Reflektory mi blikají nad hlavou, vidím jen žíhané čáry. Barvy mísící se do sebe. Lasery. Svět se kolem mě točí, hudba duní skrz mé tělo a já jen cítím, jak se můj hrudník hýbe v otřesech smíchu. Dým z cigaret a vanilkový parketový kouř mě pálí v plicích, přičemž tento nesnesitelný pocit podtrhnu šluknutím si z jointa, co mi kdosi podal.
„Jdeme ven?!“ někdo mi zakřičí do ucha, hlas nepoznávám. Přede mnou se objeví růžová čmouha s tmavými vlasy a otře se mi o rozkrok, načež si kořist jako správný lovec chytnu a oddám se instinktu, jenž mě nabádá k tomu, abych objekt potravy chytl za zády a udělal plavný pohyb. Tančil jsem.
„Jdeme ven?!“ slyším opět za sebou. Nohy se mi zamotají samy od sebe a zavrávorám. Na krku ucítím vlhko a zuby.
„Jo!“ křiknu na ten hlas, žádající mou osobu venku.
Potom se se mnou všechno zatočí a do ksichtu mě praštil studený vzduch a voda odkapávající z mých vlasů na ramena. Ledové čůrky stékající po mém obličeji.
„Ty kreténe!“ oženu se po komsi, kdo mi chrstnul do obličeje citrónovou minerálku. Poznám tu chuť.
„Doni, vole, prober se, jsi úplně mimo!“
Najednou mám pod zadkem tvrdo, nejspíš sedím. Donutím se trochu chápat.
„Přiveď mi tu kundu, chci si zaprcat,“ zabrmlám se smíchem a škytnu. „Taková pěkná byla, před chvilkou se mnou tancovala!!“ zvedám se. Jdu ji najít!
„Seď!“ to je Olivier, teď mi to došlo. Položí mě na lavičku. Chechtám se. „Teď bys neopíchal ani tu největší štětku, co tu je. Jsi totálně na sračky, ani péro se ti nepostaví.“
„Jdi do prdele, mně stojí vždycky,“ ukážu na něj fuckáče a chce se mi hrozně spát.
*konec flashbacku*
„Ano, ten losos je výborný,“ pochválím matce večeři a otřu si způsobně ústa. Asi jsem odpověděl na něco jiného, poněvadž jsem vzpomínal na stará puberťácká léta. Vlastně teď si uvědomuju, že jsme s klukama nikdy na žádné diskotéce nebyli, bary a restaurace vymetáme často, ale přímo… pařit jsme nezkoušeli. Naposledy v mých 15 letech, ta vzpomínka je šílená.
Zkontroluju hodinky. Ještě mám čas, odpočítávám každou minutu, než vypadnu z tohodle baráku a poběžím na bus za klukama.
Půjdeme na disko, mě donutil Marcel, prý musím vymazat z hlavy stresy z maturity, kterou dělám za pár dní. Za tři dny. Dnes je pátek a v pondělí mě čeká zkouška z dospělosti.
Ušklíbnu se pro sebe, něco mě totiž napadlo. Taková trapná hloupost.
Do Marcela bych to fakt neřekl, že bude takový rebel. Alespoň si to představuju, že je.
„Kam zase? Myslela jsem, že zůstaneš,“ zamrkala na mě, strkajíc si vidličku do úst. Miluju maminky oči. I když je pořád jak nalíčená. No… permanentně umělé řasy, radši mlčím.
„Mám domluveno s klukama jít pryč…“ napiju se ze sklenky vody. „Na disko,“ zamumlám upřesnění.
Máti vykulí kukadla, haha… jistě, je překvapená, protože její drahý Donatielek nikdy nechodí na taková místa.
„Tak se bav.“
„Eeeh, mami, prosím tě, klidně se ptej, já vím, že máš na srdci spoustu otázek!“ bože, výslech.
„S kým vším jdeš, kam, na jak dlouho a…“
Mamka se rozesměje, natáhne se ke mně a políbí na čelo.
„Promiň, jen… mám ohromnou radost!!“ nějak září.
„Já vím,“ koukám do stolu.
„Jdeš s Olivierem a Marcelem?“
„Jo,“ odsouhlasím jaksi zaraženě. „A možná dorazí i kluci…“ podrbu se na nose. „Myslím španělští kluci.“
„Ach tak!“ protáhne a odtáhne se ode mne. „Víš… nic proti nim nemám. Nejsem jak otec…“
„Mami, já vím,“ tohle mě unavuje, nemusí se mi omlouvat.
„Jsem ráda, díky nim jsi skvělý ve španělštině.“
„Jo, už ti to řekli ve škole?“
„Hele, mami, tak já jdu, nebo přijdu pozdě, ještě se musím umýt,“ zvednu se od stolu a bleskově proletím kolem otce, na nějž mávnu a pozdravím, ale hlavně, hlavně, abych s ním nemusel mluvit do výsledků maturity!!
Tašku mám připravenou u vchodu, popadnu ji a vyběhnu rychlostí blesku z domu směr autobusová zastávka.
„Tak asi půjdeme, ne?“ než Olivier típnul cigáro, pomalu z něj potáhl.
„Nejsem převlečený,“ pohlédnu na sebe. „Musel jsem zdrhnout, otec přišel domů.“
„Vždyť vypadáš dobře, jako vždy,“ pochválí mě Carlos. Týpek starý jako já, takový menší hipster. Holky na něj letí, přitahuje je jeho snědý odstín, volná tílka, úzké kalhoty… Jeho pronikavě hnědé oči a černý kukuč.
„Myslíš, Carlosi?“ zasměju se a sednu si vedle Marcela, který se chová, jako bych tu nebyl.
„Víš, že jsi kus kluka.“
„Haha, teď zníš jak teplouš.“
„Jo, jediný gay je tady Marcel,“ praví Lorenzo dost necitlivě. Ten je starší, je mu 28, takže jo… asi se rádi bavíme se starochama. Lorenzo je napůl Španěl a napůl Ital, no a Carlos je napůl Němec. Jsme tu taková míchanice. A stejně je moje příjmení z italštiny!! Táta to musí někdy přiznat!
„Ty vole, Donáči, stejně jdeme na disko u pláže, tam ti stačí sundat kalhoty, triko a tancuješ,“ Olin rozhodl, jo, říkám mu někdy Olin. „Jdeme, mám už žízeň, potřebuju pivko!“ zvedne se a jde, aniž by na nás čekal.
Postupně se zvednou kluci a já? Kouknu na Dior kuřátko.
„Tak co, Marcelito? Jdeme se pobavit? Budeš se mi věnovat a pít se mnou?“ mrknu na něj.
Trochu mi vadí v příbězích číslice, ale jinak jsem nanejvýš spokojená :))
Občas mi zní ale slovosled nepřirozeně, třeba: Miluju maminky oči…
[1]: Se slovosledem mám problém, může za to němčina
Budu se snažit psát lépe 