Schokolade Blumensprache 30. 1/2

autor: Schmetti

Bylo mu těžko, cítil divný pocit v břiše, jakoby něco očekával, čekal na něco, co by ho potěšilo, rozzářilo oči, co by mu vehnalo teplo do těla. Něco… něco, co on nemohl říct. Měl skleslou náladu, seděl v křesle, mezi prsty si hrál se skleněnou duhovou kuličkou a a díval se ven na zahradu. Byl v domě skoro sám, Janiho jako domácího nepočítal. Ten tu byl teď jen od toho, aby Frederika pohlídal, než přijde Nicolas s Laurou z nákupu.

„Co ty tak sedět tady?“ Jani přišel s hrnkem kávy v modrém hrnečku, ladil mu k tričku. Frederik vzhlédl.
„Mhm…“ jen zahučel a dál věnoval pozornost listí na stromě. Zároveň se nudil.
„Já myslel, že ty jsi rád… tady. S nimi.“
„Ale jsem, to je jasné, jen… já nevím,“ posadil se rovně a složil ruce do klína. Začalo ho píchat na čele.
„Ale?“ Jani usrknul kávy. Chybělo mu jeho oblíbené pečivo.
„Připadám si všude jak vězeň. Chci zpátky svůj život, chodit ven, do školy, za kamarády! Jsem pořád zavřený v bytě nebo baráku, ani do zahradnictví nemůžu!! Miluju květiny, květomluvu, takhle můžu akorát okecat pár kytek tady! Potřebovalo by to tu zpestřit!“

Jani nestačil pobírat jeho povídání, on mluvil tak rychle a nesrozumitelně, jeho němčina byla hodně švýcarská, nesnažil se o typickou německou, neustále mluvil přízvukem s ch a konce slov naopak vyslovoval hodně jemně. To byla jedna z věcí, které na něm Nicolas miloval.

„Promiň, nerozumím ti,“ omluvil se Jani.
„Jo, mluvím hrozně, to mi říká i máma,“ zakabonil se a dal si ruce na hruď, naštvaně, ač nebyl. Leč jeho výraz tomu odpovídal.
„Je to roztomilé, říkal to i Fabián.“

„Jak jako Fabián?“ Frederik sebou škubnul, jakoby do něj někdo praštil, nakopl a povzbudil. Ani si to neuvědomil, ale na jeho rtech se mihl malý záškub úsměvu. Visel na Janim očima a chtěl slyšet vysvětlení.
„Berno a já byli za ním. Doma.“

„Cože?“ Frederik sebou trhnul, jako by do něj uhodil blesk.
„No… šli jsme mu říct o tobě.“

Frederik na to už nic neříkal, byl z toho všeho tak mimo, že se složil do gauče a jen se nesmyslně smál.

***

„Ach, Faby, kdybys tak věděl, jak jsem šťastný, že tu jsem volně!“ Frederik seděl na Fabiánově posteli s naprosto usměvavým obličejem a mocně gestikuloval rukama. Na zemi seděl Fabián a kolem sebe měl rozložené misky s brambůrky, čokoládami a bonbóny. Nechyběly hrníčky kakaa.
„No a já?“ plácl se do stehna. „Jsem úplně vyplácaný, totálně, mega moc!“ zvedl se na kolena a hrnul se Frederika obejmout. Silně a vroucně si jej vtáhl do objetí a Frederik mu to opětoval stejnou měrou. „Byl jsi tak cizí, když jsi sem chodil za jeho výhrůžek…“ zamumlal mu do krku. Zašimralo ho v břiše. Frederikova vůně byla vždycky to, čemu nemohl odolat.
„Vždycky jsem ti tak moc toužil o všem říct, Faby,“ hučel mu do látky trička na rameni, slezl z postele a klekl si před něj, stále v objetí.
„A já toužil po tom, aby ses uvolnil…“ Fabián ho začal hladit zezadu po hlavě, Frederik to měl vždycky rád. „A mít tě tu jako dřív, bavit se a smát.“

Frederik se odtáhl a odendal Fabiánovi vlasy z očí. Měli celkem podobný účes, až na to, že Fabiánovy vlasy byly světlounce hnědé, slámové a kratší.

„Tak… asi se dáme do jídla, ne?“ Frederik se rozpačitě zasmál, když si všiml, že mu jeho nejlepší kamarád zírá na rty. Sklopil hlavu a začervenal se.
„Jo, ale budeš jíst, se podívej, jak jsi hubený,“ strčil do něj Fabián a vecpal Frederikovi do klína misku s popcornem. „Jez!“
„Jsem tlustý!! Vážím 50 kilo!“ křikl pobouřeně Frederik, ale naplnil si pusu velkou hrstí kukuřice.
„Hahaha, to jsi šíleně tlustý,“ Fabián se rádoby nad Frederikovou váhou pohoršil. „Měl bys držet dietu, zlatíčko,“ zapitvořil se a vlepil mu pusu na tvář. Frederik vykulil oči a přiložil si dlaň na místo, kde se dotkly Fabiánovy rty. Opět znervózněl.
„Taky myslím,“ snažil se mluvit bez změny intonace. „Ale znáš mě, hrozně moc rád jím,“ pak se zazubil, zahodil vše za hlavu a začal se ládovat.

„Nicolas je hrozně fajn, že tě sem hodil, dokonce i tamti dva jsou super. Ten blonďák je nějaký seveřan, že?“ mluvil s plnou pusou Fabián a ležel na zádech s jednou rukou pod hlavou.
„Mhm,“ polknul Frederik a naplnil si ústa dvěma čokoládovými bonbóny. „Pochází z Finska. Když byl Nico s Laurou na pracovní cestě ve Finsku, tak u něj bydleli.“
„A je gay?“ zajímal se Fabián. Frederik pokrčil rameny.
„Nevím,“ pravil. „Ale Nicolas říkal, že se prý vychrápal s Laurou, ale tak… Ono je to dost matoucí, že jo.“
„Jo, třeba je bi, viď.“
„No, asi tak. Já jsem taky bi,“ Frederik se napil, ale měl v puse tak přeslazeno, že dostal chuť na něco hořkého.
„Já jsem asi čistý teplouš…“ zapřemýšlel Fabián. „Nebo aspoň teda nevím, že bych čuměl někdy po holce.“

„Se ti Jani líbí?“ usmál se Frederik.
„Nevím, na mě je moc starý…“
„Starý? Není starý…“
„No ne starý, ale tak když má Lauru…“
„Takže se ti líbí,“ Frederik se položil vedle kamaráda a otočil se na bok k němu. Pošimral ho pod bradou.

„Fredy, dej mi s tím pokoj, já si najdu jiného, nebo třeba holku, uvidím.“
„Zníš tak protivně,“ Frederik neměl rád, když Fabián mluví tímhle stylem. „Prostě…“ věděl, že něco mezi nimi je již dávno. Něco nevysloveného.
„Neboj, já si najdu někoho sám,“ Faby na něj mrknula otočil se na břicho, hlavu podložil rukou. „Měli bychom se po nějakém nebo nějaké poohlédnout, co myslíš?“ mrknul na Frederika, jenž měl nepříjemný pocit zrady v břiše.
„Možná…“ mračil se. „Možná,“ zadíval se na Fabyho a oči mu sjely na jeho rty.
„Možná?“ Fabián pozvedl obočí.
„Jo,“ Frederik odtrhl oči od jeho polštářků a zaujal stejnou pozici, jako on.