Bylo by to ok, kdyby neprohlašoval, jak miluje Nica a ještě s ním nechodil. Ale takhle mi bohužel činí velký problém uvěřit jeho lásce.

  4. tak podla mna je to dokonale
    …ked Fredy pochopil svoje pocity pri zisteni ze Tom je Nikov bratranek, vtedy som zacal chapat Frediho
    je to super aj som sa rozpisal ale tesim sa na koniec tak zatial koncim:)

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *