Schokolade Blumensprache 27.

„Co jsi tak rozrušený?“ ptal se Sebastián, když přišel s Frederikem zpět domů. Uklízel nákup, nosil tašky do kuchyně a mladičký chlapec se svlékal v předsíni. Na tuhle otázku se ho ptal celou cestu v autě a Frederik si proto zacpal uši sluchátky a dělal, že má chuť poslouchat hudbu.

„Nejsem, to se ti jen zdá,“ zazubil se, jakmile vešel do kuchyně za ním. Otřel si zpocené dlaně o zadek a doufal, že Sebastián nebude dál vyzvídat. Vidina hádky a jejích následků mu způsobovala nepříjemné mrazení v zátylku. Ucítil ztuhlý krk a promnul si jej.
„Kam jsi dal ty své věci?“
„Jaké?“ optal se, jal se nákupu a zatímco Sebastián ukládal mléko a další potraviny potřebující chlad do ledničky, on uklízel mouku, cukr a spoustu dalšího.
„To oblečení. Zelené a hnědé,“ objasnil mu. Z lednice táhl chlad a Frederikovi se zdálo, jakoby ho ofoukl ledový vítr.

„Oblečení?“ přemlouval svůj hlas, aby nezněl nervózně. Nenapadala ho žádná výmluva, výmysl, kterým by Sebastiána obalamutil. V klamání nebyl nikdy dobrý. „Dal jsem ho jednomu klukovi, vypadal chudě,“ zažblekotal. Když viděl, jak si ho prozíravě Sebastián prohlíží, nasadil sebejistý výraz a odfoukl si ofinu z čela. „Hii,“ ukázal perfektní bílý chrup. „Jsem lítostivý, víš, že nemám rád, když vidím někoho chudého, co nemá nic na sebe nebo jídlo…“

„To jsem si všiml,“ přitakal. Nákup měl uklizený. „Ale nebylo to levné. Ta čepice byla drahá, myslel jsem, že ji budeš nosit.“

To určitě, v takové čepici bych s mým obličejem a vlasy vypadal jak čokoládový meloun. Všechno jsem měl pro Nicolase, až se vrátí domů.

„Já vím, promiň…“ omluvil se snad až pokorně, bylo to nejlepší, aby Sebastiána nenaštval. Od jisté doby se mnoho věcí mezi nimi změnilo, už to nebyl jeho hodný Sebastián. Frederik možná tušil proč…

„Možná proto tvé kapesné mizí kdoví kam, rozdáváš všechno ubožákům,“ zakončil debatu Sebastián a odešel na balkón si zakouřit.

***

Měli návštěvu. Berna. Po dlouhé době se viděl se svým kamarádem, snad už dobrým kamarádem. Alespoň tak si to myslel, a měl pravdu. V Bernovi viděl oporu a podporu, dával mu sílu a zdravou mysl, aby neházel flintu do žita. Připravili občerstvení na odpoledne, nějaký ten kupovaný koláč a kávu. Seděli v obýváku a povídali si. Před Nicolasem stál velký hnědý hrnek horké kávy, stejně tak u ostatních. Odpolední siestu si také užíval finský host Jani. Dokonce bez zápisků příběhu. Seděl vedle Laury, v obou rukách držel hrneček a neustále jej foukal. Jeho vzezření působilo prazvláštně, působivě. Vypadal jako ledová královna v podobě prince. Vlnité vlasy lemovaly křídovou tvář.

„Jsi pekla?“ vtipkoval Berno, když si bral z tácku čokoládovou sušenku. Jinou příchuť jste v této domácnosti nemohli nalézt. Čokoláda byla všude. Berno občas uvažoval nad tím, zda nábytek nemají z čokolády.
„Jistě,“ zašklebila se Laura a Jani se zasmál do hrnečku. Krátce a vesele. Nicolas se musel pousmát a Berno si ho prohlédl.
„Co se směješ?“ dloubla do něj Laura, bavilo ji bavit Janiho. Smál se málo kdy. Bylo to neobvyklé.
„Ten muž je zvláštní, používá podivné vtipy jako tvůj bratr,“ odpověděl jí finsky. Nechtěl, aby mu ti dva rozuměli. Laura nečekala, že jí odpoví jeho rodnou řečí a stejně tak udělala ona.
„Řekla bych, že můj bratr,“ schválně ho nejmenovala. „v tomhle muži vidí staršího sourozence, bráchu, který by ho držel, staral se o něj. Chybí mu mužská pevná ruka, víš, taková ta psychická podpora.“

Nicolas si s Bernem vyměnili pohledy, věděli, že nemůžou mluvit německy o nich dvou, protože by jim rozuměli.

„Všiml jsem si toho. Možná vypadám, že vám nerozumím, ale vím, o čem mluvíte. A hlavně to vidím, cítím energie, které z vás proudí.“

Laura se nad tím nepozastavila, znala Janiho a jeho pohled na vše okolo. Měl svůj vlastní svět. Vyhovoval mu.

Nicolas s Bernem usoudili, že bude dobré, když se odeberou na verandu a půjdou si zakouřit. Odnesli si kávu s sebou a uvelebili se pohodlně na proutěné pohovce s měkkými polštáři ve stínu slunce. Nicolas si nechal zapálit svou mentolovou cigaretu a Berno si pochutnával na doutníku. Mlčeli, užívali si ticha doprovázeného štěbetáním ptactva na jejich zahradě. Sledoval venkovní bazén, uvažoval o tom, že ho odkryje… bylo dost teplo na koupání.

„Dneska jsi nějaký zvláštní…“ vydechl Berno mohutný mráček dýmu. Skoro ležel. Zapíjel kávou.
„Myslíš?“ zabručel Nicolas, mentol mu přestal chutnat. Vzal si od Berna doutník. Byla to změna, chutnal mu. Hýbal jazykem v puse, bylo to mnohem lepší něm to, co kouřil předtím.
„Mhm…“ zahučel líně Berno. Nugátová kůže byla mnohem snědší než jindy.
„Mluvil jsem s Fredym…“

Berno zpozorněl, promnul si nos a posadil se rovně.
„Povídej, nic o něm nevím, se Sebem se nebavím poslední dobou, sere mě.“
„Co by…“ Nicolas pokrčil rameny, odklepl popel do popelníku. Byl přešlý. „Nevěděl jsem, co říkám, začal jsem mu nadávat…“
„Nadávat? Umíš to?“ Berno se snažil odlehčit atmosféru, pak si ale řekl, že to není vhodné v tomto rozhovoru. „Aspoň jsi mu otevřel oči…“
„Prý mu zakázal se mnou mluvit,“ Nicolas se mu podíval do očí. Byly upřímné a dokázaly pochopit, vcítit se. „Nevím, co si mám myslet, potřeboval bych s ním o tom mluvit, bylo to moc zbrklé.“
„Nebudu říkat, že mu nemáš věřit, možná má pravdu, kamaráde,“ Berno stiskl Nicolasovo rameno, které bylo oproti jeho malé. „Sebastián dokáže být protivný, má své mouchy.“
„Laura mu řekla, že je děvka… začal tiše plakat a pak mi dal tohle…“ zalovil v kapse, vytáhl hnědou čepici, z druhé vyndal šátek a pak ukázal na tričko, které měl oblečené. „Prý mě miluje.“

Berno chvilku mlčel a přemýšlel, nechápal je, a nemyslel si, že oni dva to chápou taky. Panoval mezi nimi zmatek, nevysvětlené otázky, které bylo potřeba zodpovědět. Berno viděl jejich mladé myšlení, rád by jim pomohl, poradil…

„Promluv si s ním, zkusím ti pomoct dohodnout schůzku s Fredym, zajdu za Sebem a pošlu Fredyho jako pro něco. Viděl jsi Seba? Nebo spíš takhle, viděl on tebe?“

Nicolas zavrtěl hlavou.
„Ne, ani jeden z nás.“
„Tak to je dobře, ulehčí nám to, pokud jak říká Fredy, mu tě Sebastián zakázal.“

„Já ti nevím, bylo by lepší tomu nechat volný průběh,“ Nicolas pochyboval, Berno to viděl jinak, avšak Nicolasovi bylo úplně jasné, že střetnutí s Frederikem bude za jiných okolností. Měl spoustu představ, nevěděl ani kolik, celou dobu, když byl bez něj, o tom přemýšlel. Potkal ho nečekaně v obchodě a teď? Promluví si s ním, ale kdy? Jak? Své trápení uchovával uvnitř sebe, uspával prášky, snažil se být klidný, úplně tak, jak dělal ve Finsku. Hledal duševní klid, který mu pomůže.
„Můžeme to zkusit…“

Nicolas pokrčil rameny. Nevěděl.
„Třeba…“ chtělo se mu sebeironicky smát, byl vším unaven. Protřel si čelo. Pálilo ho v nose. „Docela bych zašel do studia, trochu pokecat s Chalílem…“
„Dát si travku, vyhulit si mozek, zarapovat, zapět,“ Berno se zasmál. Nicolas uchechtl.
„Tak nějak,“ vyd
echl znuděně, unaveně, a napil se. „Přišel mi lístek poštou z nějakého speciálního květinářství, že mi sem chodily zásilky. Prý každý týden jeden ananas, ještě říkali nějaký list, ale nepamatuju si to,“ změnil téma a pobaveně vrtěl hlavou. Když si na to vzpomněl, musel se usmívat, protože to bylo úsměvné, vtipné a nenormální. Klepal si na hlavu, když mluvil s prodavačem.

Berna to rozesmálo také, jeho oči se smály s ním.

„Ananas?! Co?!“ křivil nechápavě obličej. Nicolas přikývl tak, že se zakymácel celý.
„Jo, prostě ananas! Každý týden!“
„To musel být nějaký magor!“
„Nejspíš!“ Nicolas se chlámal, tato vzpomínka v něm vyvolávala záchvaty smíchu, skoro mu tekly slzy. „To bude někdo z dobrovolníků Greenpeace.“
„Zelený mužíček potřebuje zdravou výživu! Tak to nechápu, proč kouříš doutníky!“ Berno se nedokázal ovládat, ale na Nicolase neměl, jeho rty byly široce od sebe, dokonale ukazoval chrup a popadal se za břicho. Svaly v této oblasti se stahovaly a bolely jej ústa. Cítil se v tento okamžik bezstarostně.
„Takových ctitelů bych potřeboval víc, protože… to mě fakt dostává! Ananas!“

Tímto stylem komunikace a zábavy se Nicolas s Bernem dokázaly bavit několik dalších minut, než přišla Laura s Janim a neťukala si na hlavu, načež šli připravovat grilování.

***

Bylo po zahradní párty, na které zůstal Berno a společně s dalšími zdejšími muži sestavili onu houpačku, na níž posedával Nicolas s Bernem a houpali se při jídle a pití. Příjemná zábava, spousta srandy, pohody. Nicolas se jim svěřil s tím, proč se smáli jako šílenci na verandě, jenže Lauře cosi neznámého došlo a jen se usmála. Jani nechápal, o co jde, pouze rozuměl Nicolasovi, co říká, a tak se smál s nimi.

Poklízeli talíře a sklenky, přesouvali se do domu. Značné chladno lezlo pod nehty a naskakovala husí kůže. Pochechtávali se neustále a vtipkovali, Nicolas měl trochu alkoholu v krvi, nejméně Laura. Jani si opět cvrnknul své Finlandia vodky a byl proměněný. Veselý, neustále něco říkal a hlasitě se smál. Když se pokoušel mluvit s Bernem a přidával do svého vyprávění finská slovíčka, Berno mu jen odkyvoval a přitakával, i když nevěděl, oč jde. Nerozuměl mu. A zdálo se, že Jani jeho švýcarské němčině také ne.

Laura právě pokládala na kuchyňskou linku komín talířů, když zazvonil zvonek a z obývacího pokoje se rozlinula hlasitá hudba. Poznala v ní jakýsi Nicolasův mix, který rád poslouchal. Pokud nešlo o rap, nevadilo jí to, ale kdyby Berno vytáhl jejich kvákání, byla by schopna se s nimi dohadovat.

„Já tam jdu!“ zvolala, když se mezi obývákem a chodbou do předsíně objevil její vysmátý bratr s tím, že otevře.
„Ok,“ zazubil se a šel si pro něco k pití, nebo spíš všem pro něco k pití.

Laura došla ke dveřím, nedívala se do kukátka, bezprostředně otevřela. Stanula tváří v tvář jemu. Frederik. Zalapala po dechu. Maličký. Stál před ní s kufry kolem svých nohou. Zíral na ni.

Za Laurou se objevil Nicolas. Spatřil Frederika. Jeho srdce poskočilo, zastavilo. Frederik konsternovaně blekotal pusou a než stačil něco říct, Lauřin vztek a popuzení zabouchlo dveře přímo před ním. Zamkla na několik západů a klíč si schovala k sobě.

„Ne!“ vykřikla hystericky, když ji Nicolas chytil za ramena. Tlačil ji ke zdi.
„Otevři mu!“
„Neotevřu!“ strkala do něj. Nicolas brunátněl. „Do mého domu nevkročí taková špinavá děvka, co tě trápí!“
„Odvolej to!“ Nicolas křičel, drtil Lauru v rukou, byla namáčknutá na zeď. Tlačilo to. Bolelo. Nesnesl, aby někdo mluvil o jeho čokoládové figurce takto. Věděl jeho chyby, věděl, že je zmatený, ztracený sám v sobě, hledá východisko, bádá, bloudí. Snaží se. Neví, co dělat. On mu měl pomoct, neměl se na něj vykašlat! Měl pravdu, setkal se s ním jinak, než chtěl Berno. Musel mu jít otevřít.

„Nesahej na mě!!“ běsnila, mlátila bratra do hrudi, ramen. Bojovala s ním. Vztek s ní otřásal. Měla pocit, že se vzteky roztrhá. Nedovoloval jí se pohnout. Chmatal ji všude po těle, aby našel zpropadený klíč. Prudce dýchal, vnímal každou sekundu, která pro něj byla nesčetnými hodinami. Když hmátl Lauře do kapsy na zadku, udeřila jej silně do tváře.

Facka. Hlava se mu otočila. Chytl se za ni. Rty šokovaně otevřené.

„Cos…?“ konsternovaný, přimražený. Zklamala ho. Propadla se o několik schodů níž. „Cos to…“ vtřel nevěřícně hlavou.
„On sem nevkročí, ne! Klíč ti nedám, ať sí táhne jinam, mluv si s ním, kde chceš, ale sem nepůjde!“

Její křik přivolal Berna s Janim, kteří absolutně nepobírali, co se děje. Viděli jen Nicolase s dlaní na tváři a zhnuseným výrazem v očích. Lauru, která připomínala několika hlavou saň šlehající plameny kolem sebe. Zůstali v bezpečné vzdálenosti. Berno Janiho držel za paži a táhl ho pryč.

„Tohle… to si budu pamatovat,“ zašeptal Nicolas. Chtělo se mu brečet. Ne kvůli facce, kvůli Frederikovi. Kvůli sestře, která mu ho zakazovala. Pocítil cosi divného, vybavila se mu Frederikova věta o tom, že mu ho Sebastián zakazuje. „Jestli ten maličký zůstane na ulici v noci a zimě kvůli tobě sám… jestli… mu někdo něco udělá…“ přivřel bolestně oči, zakryl si ústa a utekl do svého pokoje.