Schokolade Blumensprache 28.

Milí návštěvníci květomluvného blogu, čtenáři, přicházím k vám s dílem, který je psychicky náročný pro osůbky v povídce a jejich častá slova v hlavě jsou „strach, zmatení, rozechvělost“… dostáváme se do části děje, kde se všechno rozuzlovává a jsme za víc než půlkou příběhu.
Přeji příjemné čtení. A… zkuste vnímat poslední odstavec dílu, důležitý pro Frederika.

Schmetti


autor: Schmetti
Celou noc nespal. Nešlo to. Bdil a zíral do stropu, pokoušel se zkoumat skvrny a tečky, které v přítmí místnosti viděl. Větral dveřmi na balkón a procházky sem tam byly tak časté, že je nedokázal spočítat. Někdy kolem čtvrté hodiny ráno si uvařil konvici kafe a odnesl si ji s hrnečkem do pokoje a posedával s krabičkou doutníků na židli v doprovodu studeného vzduchu a poslouchal zpěvy přírody. Všude byla tma a jeho oči se téměř zavíraly. Chtělo se mu spát, ale když si zkoušel lehnout a propadnout se do říše snů, nešlo to. Když skoro usínal, cukl sebou a posadil se.

Spaloval jej strach. Bál se o Frederika. Pokud ho Sebastián vyhodil, nebo… jestli mu utekl, co když ho Sebastián dopadl a ublíží mu. Co když je agresivní a Frederik se bojí? Co když… bylo spoustu co když. Mnoho představ a hrůzostrašných nápadů. Přemítal si různé filmy, scénáře. Nechtěl pomyslet na to, kdyby se někde maličký ztratil a někdo mu ublížil.

Čím víc se snažil zahnat chmury a mračna za obzor, vracely se zpátky. Sežehaly jej skrz na skrz. Každá představa pálila zevnitř. Propadat do depresivní nálady mu bylo tak blízké, jako málo pocitů. V poslední době se tak cítil pořád.

Kniha ležela otevřená hřbetem nahoru vedle něj, byl to jakýsi zvyk, vzít knížku, kdykoliv si sedl na postel a opřel se o pelest. Držel ji vždy v ruce, i když si nečetl, byla jeho kamarádka, bez knih si neuměl představit svůj zábavný život, poněvadž nebyl příznivec televize. Číst bylo lepší. Představovat si vše sám, ne být závislý na ztvárnění ve filmu a nenechat svou fantazii pracovat.

Objímal si kolena, tlačení kolem žaludku trvalo, silné a nepříjemné. Nehýbal se. Seděl.

Na digitálních hodinách na jeho nočním stolku bylo psáno 7:30. Usínal? Možná. Měl zavřené oči a klidně oddechoval. Snad se pokoušel koncentrace. Zklidnění.

Matrace se pohnula, když se Nicolas zvedl a zamířil do kuchyně, aby si uvařil čaj. Postavil vodu pouze na jeden hrneček a odebral se ven pro poštu a provětrat si hlavu krátkou procházkou po zahradě. Připravovat pití nebo celou snídani pro hosty a sestru nehodlal. Obzvlášť pro ni.

Když vyšel na čerstvý vzduch, zavřel znovu oči a rozpřáhl ruce, aby mohl přijmout co nejvíc světla a jeho energie. Zhluboka dýchal. Vnímal každé pofoukání v jeho vlasech, možná vypadal jako šílenec, který vnímá energie přírody a dokáže z nich čerpat, ale Nicolas byl takový. Byl… jiný. Jak sám o sobě říkal. Nechtěl se měnit, tohle všechno byl on a přetvářka s maskou rádoby drsného mladého muže mu neseděla. Ona nemožná slabá chvilka ve Finsku, kdy se opil…

Kdosi mu známě poklepal na rameno, zrovna když si uvědomoval zvuky a zpěvy listí stromů.

„Já…“ Laura. Otočil se k ní, zůstal stát, avšak nic neodpověděl ani se nikterak příjemně či zle netvářil. Jeho ledová tvář ji nepřekvapila. Nicolas svraštil obočí.

„Jen jsem ti chtěla říct…“ oči sklopené, snad provinile? Zvedla hlavu a zadívala se na něj. Nicolas neuhýbal. Zatvrzení.

„Myslím, že bys měla radši mlčet,“ pravil, odfrknul si a obrátil se k ní zády. Nechal ji stát na místě, myslel si cosi nehezkého a kráčel k houpačce, aby si pročistil mozek a nemusel poslouchat vlastní krev.

Když prošel kolem jednoho z hustě listnatých stromů, který stojí na jejich zahradě, jakoby do něj udeřil blesk z čistého nebe.

Zůstal zírat na čokoládové klubíčko v zeleném pozlátku choulící se na houpačce zády k němu. Frederik. Ležel a spal. První, co Nicolase napadlo bylo, že má na sobě pouze tričko a musela mu být zima, pokud tu byl celou noc. Poté si uvědomil jednu hlavní věc a to to, že je Frederik v pořádku, alespoň tak vypadá. Spadl mu obrovský kámen ze srdce a hned se vrhl k němu.

Klekl si na zem a snad až nábožně si ho Prohlížel. Laskal očima, toužil se ho dotknout, pohladit, přikrýt… připlácl si dlaň na ústa, aby zabránil jakémukoliv zvuku vzbudit Frederika a neodolal. Lehounkým, neznatelným dotykem mu přejel po štíhlém boku. Vystupovaly mu kosti. Nicolasovy oči vlhly. Polkl rozrušení a něžně přiložil rty pod Frederikovo ucho.

Tak dlouho čekal, než to bude moct udělat. Políbit ho, mít ho znovu u sebe. Tak moc se bál všeho, co přijde, točil se s ním svět, přestával zase vnímat okolí.

Najednou cítil, jak se mu celá hnědá postava stáčí do náruče, omotává paže kolem jeho krku a obličej boří do jeho krku. Splynutí. Souznění. Cítil opět Frederikovu hořko sladkou vůni. Typická pro něj, nezaměnitelná. Měl ho zpátky, držel v náručí, tiskl k sobě, mohl ho chránit.

„Čokoládko…“ špitl rozněžněle s láskyplností. Držel jeho hlavu v dlaních a nechal své slzy stékat po tvářích.
„Nepalakej, ty můj pane Greenpeacáku,“ zasmál se uvolněně Frederik, bylo slyšet, jak si oddychl. „Nebo budu taky,“ slezl z houpačky a povalil Nicolase na zem, vlezl si mu do klína a nechal se silně přimáčknout na jeho tělo.

Laura stála u domu a celou scénu pozorovala se zaťatými pěstmi a zuby. Otočila se na patách a naštvaně zmizela v domě.

***

„Náš dům znáš, takže myslím, že nepotřebuješ popsat, kde co je.“
„Byl jsem tu párkrát…“ Frederik mluvit zaraženě s opatrností. Bál se Laury, která stála u barové linky v kuchyni a slyšela každé slovo. Berno připravoval snídani a Jani seděl v křesle a díval se z okna. Nechtěl rušit.
„Takže… chovej se jak doma,“ Nicolas polkl.
„Jeho domov je úplně jinde,“ ozvala se tvrdým hlasem Laura. Hlasitě položila hrnek kávy.
„Teď to je jeho domov,“ zvýšil hlas Nicolas, přidal na důraze. Frederik měl sklopenou hlavu a raději postával dál od všech.
„Měli bychom si promluvit,“ Laura se otočila směrem k ním, vzala hrnek a odešla do obýváku. Nicolas měl tendence být protivný.

„Ehm…“ Berno vzhlédl. „Asi bychom měli s Janim… jít třeba na zahradu??“ tázavě pozvedl obočí, vyzíval tak Janiho k odchodu, propichoval ho zrakem.
„Ne, zůstaň tady,“ Nicolas se zamračil. Povzdechl a dodal: ,,Vy oba.“

Mezitím se Laura posadila na druhé křeslo a přiměla Nicolase, aby si sedl s Frederikem naproti ní na gauč. Jani plaše pokukoval. Berno si zajal místo na zemi v tureckém sedu, ale předtím vším postavil před každého šálek kávy a čaje. Frederikovi udělal velký hrnek horkého kakaa. Frederik s vděčností přijal a pousmál se. Berno byl blíž k němu a všiml si, jak na něj kouká. Byl z toho zmatený.

„Tak začneme. Proč jsi tady?“ Laura byla přímá. Konečky prstů se dotkly samy sebe a předklonila se. Připomínala přísnou učitelku, Frederik se cítil jako na koberečku v ředitelně. Nebylo mu pohodlně, c
ítil se jako přebytečný, nevítaný. Škubl hlavou, ošil se a zimomřivě se objal rukama. Odfukoval neposedná peříčka z očí.

„Co mám jako říkat?“ dovolil si trochu sebejistoty, což Nicolase překvapilo a ihned k němu otočil hlavu. Když se jejich pohledy setkaly, Frederikovy oči se pozvolna snesly dolů k jeho rtům. Viděl jeho pousmání. Frederikem projel hřejivý mráz, pootevřel rty, pootočil hlavu, jakoby byl ohromený a s tichým smíchem vydechl, přičemž lehce zavrtěl hlavou. Pak se na něj znovu podíval, a to se Nicolas plně usmíval, absolutně unešený přítomností Frederika.
„Můžete spolu přestat cvrlikat?“ Laura nasadila netrpělivý tón hlasu a pozvedla obočí.
„Ale no tak, Lauro…“ pokáral ji zaškareděním se Berno. Šlehla po něm vražedně očima a on rádoby míruvzdávavě pozvedl ruce a pokrčil rameny.
„Víš…“ začal Frederik. Oční víčka překrývala jeho smaragdy. „všichni, skoro všichni, co tu sedíme, víme, co jsem svou vinou zač. Odevzdal jsem se do rukou chlapů, kteří mě píchají každou sobotu jeden za druhým jak na běžícím páse,“ na jeho tváři bylo zcela patrné, jak těžké je o tom mluvit. Nicolas jej vzal za ruku a silně stiskl jako podporu. „A já? Já se nechával… všechno okolo víme, proč… jen z mé blbosti. A… všechno jsem snášel… zkoušel se přes to přenést a ono to šlo. S Nicolasovou pomocí. Dával mi odvahu se jednoho dne Sebastiánovi postavit a vnitřně se připravit na to, jak se Seb zvedne a půjde mě ponížit nejen mezi kamarády a do školy, ale také před rodiči.“
Frederik se začal chvět. Jen ta představa byla hrůzostrašná.
„Čokoládko, uklidni se,“ pošeptal mu Nicolas těsně u ucha a přitáhl si ho do náruče. Horkými radiátory mu přejel po zádech a Frederik si toho byl moc dobře vědom. Opřel si hlavu o jeho rameno a vdechoval vanilkovou vůni čpící z jeho krku. Laura byla zticha a poslouchala. Stejně tak další dva muži v místnosti.
„Ale já… Nicolas odjel, byl jsem rozhodnutý se za tu dobu odhodlat, a šlo mi to! Byl jsem připravený, chtěl jsem to Nicovi napsat, měl jsem rozepsanou smsku a… to bylo to, co všechno pokazilo. Sebastián mi sebral mobil z ruky a uviděl, jak ho tam oslovuju, jak mu prostě píšu láskyplně a… prostě viděl, že ho miluju. Tím to všechno začalo, to strašné, co se dělo. Začal být šílený, agresivní, zbil mě! Zmlátil! Jeho rány… nikdy jsem si nemyslel, že by mě on dokázal mlátit, ublížit mi! On!“ Frederik se zvedl z Nicolasovy hrudi a hřbetem zápěstí si otřel vlhké oči. Potáhl nosem. „Vždycky byl hodný, sice mě šukal občas, ale on jako jediný mě měl rády a já to vím, že měl! Staral se o mě. Zabavil mi mobil, zlomil mi simku, odpojil internet, pevnou linku, prostě mě absolutně odtrhl od okolního světa! Byl jsem jeho vězeň v bavlnce! Ve zlaté kleci! Nemohl jsem sám nikam, do školy jsem musel přestat! Přitom mě tam vždycky nutil chodit! Jenže tam bych se mohl dostat k počítači nebo mobilu a ozvat se Nicolasovi! Fabiho jsem mohl vidět jen když si Sebastián sedl opodál a hlídal mě, odposlouchával! Bylo to hrozné! A jediný důvod, proč jsem mohl za Fabim bylo, aby si myslel, že je všechno ok! Školu mi celou posral, prý že přestupuju jinam! Ztratil jsem všechnu volnost! Já… já to nevydržel, každé jeho opití znamenalo výčitky kvůli Nicolasovi! Sám mu mě nabízel, pamatuješ?“ nyní už plakal a otřásal se v breku, chvěl se a třásl jak ratlík. Ve spárách stesku. Nicolas ho šokovaně držel za ramena a nebyl schopný něco říkat, jen mu přikývl. Laura konsternovaná. „Nevadilo mu, že mě šukáš jako všichni, on začal být zlý až potom! Nechápu to, jsem vystrašený! A včera… včera to nešlo vydržet! Potkal jsem tě a on to doma ze mě vytáhl, pak mě ztřískal a…“ měl bolesti v žaludku. Stres. Chtělo se mu zvracet. Bylo mu slabo. Nevolno. „já mu hodil do piva prášky na spaní. Když usnul, utekl jsem.“
Celá Frederikova psychicky vyčerpávající zpověď ve všech vyvolala mráz lezoucí po zádech. Každý z nich se pokoušel vcítit do jeho osoby, možná se ani nemuseli snažit, samo o sobě vyprávění je vtáhlo do děje, byli strnulí… Frederik brečel, vraceli se mu všechny vzpomínky, pocity. Bolest. Už teď mu Sebastián chyběl. Stýskalo se mu. Prahnul po tom dostat čokoládový bonbón jako útěchu. Chtěl hladit ve vlasech a popíjet kakao. To všechno mu mohl dát Nicolas také… ale Frederik potřeboval Sebastiána. Jeho otcovské chování vůči němu. Jejich pouto, které se mezi nimi vytvořilo.

5 názorů na “Schokolade Blumensprache 28.”

  1. Málo kdy mě co zasáhne v povídce, ale ten poslední odstavec ve mně vyvolal úzkost o__O Fredy o_O

  2. turkischer Schwanz

    Teri poj´d mi ho vykouřit .. dlouho jsi nebyla na currywurstu …  byl tu anděl a ptal se po tobě :D …a nepiš už tyle sračky … :D

  3. Fajn, tak se čtením musím na chvíli přestat, protože tohle je na mě jednoduše moc! To jsi mě měla varovat dopředu, kolik psychického vypětí mě bude tahle povídka stát! :-D
    Nemám ráda, když v povídkách někdo trpí, prostě nee :-( A Fredy….prostě nechápu pomalu ani slovo z toho, co říkal a co si myslel. Jak mu může ten blbeček chybět? O_O Já jsem fakt šokovaná! Musím to vstřebat!

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *