Schokolade Blumensprache 32.

autor: Schmetti
Kupoval si horkou černou kávu bez cukru v hnědém kelímku a balíček žvýkaček. Čokoládových. Oblíbené. Právě platil, vypadalo to, že se rozhodl pro cosi slaného. Prodavačka mu podala tyčinky. Černovlasý mladý muž se na ni krátce pousmál, vzal si svůj nákup a posadil se o tři kroky dál ke kulatému stolku s šedými židlemi. Zaujal ležérní posed, nohy široce od sebe, skoro ležel. Široké kalhoty měl skoro u kolem. Přitáhl si rolák svetru výš k bradě a pofoukal hnědou tekutinu. Jeho účes byl jednoduchý, kratší střih, sčesaný dozadu s dávkou vosku. Lehce opálený obličej s jemnými, ale výraznými rysy. Barvou očí připomínal Nicolase, až na to, že tohoto chlapce měly tvar mandle a dlouhé černé řasy. Byl neuvěřitelně pohledný, plné rty, téměř dokonalý nos. Thomas byl 21 mladík vysokého vzrůstu, za těch několik málo let dosahoval snad 193 centimetrů.

Když usrkl kafe, položil horký kelímek na stůl a rozbalil si sáček s tyčinkami, hned si z jedné ukousl a druhou strčil do kávy, zamíchal si ji a poté měkkou tyčinku snědl. Bylo znát, že mu moc nechutná. Opřel se zpátky a takto pokračoval.

Mezitím se Fredy s Fabym dohadovali.
„Vždyť sis chtěl jít vybrat něco dobrého?“ Fabymu nešlo do hlavy, proč se jeho kamarád sekl a vypadá, jakoby viděl ducha. „Jsi blázen…“ vrtěl hlavou a rozhodl se, že tam půjde sám. Fredy ho ale chytl za ruku. Chtěl ho prosit, aby ho tam nenechával, nedokázal si představit, co jeho nohy udělají. jestli uteče pryč nebo se rozeběhne za ním… Za Thomasem. „Fredy, no tak, co blbneš?!“ Faby vykřikl hlasitě, že se všichni přítomní nakupovači vstupenek ohlédli. Fredy rychle odstoupil.

Idiot, idiot! Teď se otočí i on!!

Bylo tomu tak. Thomas se ohlédl za rameno. Spatřil jakési dva chlapce menšího vzrůstu, jak se handrkují. Akorát jeden z nich připomínal chodící čokoládovou figurku. Pousmál se, nad něčím se jakoby zamyslel, a otočil se zpátky. Zavrtěl hlavou a vzal si dvě tyčinky.

Frederik ho pozoroval, srdce ěl až v krku a zdálo se mu, že ho vyzvrací. Nohy se u chvěly jako by byly z rosolu.

„Co ti, sakra, je, Fredyne?!“ Faby ztrácel nervy, ten kluk ho neustále tahal za rukávy a kňučel, pořád někam koukal. „Kam pořád čumíš, ty vole?! To snad vidíš Sebastiána, nebo co?!“

Frederikovi zatrnulo, dupnul a otočil se zády. Odešel o kus dál, sedl si na jakýsi výstupek ze zdi a trucoval. Faby nad ním mávl rukou, takhle pošahaného ho dlouho neviděl. Někdy byl Fredy nesnesitelný a byl rád, že někdo jako Nicolas ho umí vychovávat.

Odešel k okénku a začal kupovat všechno možné, co Fredymu a jemu samotnému chutná. Thomas si jej zezadu prohlížel. Nikterak se zajímavostí, prostě se jen díval, kdo tu předvádí takové divadlo.

„Nemáte už Margotku?“ povzdechl si Faby, když mu prodavačka ukázala jen jakousi kokosovou tyčinku a o Margot nevěděla. „Mhm… no, tak to je jedno,“ vytahoval peněženku a celý svůj nákup naházel do igelitky, poněvadž toho měl moc.

Když procházel kolem Thomase, Thomas se líně zvedl a okamžitě zamířil za nim. Chytl ho za rameno.

„Hey, ty,“ stiskl mu rameno a Fabyho si otočil k sobě. Faby se málem úlekem počůral.
„Ty vole! Chceš, abych měl infarkt?!“ chytl se za hruď a bylo mu zle.
„Omlouvám se,“ pravil Thomas. Podrbal se na nose. „Jdi ok?“ byl v rozpacích. Faby zakýval. Vzpamatovával se.
„Cos chtěl?“ vykoktal ze sebe. Musel se na chlapce dívat se zakloněnou hlavou, protože byl nejspíš o dvě hlavy vyšší, zdálo se.
„Ehm, no,“ Thomas si sáhl do kapsy a přihodil Fabymu do tašky Margotku. „Tady máš, já mám ještě jinou čokoládu, tak… si tuhle nech, třeba,“ pozvedl obočí a sledoval, jak ten kluk zareaguje. Faby byl překvapený a jen zažblebtal.
„Oh, jo, dobře. Tak… díky,“ zamrkal, zamotaly se mu nohy do sebe. „To mělo být pro mýho kamaráda, on má rád čokoládu a kokos, no… hlavně, když jdeme do kina, pořád chce Margotku, tak… bude rád,“ Faby couval. Ten mladý muž byl podle něj dokonalý.
„Jo, to znám, taky jsem měl takového…“ odmlčel se. „přítele,“ dořekl Thomas. „Tak se dobře bavte, ješte se uvidíme,“ pokýval na něj hlavou s náznakem úsměvu a sedl si zpátky.

Když přišel Faby zpátky za Fredym už uklidněný, nebyl ten typ, co by byl z chlapců nebo dívek paf a myslel na ně ještě nějakou dobu, co je viděl, Fredy seděl s jednou nohou nataženou, druhou pokrčenou a podpíral si bradu.

„Tak co, ty… blázne?“ položil si tašku na zem a opřel ji o zeď. Fredy ho ignoroval, zdálo se. Neposlouchal ho. „Heey, Fredyne, do prdele!“ šťouchl do něj. Frederik se ohnal.
„Ty vole, nech mě, nasrals mě!“ vyjel na něj. „Nebudeš mi kecat o Sebovi ani o nikom jiném, pro mě existuješ ty a Nicolas, nikdo jiný, žádný chlapy neznám, jsou mi jedno a prostě… to je jedno,“ zavrtěl hlavou. Faby se rozhodl, že ho nechá si bloudit ve své hlavě, protože jinak ho to stejně nepřejde.

Hodil Fredymu do klína Margotku.
„To ti posílá ten kluk, co sedí u stolu, protože viděl, jak chci koupit Margotku a už ji neměli, a on i měl.“

Fredymu stouply chloupky na celém těle, zase, znova ten pocit, že to s ním švihne. Cítil paniku. Stiskl v dlani tyčinku tak silně, že ji rozmačkával. Sahal na ni, sahal. Thomas ji držel v ruce. Margotku!

„A co říkal?“ Frederikovi zaskřípal hlas.
„Nic, jen že měl přítele, který musel chodit do kina s Margotkou jako ty,“ pokrčil rameny Faby a podíval se a hodiny na zdi. „Hele, už bychom se měli řadit ke vchodu, budou otvírat.“

Fredymu bzučelo v hlavě. Nacházel se mimo dimenzi, absolutně ztracený mimo okolní vnímání, byl kdesi v minulosti, vzpomínkách, které se mísili s přítomností a uvědoměním si, že o něm Thomas mluvil. Vyvolalo to v něm takové rozrušení, že mu bubnovala v hlavě otázka, zda jej poznal teď nebo si na něj jen vzpomněl. Myslel na něj po celou dobu? Občas? Byla to teď náhoda?

„Ano, jdeme,“ pravil jakoby do něj uhodil blesk, vstal a nechal své nohy, aby ej nesly tam, kam nesly.

Bylo mu jedno, jestli ho Thomas uvidí, že bude stát vedle něj, že do sebe vrazí, střetnou se očima, pozná ho, absolutně to nechával plynout samovolně, nehodlal něčemu bránit, jeho mozek to nedovoloval a ani srdce, to řídilo jeho tělo, jeho kroky. Nezajímal se o to, co mu řekne, co udělá, jak se bude chovat…

Frederik prošel kolem stolku s Thomasem, nezastavoval se, snad až kolem něj proběhl a postavil se o kus dál, kde postával hlouček lidí, ostatní, se zdálo, že se nechtěli mačkat a dýchat na sebe, tak byly rozmístěny všemožně kolem. Faby se opřel o zeď a ohlédl se za sebe, Thomas pořád seděl, díval se. K nim. Mimo Fabyho. Jeho oči byly zaseknuty na Fredym a jeho zadní části těla, na jeho zádech, ramenou, zadku i nohách.

Fredy si připadal paranoidní, ale cítil v zádech pohled. Žhavý, uhrančivý, bodající. Pohled, kterým ho Thomas vždy sežehl a udoloval, dostal k zemi na kolena, pohled, kterým ho vtáhl přímo do sebe.

Faby viděl, jak se onen mladík zvedl, jaksi zmateně. Protíral si čelo, sebral tyčinku, strčil do kapsy, kelímek od kafe vyhodil do koše a šel si koupit něco k pití. Vracel se s lahví nějaké ochucené vody, mal
á by jeho vzrůstu nestačila, a houpavým, ležérním krokem se blížil k nim.

Postavil se vedle Fredyho a strčil si ruku do kapsy. Zaklonil mírně hlavu dozadu. Ucítil podivný mráz a napětí. Fredy už zase pociťoval slabost v kolenou, sklopil hlavu a prudce vydechl. Byl vedle něj, stál pět centimetrů od něj. Voněl. Voněl jako vždycky.

„Fredy García?“ zeptal se zpříma Thomas a otočil hlavu k Fredymu. Fredymu ztuhla krev v žilách, zase cítil nohy roztřesené a zadívali se sobě do očí. Propadali se do sebe. V jejich odrazech se odrážely vzpomínky. Fredymu se zamotala hlava, Thomas ho chtěl chytit, ale to už byl u Fredyho Faby a vtáhl si ho do náruče.
„Co se děje, zlato? Chceš jít domů?“ zeptal se starostlivě, Fredy se mu zdál divný, možná mu nedělá dobře takovéto volné místo jako kino, kde může být kdokoliv ze Sebastiánovích mužů. Zvedl oči k onomu mladíkovi. „Co se tu dělo?“

Než stačil něco Thomas říct, přičemž si uvědomil, že tenhle kluk je nejspíš Fredyho přítel, Fredy se odtrhl od Fabyho, zhluboka se nadechl.
„Ne, ne… to je dobré, jen…“ pohlédl na Thomase, který byl trochu mimo, měl strach o Fredyho. „My dva… se známe. Thomas… je ten Thomas, o kterém jsem ti vyprávěl.“

Fredy sklopil hlavu a dal si ruce do kapes, zatímco Faby zíral na Thomase absolutně konsternovaně. Tak nádherný… mladý muž, s jeho kamarádem… byl v šoku. Thomas se díval na Fredyho a měl chuť ho chytit.
„Jsem jeho bývalý přítel… před dvouma rokama,“ zamumlal. To byl ještě o kousek menší, o maličko, vypadal ale skoro stejně. Podal Fabymu ruku, ten se mu představil jako Fredyho nejlepší kamarád, Thomas se pousmál.

„Tak proto jsi říkal o té Margotce,“ začal se smát připitoměle Faby, byl v rozpacích, cítil se trapně. Líbil se mu Fredyho bývalý, super…
„No… ano,“ pokýval hlavou Thomas a sáhl Fredymu na rameno. „Nechceš jít opravdu domů? Jsi bledý…“

Fredy zamrkal a znovu se mu podíval do očí. Vždy byl starostlivý, dělal pro něj vše. A je tady, znova, teď a vedle něj, drží ho za rameno.
„Ne… jen se napiju a bude to dobré…“ sklopil oči. Thomas otevřel vodu a podal mu ji.
„Na, je malinová… tvoje oblíbená. Pokud se ji nezměnily chutě,“ zavtipkoval, aby odlehčil atmosféru. Fredyho to rozesmálo, ale ne z důvodu, že by mu jeho poznámka připadala tak vtipná, jako jeho paměť. Nemohl uvěřit tomu, že… s ním jedná jako by se viděli včera, byl úplně stejný.
„Nezměnily.“
„Jak koukám do tašky, co má tvůj kamarád, opravdu tam je vše, co jsi kdy jedl,“ Faby byl ochromen, zdálo se, že spíš odejde on, než Fredy, a půjde si dát studenou sprchu, aby si vyhnal myšlenky z hlavy.

2 názory na “Schokolade Blumensprache 32.”

  1. Toto nemyslíš vážne! O_O Prečo je z neho Fredy taký roztrasený? Niečo sa medzi nimi stalo? Alebo.. To bude Fabyho priateľ? Potom? :D Ja len vymýšľam, ako ho dostať od Fredyho :D

  2. Mischulka

    Jejdaaaaa, zase další chlap v životě Fredyho. Už mě všichni ti chlapi okolo něj pěkně štvou :-D

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *