Schokolade Blumensprache 2.

autor: Schmetti

Nicolas dlouho prohledával skříně. Vlastně kapsy všech jeho mikin a bund. Cosi hledal, avšak neřekl co. Mračil se na kusy oblečení a nervózně přecházel po pokoji sem a tam. Bylo mu horko a venku nebylo daleko k – 10 stupňům. Jestli onu věc nenajde, nikam nemůže jít, což by pro Nicolase nebylo příliš dobré. Chtěl si vyjít ven a pobavit se s kamarády, pokud je tak vůbec mohl označit. Možná jednoho z nich. Ten se mu však zdál také divný, jako by jej něčím využíval či se to chystal udělat. Nicolas měl na takovéto věci čich.

„Kam jsem to jen mohl dát?“ zavrčel a klekl si k posteli, pod kterou se ohnul a strčil pod ní skoro celou půlku svého těla. Byl hubený, neměl žádné problémy se protáhnout kdekoliv. Ať už venku mezi dírou v plotu či v úzkých skalách a jeskyních. Hrabal rukou sem tam a nic nenašel. Vztekle se posadil a funěl.

Hlavně se nesměl příliš rozčilovat a být vyvedený z míry. Rozrušený. To by mu to hledání ještě více uškodilo.

Dveře se tiše rozevřely a do pokoje vešla Laura.
„Co děláš?“ zhrozila se nad jeho pozicí a výrazem ve tváři.
„Nemůžu to najít,“ zavyl a měl chuť si strhnout šátek z hlavy. Prohrábnout své vlasy. Laura zapřemýšlela, dávala pozor na to, aby se nezeptala, co nemůže najít. Mohl by se rozčílit.


Rozhlédla se po pokoji a u zdi u skříně viděla rozházenou tašku s Nicolasovými věcmi, když jezdí společně na cesty. Sehnula se k ní a prohledávajíc kapsičky pokukovala po svém bratrovi. Seděl a držel se za temeno hlavy.

„Na,“ hodila mu cosi do klína. „Stačí se jen podívat všude a nebo se zeptat starší sestry, hm?“

Nicolas k ní udiveně zvedl pohled, v dlani úlevně tisknouc věc, kterou nezbytně potřebuje.
„Děkuju, drahá sestřičko,“ pravil s vděkem v hlase. Natáhnul se k ní, aby se mohli obejmout a před svým odchodem z domu vyslechl několik rad a zákazů.

***

Nemýlil se ve svém odhadu venkovní teploty. Bylo něco málo kolem -10 stupňů a lidem se zamlžovaly brýle, jakmile zalezli do tepla domu. Nicolas měl na hlavě obrovskou chlupatou čepici, která ani zdaleka nebyla pravou kožešinou. To by Nicolas jako člen Greenpeace nepřenesl přes srdce. Nenáviděl například lovce zabíjející tuleně a velryby. Před dvěma lety se zúčastnil akce proti těmto odporným lidem.

Ozvalo se zacinkání. Nicolas otevřel a vstoupil do místního místa, kde téměř každý mladý člověk chodil pít, pobavit se a zapomenout na své problémy. Bylo to jedno z mála míst tady v Zermattu, kam zavítali především místní lidé.

Club byl rozvržen do jakýchsi částí, které spojoval obrovský parket. V každé části nesly zdi jinou barvu. Pokaždé byla teplá a útulná. Nicolas měl nejraději hnědou, poněvadž mu připomínala jeho oblíbené čokoládové sladkosti a uklidňovala jej. Cítil z ní horko. Bylo mu příjemně. Červenou také nepohrdl.

Hudba zatím ztišeně duněla, bylo příliš brzy. Lidé se teprve scházeli a tvořili skupinky, hloučky. K jednomu z nich patřil i Frederik.

Nicolas se porozhlížel po clubu a mávnul na barmana. Známý týpek.
„Čus, Berno,“ pozdravil svého kamaráda, o kterém doma pochyboval, zda jej nějak nevyužívá. Berno původně pocházel z francouzského kantonu, ale jeho jméno bylo německé. Měl tmavé vlasy, témeř černé. Krátce střižené. Pronikavě modré oči a miloval hip hop. Jeho oblečení neodpovídalo jeho stylu hudby, pokud jste do něho nepočítali obrovské tepláky.
„Čau, kdes byl?“ optal se Berno. Napil se z půllitru piva a udělal vedle sebe pro Nicolase místo. Nicolas se posadil.
„Doma,“ odvětil Nicolas. Neměl co dál říkat. Říkal jen pravdu.

A neměl ani chuť se vybavovat se svým kamarádem. Šel se pobavit hudbou a alkoholem, nikoli kamarády.
„Co si dáš?“
„Pivo…“ pronesl znuděně Nicolas a ze zvyku si sáhl ze shora na svůj šátek na hlavě. Dnes večer byl sladěný v červeno bílé kombinaci. Rád se pěkně oblékal.

Frederik na druhé straně clubu v rudé sekci seděl na černém gauči a kousal hravě do brčka, upíjejíc svou Piña Coladu. Koupil mu ji jeden z kamarádů. Fabián. Enzo, další z nich, seděl na stole s dívkou v klíně a muchloval se s ní. Frederik je jen pobaveně pozoroval a důsledkem alkoholu mu všechno přišlo zábavné a vtipné. Popíjel svůj drink a poslouchal hudbu. Zvedl se z gauče a šel k baru za kamarádkami. Nohy se mu motaly a on se smál. Propletl se na parketu kolem zmítajících se těl a těžkopádně se usadil na barovou židličku. Prázdnou sklenici položil na bar a objednal si další drink. Tentokrát něco svěžího. Měl moc sladko v ústech. Hrábnul si do misky s bonbóny a brambůrky a opřel se.

„Není tu nějak nuda?“ zakřičel na svou kamarádku Gertrudu. Černovlasá dívka s dlouhými vlasy se na něj otočila.
„Jo, je!“ zvolala. „Divíš se?“
„Nedivím!“ zasmál se Frederik. Vzal si svůj nový drink a loknul si půlku obsahu.
„Hey, pomalu, Fredi!“ splácla jej do zad. Frederik vykulil oči. Alkohol jej silně pálil na prsou. „Nejsi zvyklý pít! Nepřeháněj to!“
„Musím zapít ten výprask doma! Moje vlasy si to zaslouží!“
„Kašli na rodiče. Sluší ti to, je to tvoje tělo, tvoje hlava!“
„Jenže kdybys viděla mámu… táta to vzal ještě v pohodě, což jsem se divil!“
„Tvůj táta se změnil!“
„Jo!“ krknul si Frederik. „Spíš mi připadá matka, jakoby žila v Africe místo něj!“
„Odkdy je Španělsko v Africe?“ začala se smát Gertruda.
„Od nikdy. Můj otec je černý jako ten můj batoh a žije v Africe, ač je Španěl. Mě je divně, Gerti, chce se mi zvracet.“
„Říkala jsem ti, abys nepil!“

Gertruda mu vytrhla z rukou alkohol a objednala velkou sklenici čisté vody.
„Jdeme ven!“ vytáhla jej za loket.
„Nee, já chci ještě oříšky!“ volal Frederik na barmana a zároveň tak tím naznačoval své kamarádce, že nehodlá opustit svůj drink.

Nicolas se příšerně nudil též. Možná by udělal líp, kdyby zůstal doma nad papíry a dodělal svou práci. Odešel k baru a nechal u stolu Berna. Stejně se blbě vyptával na jeho sestru a Nicolasovi to lezlo na nervy. Snad už tušil, o co mu jde.

Co dělá Laura támhle? A co má Laura ráda? A co Laura ráda poslouchá? Jaké jídlo má nejradši?

Kurva, jestli mu chce sbalit sestru, tak ať si jde za ní sám a sblíží se spolu! Nebude žádný dohazovač. Navíc si Nicolas myslel, že Berno není vhodný chlapec pro jeho sestru. Ona si zaslouží někoho lepšího.

„Nicolasi, dones Fredimu oříšky a vodu, prosím tě,“ řekl barman blonďákovi. Nicolas se zamračil.
„Jakému?“
„Přece Frederikovi. Mulat.“
„Jo tomuhle…“ zabručel. Znal jej od vidění, od vyprávění. V okolí, kde bydleli se znal alespoň povrchně skoro každý.
„No, tak mu to dones.“
„Vole, nejsem služka,“ odsekl Nicolas.
„Už nemá culík, ale krátké vlasy,“ barman se nedal.

„Co?“
„Ježiš, Nicolasi, ty seš divný…“ rozčílil se barman. „Kde lítáš?“
„Vnímám tě, jen nechápu nějaké culíky čo co tu říkáš.“
„Frederik, snědá plěť. Znáš ho, mají květinářství na konci města a skleníky.“
„No,“ přikývnul Nicolas.
„Tak nosil culík, pěkný hnědý vlasy. Teď je má ještě hezčí. Ale krátký.“

Nicolas na svého známého zíral jak na blázna. Absolutně nechápal, co tím chce ř
íct. Ono v tom nic vlastně ani nebylo. Neměl na co přijít.

„Proč ti to vůbec říkám. Je venku s Gertrudou, najdeš ho tam. Jdi,“ strčil mu do rukou snad až násilím vodu s ledem a strčil do něj. Musel se nahnout přes bar. Nicolas cosi zavrčel o tom, že nebude nic nosit a brblal si nadávky pod nos.

Když došel před místní club, ucítil na své tváři ledové vločky. Horkem, které bylo uvnitř úplně zapomněl, jaké je roční období a bundu i čepici se šálou nechal uvnitř. Spousta lidí, co byla venku a pokuřovala či postávala pod stromy a povídala si, si neuvědomovala, že mrzne. Nicolasovi připadalo, jakoby bylo léto a všichni jako vždy odešli z diskotéky či tohoto baru a raději zůstali na čerstvém vzduchu pod oblohou posetou hvězdami. Přece jen to bylo příjemnější než být v dýmu. Obzvlášť člověk jako Nicolas a jeho sestra byli raději v přírodě.

Nicolas se rozhlédl a hledal černou hřívu a snědou pleť. Široce rozevřel oči a zrakem putoval po lidech. Modrá hlava, žlutá, červená, oranžová… Aaah, támhle jsou.

Rozešel se směr Frederik a Gertruda a poklepal dívce na rameno. Dotýkat chlapce se ostýchal.

„Tohle posílá barman,“ ukázal na sklenici ledové vody, jenž svíral ve své dlani. Viděl, že dívka drží onoho kluka, aby neupadl a nemá volné ruce.
„Ooh, díky. Ale počkej,“ Gertruda se s ním také téměř neznala. Parta, do které s Frederikem patřila se nestýkala s kluky jako byl Nicolas, který do žádného seskupení zase až tak nepatřil. To jen Berno jej tahal po svých kamarádech.

Frederik se předklonil a vyzvrátil na chodník další obsah svého žaludku plného alkoholu. Nicolas se znechuceně zamračil a chytil se za nos.

„Fredi, já tě zmlátím, až budeš střízlivý,“ lamentovala Gertruda a pomáhala Frederikovi zvracet. No, to on uměl sám, ale potřeboval pomoc držet se alespoň na kolenou. Bál se dalšího výprasku doma z jeho opítí se. Bylo to poprvé, co se takto zřídil.

„Chceš s ním pomoct?“ optal se zdvořile blonďák. Byla mu děsná zima a nechápal, jak takové křehké stvoření, takový drobek, jako zvracející chlapec, dokáže vydržet tento mráz v tričku s krátkým rukávem. Všiml si jeho čokoládové pokožky, která v záři lampy krásně kontrastovala s bělostným sněhem.
„Ne, nebo… dej mu vypláchnout pusu a nějak ho prober. Je zlitý jak hovado,“ Gertruda tolika poněkud silná slova na to, jak žensky vypadala.
„Ok.“

Nicolas si kleknul vedle ní. Vzal Frederika opatrně do náruče, poněvadž… automaticky to udělal. Byl tak jemný… na Frederika nešlo jinak než jemně sahat.

„Nech mě,“ oháněl se Frederik. Něčí ruce, které patřily Nicolasovi, jej pevně držely kolem pasu a ramen a nějaký klučičí hlas mu mluvil do ucha, aby se uklidnil a napil se vody.

S Frederikem se motal svět. Světla lamp viděl třikrát a lavičku vedle sebe dvakrát. Několik holek a kluků vypadalo v jeho pohledu, jakoby tančilo podivné tango. Zasmál se a zvedl se mu znova žaludek. V nose cítil kouř z marihuany a třeštila mu hlava. Dunivá muzika byla stále v jeho uších.

„Dělej, vypláchni si pusu,“ strkal mu Nicolas skleničku ke rtům.
„Nalej mu to tam,“ řekla Gertruda.
„Ho utopím,“ zavrčel nesouhlasně Nicolas.

Odhrnul čokoládovou čupřinu Frederikovi z čela a zabořil mu celou hlavu do nově napadané hromady sněhu.

Frederik nic nevnímal. Věděl jen, že se mu chtěl pořád zvracet, něco jej šíleně studilo. Že měl pocit, jakoby vystřízlivěl a hlavně ho kdosi s mužskými pažemi konejšivě, příjemně něžně zahříval.

„Odvez ho domů, já hodně pila.“
„Měl jsem pivo.“

Frederik vystrčil hlavu ze sněhu. Úsměv od ucha k uchu. Vlasy se mu třpytily v odrazu vloček.
„Hii, chci odvézt od těch rukou, co mám na zádech. Potřebuju topení a ty ruce jsou jak radiátor.“

2 názory na “Schokolade Blumensprache 2.”

  1. Mischulka

    Jejda, tak ta poslední věta je totálně roztomilá! 🙂 Úplně jsem se u toho musela usmívat 🙂 Frederik je mi už od prvního dílu strašně, ale strašně sympatický 🙂 mám prostě ráda dorbné, křehké lidi, které je potřeba chránit 🙂
    A byla jsem zvědavá, zda se fred s Nikolasem znají…takže už to vím 🙂 Noo, jsem zvědavá, jestli se po tomhle spolu začnou bavit a nebo se sobě navzájem budou raději vyhýbat :-D

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *