Schokolade Blumensprache 33.

Jak jsem řekla na fb blogu, Čokoláda se blíží ke konci, řekla bych tak 3 až 4 díly a bude dopsaná. Možná si říkáte, že nechcete, aby skončila, ale chystám/chystáme nové příběhy. Minule jsem prohodila cosi jako… „Moje fantazie překvétá. Spousta nových poupat.“ Opravdu mě těší, že mám takovou představivost, ale problém je v tom, že nevím, co sepsat dřív 😀

Přeji příjemné čtení, Schmetti

autor: Schmetti


Blázníš? Netrefíš? Děláš, jako bys tu nikdy nebyl. Sice jsi tu byl vždycky v zimě kvůli Vánocům, teď je teplo, ale tak přece nejsi úplný blbec, abys nenašel náš dům, ne? Vypadá to trochu jinak bez sněhu, ale tak si vezmi třeba navigaci nebo něco. Ty jsi vážně blázen… a to se divím, že zrovna ty se bojíš jet autem.

Nicolas odeslal svůj mail a šel si uvařit kafe, než dostane odpověď. Když se po pár minutách vrátil, aktualizoval stránku a rozklikl doručenou zprávu, četl.

Hahaha, já se nebojím jet, všechno vím, znám, trefím i poslepu, to byl vtip, milý bratránku, vtip 😉 V kolik mám dorazit? Právě se chystám na večeři, jsem dostal chuť na něco dobrého… víš, jak rád jím večeře.

Nicolas si přečetl odpověď a zavrtěl hlavou, usrkl z hrnku kávy a odložil ho na stolek, aby mohl napsat odpověď.


Ty jsi vždycky trapně vtipný, co? Na co na večeři, doma máme jídla dost. Laura něco uvařila, ještě jsem to nejedl, je brzo. To víš, když je teď u nás Jani, tak mu vyvařuje.

Tak já se nechám přizvat na večeři k vám, budu ti dělat společnost 🙂 Moje společnost je ta nejlepší.

Niclas se zasmál, on je pořád stejný, pomyslel si.

Jasně, ty egoisto. Tak dělej, ať nečekám celý večer.

Zrovna vycházím z kina, byl jsem se trochu… no za kulturou.

Nicolas uvážil, že odepisovat dál není potřeba, odhlásil se z mailu, zaklapl notebook a hrnul se k mobilu. Z pracovny se přesunul do obýváku, zapnul nějaký hudební program, na který se přeci nikdy nedívá, a volal Fredymu.

Vyzváněl, docela dlouho. No věděl, že je Fredy občas nahluchlý nebo nemá zrovna čas. Dočkal se, zvedl to.

„No ahoj broučku,“ zašvitořil Nicolas a položil se na gauč, lehl si a přitáhl si k sobě polštář, který obejmul.
„Ahoj Nico…“ Fredy zněl jaksi… unaveně? Nicolas zbystřil.
„Děje se něco, zlato? Jsi nějaký přešlý,“ staral se.
„Ne, ne… všechno je v pořádku, miláčku,“ slovo miláčku Fredy řekl s jemným úsměvem, bylo to slyšet. Nicolas se nechtěl na nic ptát do detailu. Ale zamyšlený byl. „Právě jdeme s Fabym z kina, trochu jsem tam usnul, protože ten film byl hrozně nudný.“

Nicolas se pousmál.
„Na čem jste byli, ty ospalče?“
„Na Star Wars, ale nějak mě to nebavilo.“
„Tak jdi spinkat… mhm?“ Nicolas pocítil potřebu ho mít u sebe. Nejradši by mu řekl, aby přišel domů.
„Stýská se mi, lásko…“ Fredy zakňučel, právě se zavřel v kabince záchodu. „Jsem blbý, že? Nejsem s tebou od rána a už mi chybíš.“

Nicolasovi to potěšilo. Nebyl teda sám, komu schází přítel.
„Blbý? Vždyť já mám chuť ti říct, ať se sebereš a jdeš za mnou…“ přiznal se. „Ale slíbili jsme Fabymu, že budeš s ním. Taky jsi mu chyběl… chce tě mít někdy pro sebe…“
„Já vím, však on mně taky… nejradši bych měl ale vás oba u sebe a prostě… nevím.“
„Tak někdy může k nám, Laura tu má Janiho taky, vždyť sem chodí pořád Berno, je jedno, jestli o někoho víc. Mhm?“ navrhl Nicolas návštěvu.
„A co kdybychom to udělali už dneska? Asi… asi nejsem připravený trávit noc mimo tvou blízkost. Bojím se…“

Nicolas se posadil, dělal to vlastně často, i Frederik. Vždy se usadili a když je něco zaujalo, překvapilo, narovnali se a začali se koncentrovat na informace, které se jim dostávaly do ucha.

„Bojíš? Fredy… to… až teď si to uvědomil? Je možné, že až teď, protože… no nevěděl jsi, jak budeš reagovat… a co v kině, nebál ses, že tě on nebo někdo od něj uvidí,“ popravdě měl Nicolas obavy, ale nechtěl to připomínat Fredymu, chtěl, aby to překonal, nevracel mu vzpomínky.
„No nejdřív ne, ale jak jsem si sedl na sedačku, zhasla světla, dostal jsem strach a prostě… bál jsem se, musel jsem se držet Fabyho a teď jsem zavřený v kabince na záchod a klepu se.“

Nicolas si ho dokázal živě představit, vyděšeného, rozklepaného. Zrychlil se mu dech.
„Mám pro tebe přijet?“
„Já nevím… neřekl jsem o tom Fabymu, že bych se chystal zpátky domů…“
„Určitě to pochopí, o něj si nedělej starost, on chce pro tebe to nejlepší taky, nebude uražený,“ Nicolas neváhal a mířil si to do předsíně obléknout na sebe bundu, boty a vyrazit.
„Dobře…“ svolil Fredy.
„Tak zavolej Fabymu, ať tě z toho záchodu vyzvedne a počkejte na mě někde, kde se budeš cítit v bezpečí, ano?“
„Dobře…“ byla opět stejná Fredyho odpověď.
„Za pár minut tam jsem, miluju tě,“ řekl vážně Nicolas, zavěsil, vyšel z domu, zamkl za sebou a odešel do garáže.

***

Fredy překonal strach vyjít z toalet přes dlouhou chladnou chodbu, kde blbnula světla, a s hlubokých dýcháním přešel až do prostoru před sálem, postávali další lidé přicházející na další promítání nějakého filmu a kde na něj čekal Faby.

„Dobrý?“ připojil se hned k němu, Fredy si rukou odhrnul vlasy z čela, na němž mu utkvěl pot.
„Promiň, ale půjdu domů, jo?“ oddychl si, cítil, jakoby na něj šla horečka. „Volal jsem Nicolasovi.“

Faby nevěděl, jak zareagovat, mlčel. Okamžitě posmutněl.
„Jo, dobře…“ nedotazoval se ani odůvodnění. Fredy mu dal důvod sám.
„Zjistil jsem, že se bojím. Však jsi to viděl v kině… já… prostě se bojím být sám bez něj, já vím, že… že bys mě chránil a bránil, ale…“ bylo mu hloupé tohle říkat a snažit se Fabymu vymluvit jeho neschopnost, protože Faby si to nejspíš myslí.
„Vůbec to neřeš… nezazlívám ti nic, seš blázen, viď?“ hnědovlasý kamarád ho vzal kolem ramen a odvedl Fredyho ven před budovu, kde bylo parkoviště. Fredy doufal, že zde bude ještě Thomas, potřeboval kolem sebe ještě někoho, koho znal a věřil mu, v kom viděl případnou ochranu. Nechtěl být vůči svému kamarádovi nezdvořilý, ale střízlík jako on by se těžko dokázal bránit proti někomu jako byl Sebastián a jeho sebranka. Když se nad tím tak zamyslel, uvědomil si, že Nicolas by toho nebyl schopen taky. Postavou byl podobný jim. Jediný muž, který by se dokázal bránil a do ochrany mimo sebe samého zapojil i jeho, byl pouze Thomas.

„Vy jste ještě tady?“ přiběhl k ním onen zmíněný mladík, Fredy nějak nevěděl, odkud přišel, nevnímal moc dění kolem sebe.

Fredy si neuvědomoval to, že se vyvlíkl z Fabyho objetí a vyměnil ho za Thomase, kterému se vetřel do náruče a bojácně pokukoval kolem sebe.

Thomas byl vyvedený z míry, tázavě se díval na Fabyho, který nevěděl, co odpovědět, ale odpověď znal. Sice věděl, co pro Fredyho onen mladý muž zname
ná, ale nebyl si jistý tím, že by jeho kamarád chtěl, aby mu řekl o Fredyho problému. Přece jen, neviděli se dlouho…

To však nebránilo Thomasovi v tom, aby se vžil do svého bývalého přítele a neprobudil v sobě dřívější ochranářské pudy. Ovinul paže kolem Fredyho malého těla, bylo to, jakoby obr objímal své dorůstající dítě. Nejen že byl vysoký, ale jeho rozměry každé části těla byly odlišné od těch jeho. Thomasova ruka byla jednou tak velká než jeho, celá stavba kostry byla mohutnější. Přesto stále působil nikterak nabušeně.

„Za chvilku si pro něj přijede přítel…“ řekl Faby s dávkou upozornění, Thomas to však ignoroval, stejně jako Fredy. „Nevím, jestli by se mu líbilo vidět Fredyho v náručí cizího kluka, o kterém neví…“ doufal, že tím Thomase odradí.

„Vždyť neděláme žádné špatné věci, snažím se mu pomoct, ať si mě jeho přítel klidně podá,“ odpověděl celkem ostře Thomas se zabodnutě uhrančivým pohledem Fabymu, zatímco Fredyho držel, pak se opřel o šedé auto vedle sebe, což tedy Faby usoudil, že je jeho, a Fredy se úplně bez zábran nechal držet. Faby tak viděl, že mu Fredy důvěřuje i po pár letech, jakoby se viděli včera. Absolutně vědí, jak se jeden k druhému chovat, vědí, co toho druhého uklidní, znají se snad dokonale. Faby měl pocit, jakoby ho znal víc než on sám.

Bylo to vůbec možné? Někdy si říkal, že ho zná snad detailněji než samotný Nicolas, ale… co když Fredyho zná každý z jiné stránky, každý z nich prozkoumal jinou část jeho duše? A komu ji ukázal Fredy celou? Udělal to vůbec? Odkryl někomu z nich; Nicolasovi, Fabymu, Thomasovi nebo snad… Sebastiánovi vše?

Fabymu se stáhlo hrdlo a objal se rukama, zatímco se opíral o sloup pouliční lampy. Fredy se mačkal k Thomasovi a nemyslel na nic, cítil bezpečí, nepociťoval vlezlé nebezpečí nebo drásající strach.

„Už ses trošičku uklidnil, Fredy?“ zamumlal mu Thomas do vlasů, kam mu dal pusu. Fredy zakýval.
„Už jo… teď…“ natiskl se víc. „když jsi se mnou, nebojím se.“

Thomas se zadíval na zem vedle sebe a sklopil oči. Faby to viděl. Připadal mu ustaraný.
„Bude to dobré… neboj se,“ pozvedl mu hlavu za tvář a pomalu si prohlížel jeho obličej, Fredy se mu oddaně díval do očí, spokojeně a uvolněně, jakoby byl příjemně unavený.

Faby celý ztuhl, když viděl přijíždějící auto Nicolase. Blížilo se z křižovatky na zdejší parkoviště, kde čekali, až si vyzvedne Fredyho. Cítil, jak mu trnou zuby a snad i nehty, zaryl je silně do dlaní a zakašlal.

Thomas se po něm podíval.

„Myslím, že bys měl Fredyho pustit, než ti jeho kluk rozbije hubu,“ řekl vše jak myslel, nyní nebyl čas na zbytečné okecávky. Než se však Thomas nebo Fredy vzpamatovali a rozkoukali, Nicolas vylezl auta a stál mezi nimi a Fabym.

Všichni čtyři a sebe zírali šokovaně a nechápavě. Každý s jinou obavou nebo překvapením. Vzduch jakoby zhoustl a mračna se zatáhla víc než bla. Tma obklopila jejich postavy a světlo z pouliční lampy ozářilo Fredyho a Thomasovu tvář.

„Thomasi?“ vydechl absolutně konsternovaně Nicolas. Fredymu zamrzly rysy obličeje a Faby jen zíral. Thomas začal rychle mrkat.
„Nico?“ opáčil stejným tónem. Fredyho stále držel. Fredy se prudce odtáhl a nevěděl, kam a ke komu skočit. Zvolil Fabyho. Schoval se mu za zády.

3 názory na “Schokolade Blumensprache 33.”

  1. Mischulka

    No jéééééjda, to se nám to začíná ke konci zmotávat. Stejně bych být Nicem byla naštvaná, že se tam Fredy s kýmsi ´cizím´ objímá.
    Se mi tak trochu zdá, že fredouš neví, co chce!

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *