Schokolade Blumensprache 29.

autor: Schmetti

„Fredy?“ ozval se Nicolas, když Frederik cosi přehraboval v batohu v obýváku. Viděl jen jeho záda. „Mohl bys sem na chvilku?“ optal se. Denní světlo zářilo v celé místnosti. Prosvětlená atmosféra. Dělala Frederikovi dobře, necítil se uvězněně.
„Mhm? Co?“ zamumlal zaujatě.
„Abys sem šel,“ zopakoval Nicolas a opřel se o cosi zadkem, v ruce pohazoval mobilem.
„Mhm… jo, hned jdu.“
„Co tam děláš?“ Nicolas se odlepil a zamířil rovnou za ním, neboť si myslel že by takovýmto stylem čekal ještě hodinu. „Co tu provádíš?“ položil ruku na jeho rameno, stál za ním. Frederik k němu otočil hlavu a jako vždy si odfoukl neposedné vlasy z očí.


„Hledám… nebo spíš… hraju… ne, no prostě jsem si přinesl kuličky a potřebuju je vyndat a nevím kam, protože… no, rád bych je přebral a…“
„Jaké kuličky?“ přerušil ho Nicolas a podíval se, co má Frederik v batohy. Když to uviděl, pozvedl obočí. „Uhm… to jsou takové ty skleněné kuličky na výstavu, ne?“ prosel bobulky mezi prsty. Byly malinké, duhově zbarvené. Studily.

Frederik se zazubil.
„Hii… jo,“ tlesknul si a sepjal dlaně k sobě, přičemž se podivně zavrtěl a škubl hlavou, aby odehnal ofinu. „Miluju kuličky, dávám je do květináčů. Víš, jako ozdobu. Když jsem uspal Sebastiána, tak jsem pospíchal, abych je všechny sesbíral a naházel do batohu. Nenechal bych mu je tam,“ našpulil rty a posadil se na područku gauče. Ruku v jeho ozdobičkách.
„Ne, ty miluješ mě, ne kuličky,“ pravil Nicolas. Stál na stejném místě.
„Jistě, ano, ale… tohle je jiná láska, víš? No… dobře, zbožňuju kuličky, lepší?“ pozvedl ruce, jakoby se vzdával. Nicolas se spokojeně ušklíbl, sehnul se a dal Frederikovi malou pusu na čelo. Frederik přivřel oči. Balzám na duši…

Než se stačil vzpamatovat, Nicolas už byl zase v části kuchyně a Frederik tak osamostatněl. Postavil se a přemýšlel, kam ty jeho kuličky dá. Viděl spoustu květin a květináčů, Nicolasův a Laury dům byl celý ve stylu ekologičnosti.

„Nico?“
„Neříkej mi tak…“ zaprotestoval unaveně. Frederikova ruka byla založena v jeho boku. Zdálo se, že dostal foukací tik. Neustále dokola si odfukoval vlasy. Prostě přemýšlel. Jak roztomilý připadal Nicolasovi.

„Hey, zlato… aby se ti ta pusa nezkřivila, když u toho tvého ´hey, ofino, vypadni´děláš takové držky,“ zavtipkoval.
„Heey…“ Frederik shodil ruce podél těla a běžel k Nicolasovi, aby ho mohl praštit několika mini pěstmi do ramen. Nicolas se jen přikrčil a zasmál se.
„Měl ses vidět!!“
„Nech toho!“
„Citlivko!“ otituloval jej Nicolas a opět se vzdálil. No… Frederik šel jako jeho ocásek za ním.

„Cos chtěl?“ Frederik si vzal jablko z ošatky na stole a posadil se za něj. Jako zábavu si přitáhl nějaké křížovky, co tam Laura ráno nechala a zakousl se do šťavnatého ovoce.
„Tohle,“ Nicolas před něj položil mobil. Frederik s ním spojil oči.
„Mobil?“ pustil propisku a vyměnil ji za telefon. Prohlížel si ho. Dotykový, ty má rád… vypadal celkem nově.
„Jo, sice není nový, ale jeden jsem tu měl, měl jsem ho předtím… je skoro nový, jenže má drahocenná sestra si usmyslela, že mi pořídí super cool bílý mobil pro teplouše a tak mi zbyl tento elegantně černý,“ zašklebil se. Sedl si taky. Frederik zahýbal nosem jako králik.
„Bílý jsou pro teplouše?“ zeptal se pobaveně. Zkoušel aparát zapnout.
„No, podle Laury ano.“
„Haha, tak to bych měl mít taky bílý, ne?“
„Ne, zlato… ty jsi přece bisexuál, ne?“ Nicolas ho štípnul do ruky. Frederik zakvičel.
„No, nejspíš, ale teď s tebou jsem buzna, u Seba jsem byl taky, vlastně… ani nevím, kdy jsem teplouš nebyl.“
„V tom případě bys měl mít černobílý telefon.“
„Jo,“ Frederik se zasmál, odložil jablko a čekal, než se software načte. „Hey, je tam net? Víš, hrozně mi chybí chodit na tumblr, jsou tam sexy kluci a tak… a chtěl bych se podívat na mail.“
„A na facebook ne?“
„Ten nemám… ty jo?“
„Jo, sestra mě donutila… no, a jsem tam. I pracovně.“
„Tak mi to ukážeš, rád bych si psal s kamarády…“

Nicolas zpozoroval, jak Frederik klesnul hlasem. Posmutněl.

„Má to androida? Chtěl bych sis stáhnout aplikaci na sms zdarma a tak… s Fabym jsme si tak dokázali psát nepřetržitě.“
„Jasný, že to má androida. Plná výbava, nemusíš se bát, ukojíš své puberťácké požadavky,“ tohle možná bylo ošklivě řečeno.
„Hahaha,“ protočil očima Frederik.

„Faby by tě rád viděl.“

Frederik se znenadání odtáhl od stolu, natáhl před sebe nohy a strčil si před obličej křížovky. Předstíral, že luští. Nicolas samozřejmě vytušil, že se tomuto tématu bude vyhýbat a jen ho klame. Čekal to, nebylo mu to ani za mák divné.

„Fredy?“ zkusil jemně. Frederik ho ignoroval. Ignoroval ho i když si Nicolas povzdechl. Nehodlal se bavit na téma Fabián, protože by musel popisovat a vysvětlovat znova všechno. Byl z toho frustrovaný. Bránilo mu to i v tom se se svým nejlepším kamarádem sejít, nedokázal mu dál lhát, ne teď, když je s Nicolasem a žije u něj. Sebastián mu nedával na vybranou, musel to udělat, lhát mu, předstírat, protože se bál všeho, co by mohl způsobit. Jak znal Nicolase, nenechá ho nic házet za hlavu a přehlížet problémy. Nicolasovo heslo zní ´Problémy jsou od toho, aby se vyřešily´, což si pamatuje od své třídní učitelky, která pro něj byla důležitá a zanechala v něm jistou výchovu.

„Nechci se o tom bavit…“ zabrmlal nespokojeně, rozladěně. Dokonce začal psát do čtverečků nesmysly, aniž by věděl, oč se jedná. Potřeboval se nějak vybít, svou nervozitu. Jeho obočí bylo v jedné čáře.
„To mi je jasné, Fredy, ale já jsem byl tak hrozně hodný a udělal ti laskavost, že jsem Fabymu včera volal na skype a všechno jsem mu vysvětlil za tebe. Všechno. Tvé důvody, tvé obavy, úplně celý příběh.“

Frederik hodil se sešitem na stůl a konsternovaně zíral na svého přítele. Pusu dokořán.
„Nemůžu…“ zaškaredil se, nevěřícně odvrátil hlavu s uchechtnutím. „Nemůžu uvěřit svým uším!“ křikl. „Jak… jak si můžeš dovolit vyprávět mýmu kamarádovi všechno za mě?! Jak?!“ zapřel se rukama o desku stolu, mračil se ještě víc. Bublal v něm vztek, připadalo mu, že je to hloupý vtip, dokonce jej napadlo, jestli není Apríl.
„Hele, uklidni se,“ zahučel Nicolas. „Buď rád, že mu nebudeš muset převyprávět svůj příběh u toho hajzla.“
„Nebudu?! Jak nebudu?! Ty si myslíš, že mu bude stačit něco od někoho jiného?!“ Frederik křičel. Tato slova Nicolase zasáhla.
„Od někoho?! Já jsem někdo?!“ osočil se. Nyní to byl Nicolas, kdo snad blbě slyšel. Naštvaně vstal od stolu.
„Nejsi někdo, sakra, ale nebudeš mi říkat takové hlouposti! Faby bude chtít slyšet všechno ode mne, ne od tebe!“
„Říkal, že na tebe nebude tlačit.“
„To mi je, kurva, u prdele, stejně mu to budu muset říct!!!“
„Tak proč to teda řešíš?! A nekřič na mě! Nejsem hej počkej, to si uvědom. Seš hysterický puberťák, měl by ses zavří do pokoje a přemýšlet o sobě,“ Nicolas byl nepříjemný. Možná měl důvod.
„Jen jsem potřeboval čas, abych byl připravený a… ty mi pomáháš tak, že nepomáháš!“

Nicolas měl na jazyku, aby se tedy vrátil za Sebastiánem, když mu neumí pomoct. Otočil se k něm zády a nalil si vodu, celou sklenku vypil najednou. S
nažil se uklidnit, zhluboka dýchal. Byl rozčílený.

***

„Hele… co jeho rodiče? Kdy se mají vůbec vrátit domů?“ Laura vařila cosi dobrého na večeři, mělo to být něco slaného, ale nezapomněla na sladký zákusek. Možná by stačilo jejich novému spolubydlícímu podstrčit pikslu s čokoládovými pralinkami ale chtěla, aby se Frederik cítil dobře, v teple domova. I když podle Nicolasova mínění je Frederikův dům o mnoho útulnější, teplejší, i když není tak moderní a prostorný. Snad to bylo tím, že se o jejich domácnost nestará matka. Zavrtěl nad sebou hlavou, poněvadž v jeho věku je již zcela normální žít sám bez rodičů- Jenže jemu chybělo mateřské hřátí.

Houpal se v houpacím křesle u okna a objímal polštář.
„Nevím, říkal, že někdy po prázdninách nebo v srpnu…“ zamumlal skoro nepřítomně, vnímal, jen jeho nálada nebyla příliš veselá.
„To by mělo být za chvilku…“ koukla po něm od hrnce.
„Mhm,“ Nicolas pokrčil rameny. Laura si povzdechla.
„Chceš ochutnat?“ nabídla mu, když olizovala vařečku.
„Ne, děkuju… počkám si,“ pousmál se. Měl chuť si líznout omáčky, ale věděl, že by si k němu sedla a začala ho zpovídat. V tomhle ohledu byl stejný jako Frederik. Potřeboval svou skrýš, kde si přebírá své myšlenky.
„Berno je nějak dlouho venku s Janim, ne?“
„Mhm… asi mu ukazuje město, studio… vsadím se, že ho tam vzal, pochlubit se výbavou a songy.“
„Slyšela jsem od něj, že jsi taky něco nahrál,“ mrkla povzbudivě.
„Jo…“ pustil polštářek a usmál se o něco víc. „Docela mě to začalo bavit. Opravdu je to… jak to říct? Uklidňující? Můžu si vyčistit hlavu,“ zvedl se a šel ochutnat omáčku sám. „Dobrá,“ pochválil sestře. Usmála se na něj a dala mu malou pusu na tvář, než začala připravovat dezert. Na Frederika se neptala, poněvadž věděla, že se trochu s bratrem pohádali. Viděla vše stejně jak Nicolas, ale to neznamenalo, že ani jeden z nich nechápe Frederikovo rozčílení.

„Hele… kdy se pojedeme podívat domu?“ vypadlo z Nicolase samovolně. Trochu se za sebe styděl. Potřeba vidět matku v něm přetrvávala. Byla silnější. „Chtěl bych mámě představit Fredyho… víš… aby… no aby cítil trochu mateřský lásky, mamka ho bude mít určitě ráda,“ v duchu se fackoval za to, že to svádí na Frederika, ale prostě… mu bylo trapně.
„Kdy budeš chtít, nemusíme nikam jezdit, myslím kvůli práci, takže kdykoliv, stačí domů zavolat,“ podívala se na něj, jak sleduje podlahu. „A nestyď se, vím, že se ti stýská.“
„Já se nestydím,“ našpulil rty a začal jí pomáhat.

„Myslíš, že… no, že jí nebude vadit, že mám kluka?“
„Nicolasi…“ položila ruku na jehor ameno. „Mamka to o tobě ví, ví to skoro celá rodina a je to přece úplně jedno. Frederik… změnila jsem názor, i když hloupoučký, to je,“ přiznala, Nicolas se zašklebil. „Spš jí bude vadit, nebo ne vadit, ale… no jeho věk. Je to dítě,“ pozvedla obočí. Zadívala se na něj. Navázali oční kontakt.
„Vím, že je mladý… skoro ho vychovávám.“
„A já vychovávám tebe, takže mám dvě děti na starosti,“ zasmála se a strouhala čokoládu. Nicolas dal roztát další čokoládu a míchal ji.
„Hahaha,“ pravil ironicky. „A Berno vychovává nás všechny, včetně tebe,“ strčil do ní.
„Hey, pozor, jsem se málem řízla,“ oplatila mu to.
„A Jani? Jsi do něj zakoukaná, co?“ Nicolas si rýpnul, laškoval s ní. Laura se začervenala a strčila si vlasy za ucho.
„On… on… Já nevím, asi je taky gay.“
„Prosím tě, myslíš, že máme kolem sebe tolik gayů? Jasný, je jich hodně, ale pochybuju, že na každém rohu. Navíc si skvěle rozumíte.“
„Vyspala jsem se s ním.“

Nicolas nechal vařečku v hrnci s roztékající se čokoládou a začal se ohromeně smát.
„Cože?! Hey, cos to řekla?! Kdy?! Jak?! Povídej!“ měl radost, měl ohromnou radost, že to není Berno, s kým se Laura dala dohromady, on by ji svazoval, nebyla by volná, uvolněná, Berno byl fajn chlap, ale ne pro ni. Laura to sama věděla.
„To ti mám snad říkat do detailů?“ byla červená až na zadku, neustále si zasouvala vlasy za uši a vyhýbala se jeho pohledu.
„Dělej, řekni!“ Nicolas do ní strkal. Vyndaval z lednice láhev vína, otevřeného. „Chci to vědět, musíme si dát na to skleničku!“
„Neblázni,“ uvolněně se usmála a opřela se o linku. „Bylo to… no… ten den, jak se Frederik přistěhoval. Já… no prostě…“
„Tak co mi pak říkáš, že je gay?“ ťukal si na hlavu.
„No, on je na oboje.“
„A co jako? To bývá hodně lidí.“
„Jo, jenže… já nějak nevím, co to mělo znamenat. Nebo to spíš nechápu, on… on mě chce.“
„Ty seš blbá, Lauro, a pak kdo se tu chová jak dítě,“ zaťukal si na čelo s strčil ji skleničku bílého vína do ruky.

2 názory na “Schokolade Blumensprache 29.”

  1. Aký je vlastne medzi Fredym a Nicolasom vekový rozdiel? :D Inak.. Super kapitola, konečne sú spolu, aj keď.. Nevadí, teším sa na ďalšiu 🙂

  2. Mischulka

    Tak jsem se konečně uklidnila a i když Fredyho stále nechápu, tak to zatím dokážu nějakým způsobem akceptovat. Nica celkem obdivuju, protože nemám ponětí, zda bych a jeho místě s Fredym mohla být. Ale tak láska je láska :-)
    Jsem zvědavá, co bude dál :-)

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *