Marseille or Mexico? 44. (konec)

Je to tady, poslední díl příběhu Marseille or Mexico, neboli zkráceně MoM 🙂 Trvalo mi to tak dlouho kvůli škole, ale taky proto, že napsat poslední díl je vždycky jedna z nejtěžších věcí na psaní. Stejně jako první díl je složitý ten, který příběh uzavře. Kdo píše, tak ví, o čem mluvím. Snažíte se vyjádřit vše, co jste chtěli, nesmíte na nic zapomenout, musíte do textu vložit vaše, již dávno, vymyšlené pocity a myšlenky. A jako další neméně obtížná část je se s příběhem rozloučit. Napsat poslední větu.

Jak dlouho jsem MoM psala, to už bohužel nevím, protože jsem ji potom zveřejňovala znovu od začátku. Alee vím, že to bude nějaký ten rok, dva, tři? S MoM jsem strávila hodně času a jsem ráda, že se naše milované postavy dostali tam, kam jsem chtěla. Přivedla jsem je na cestu, kde si myslím, že se budou moct vyvíjet dál a spokojeně 🙂 Každý jsme si našel nějakého oblíbence, na což se vás ptám nějakou dobu v anketě, a vyhrává Arturo 🙂 Já ovšem říct jednoznačně jméno nemůžu. Miluju Donatiela i Artura, Carlo je můj echt miláček! A Diego mi je k srdci blízko též. Nebo Marelito! Tito chlapci, muži, jsou moji oblíbenci.

Chci vám všem poděkovat za podporu, za komentáře, moc si toho cením. Dělali jste mi vždycky radost a já měla chuť psát dál a věděla jsem, že někomu z vás další díl udělá radost.

Teď už vám jen přeju krásné čtení a jako čtenáři a „spisovatel“/pisálek se uvidíme u dalšího příběhu 🙂

Arturo:

Takhle velký stres jsem nikdy nezažil ohledně cestování. Musel jsem si sám sbalit pár věcí do starého kufříku, co mám od babičky. Buď jí země lehká. Moje milovaná babička, moje sluníčko a krb domova. Žádný krb jsme neměli, ale… Ne, nemůžu nad tím přemýšlet. Už nemám co plakat. Vybrečel jsem tolik slz, že bych se v nich mohl koupat. Zhroutil se mi svět, cítil jsem zlost, smutek, bolest, jako kdyby mi někdo vyrval vnitřnosti. Byl jsem ztracený, bezmocný. A teď se mi ten svět snaží složit zpátky má láska.

A nezapomínám na přátelé z domova, stál při mě Diego. Byl ke mně tak hodný a chápavý. A já mu byl a jsem vděčný, že byl se mnou a znovu jsem cítil jeho oporu. Strach z jeho osman zmizel. Nějak se změnil, ale i když byl na mě zlý, vždycky jsem v duši věděl, že je to hodný člověk a prožil jsem s ním pár let. Nemůžu na něj zapomenout. Vždycky bude mít svoje místo v mém srdci. Ale přeju si, aby si někoho k sobě našel a nebyl sám. Bude mi chybět. Bude mi chybět Melissa, malý Héctor, Gonzálovi, služebnictvo… A co vodopád, příroda, kostel?! Jak mně bude vadit, že si nebudu moct jít na louku sbírat bylinky. Ta tíha u srdce je asi vidět na mém výrazu, protože se mě Lorenzo zeptá, zatímco sedíme v letištní hale: „Trápíš se pořád, že?“

Smutně se pousměju. Nemůžu lhát.

„Nejde na to všechno hnedka zapomenout…“ zadívám se z okna. Připravují se letadla. Giganti. Jak může vzlétnout tak těžká věc?

„To je samozřejmé. Nikdo ani po tobě nechce, abys zahodil smutek a na všechno zapomněl. Každý potřebuje čas, aby si tím prošel podle svého. Ale Donatiel udělal určitě dobře, že tě pozval k nám domů. Myslím do Marseille. Potřebuješ vypadnout a být v jiném prostředí, než se uklidníš.“

„Jo. On Doni říkal, že budeme jezdit sem tam. Stýskalo by se mi i jemu,“ pousměju se a obejmu velkou černou kabelku, co mi darovala Melissa. Má jich spoustu, ale je dámská…

„To je věčný problém vztahů, když je každý z druhého konce světa. A to vy dva jste,“ řekne Olivier. Popíjí sodovku. Je pořád stejně splachovací.

„To máš pravdu. Ale my to zvládneme,“ doufám. „Musíme si najít práci.“

„O to se neboj, Donáč je šikovný a zařídí cokoliv. Protože on, co chce, to dostane. Nemyslím to blbě. Ale když se pro něco rozhodne, tak toho svou vytrvalostí dosáhne.“

„Takže se můžete těšit na svůj byt, hnízdečko lásky, novou práci, nový život…“ Lorenzo roztahuje ruce do vzduchu a mám pocit, jako kdyby přinášel dobrou energii.

Kluci něco povídají a dělají si srandu, mně na rtech pohrává úsměv, ale nevnímám je. Čtu na obrazovkách nějaká divná slova, vidím asi letušky, něco takového se tu začne dít.

„Hele,“ poklepu Lorenzovi na loket. „Nemáme už jít?“

Zadívá se tam, kam já.

„Máme! Tak vzhůru do oblak!“ vyskočí, protáhne se a já váhavě vstávám, stále objímám kabelku, kterou si prý můžu vzít s sebou do letadla.

„Já se bojím,“ řeknu tiše. „Svírá se mi to tady na hrudi,“ ukážu.

„Neboj se, nic to není, je to jako v autobuse,“ Lorenzo mě chytne kolem ramen a pomalu se řadíme mezi lidi, co letí s námi. „Budeme se dívat na filmy, dáme si pivo, můžeme spát… Donáč ti nikdy o létání nevyprávěl?“

„Vyprávěl. Že je to v pohodě. Ale nemá rád autobus.“

Kluci přikývnou.

„Buď v pohodě“

„Dobře, já se teda nebudu bát,“ usměju se a s hlubokým nádechem plným odhodlání vykročím.

***

Donatiel:

„Kámo, uklidni se. Jsou na cestě, ještě hodinu letu a budou tady. Možná dřív.“ Carlo se mě snaží uklidňovat, ale zbytečně, protože já se nebojím o let, ale o to, že si nenajdu hnedka bydlení a budeme tu strašit u jeho babičky, otravovat. A domů nemůžu ani vkročit, protože by mě vykostili, i kdybych tam přišel samotný, natož s přítelem.

„Já vím,“ zavrčím. Už půl hodiny chodím sem tam jako lev v kleci.

„Tak co tě dráždí?!“ rozhodí rukama a nervózně začne uklízet.

„Rodiče! A nechci tě tu otravovat než budu mít vlastní bydlení. Možná sám, to by ještě šlo, ale abychom u tebe měli bydlet dva lidi? Promiň, Carlo, ale vím, že dlouhá návštěva smrdí jako ryba po několika dnech.“

„Jdi se vysrat,“ hodí po mně polštář a já ho chytím. „Takové po… nápady.“

„Mohl jsi to říct úplně normálně, sprostě, co jsi chtěl.“

„Řešíme tady úplná hovna. Už drž hubu a jedeme na letiště. Nechci se tu hádat kvůli tvým pojebaným nápadům – tak už jsem to slovo řekl! Sám nesnášíš, když jsem od tebe nechtěl nic platit a teď jsi úplně stejný. Jsme jako rodina! Tímhle ti splácím to, cos pro mě udělal.“

„Neříkal jsi, že nemám rád, když mluvíš o něčem, co jsem ti rád dal?“

„Jo, tak buď ticho a teď máš ode mě bydlení,“ plácne mě do ramene a vyrazíme na cestu.

***

Čekáme u auta, až zahlédneme kluky, jak vycházejí z letiště. Měli by zavolat. Nebo aspoň si to myslím, že by se mohli ozvat. Na internetu jsem se dozvěděl, že letadlo přistálo, takže mít strach nemusím, ale to čekání je vážně nuda. Už jsem si dal dvě cigarety, stihl odepsat na několik mailů, stačil zavolat Melisse a říct jí, že tu kluci zatím nejsou, ale že jí pak na
píšu SMS. Je to fajn holka, i když má své mouchy, jako každý z nás. Líbí se mi, jak se zajímá o svého kamaráda. A abych nezapomněl, dostal jsem číslo na Diega. Přímo od něj. Dala mi ho k telefonu a chtěl, abychom na sebe měli kontakt kvůli Arturovi. Chápu ho. Chce vědět, jak se mu daří. I když má na sto procent Arturovo číslo taky, tak je jasné, že ode mě se dozví trochu jiné věci než od něj. Napadlo mě, že se Diego chová jako by byl jelo otec a ne bývalý přítel. Možná proto jim to nevyšlo. Nebo spíš proto jsou pořád přátelé a já i on spolu dokážeme komunikovat po tom všem, co jsme si udělali.

A jsem rád. Další kamarád se hodí. No… dobře, úplně takový kamarád ne, ale myslím, že se dá na něj spolehnout, kdybychom něco potřebovali. Tak mi teď došlo, že mi Arturo ani neřekl, kde a jak Diego bydlí.

V ruce se mi rozdrnčí mobil. Arturo! Hned se začnu usmívat a rychle příjmu hovor.

„Miláčku! Už jste tady?!“

„Jooo! Už jsem ve Francii! Právě táhneme kufry!“

Zní tak vesele! Jsem šťastný. Je plný energie!

„Ale jdeme si koupit ještě kafe. Nějaký Starbek.“

Začnu se smát.

„Starbucks,“ opravím ho se smíchem. „Zlato, jdeme vám pomoct. Za chvilku se sejdeme u kavárny.“

„Dobře. Yo te quero, querido.“

„Já tebe taky,“ s úsměvem zavěsím a šíleně mě hřeje u srdce.

„Svítíš,“ podotkne Carlo a drkne mi do ramene. „Jdeme! Právě ti přijelo Mexico do Marseille!“

„Už si nemusím vybírat. Mám oboje. Můžu mít oboje najednou. A kdy chci to střídat,“ já vím, nejdřív najít dobrou práci, ale na to teď nechci myslet, já vím a věřím, že si ji najdu.

V letištní hale je trochu zima, protože klimatizace jede na plné pecky. Jen doufám, že ji pravidelně čistí.

„Stejně jsme všichni ujetí na Starbucks.“

„To máš pravdu, Carlito. I když někdo říká, jak jsou lepší kávy, já tuhle miluju a jak víš, oba si ji dáme kdykoliv vidíme Starbucks,“ zasměju se.

Po pár krocích mezi několika lidmi, přecházejícími různými směry mezi sebou, z dálky zahlédnu malou, snědou postavu s magicky černými vlasy, jak si k hrudi tiskne kabelku – haha – a usmívá se na Lorenza.

Asi to nevydržím!!! Musím křiknout: „Arturito!!!“

Arturo se prudce otočí mým směrem, a jakmile zaregistruje, že jsem to já, ihned se mu na rtech objeví široký úsměv. Tašku hodí jednomu z kluků, nevím kterému, nevnímám, a rozeběhne se ke mně. Narazíme do sebe, do náručí, a silně se k sobě namáčkneme. Omotávám ruce kolem jeho hubeňoučkého těla a snažím se být co nejblíž, srůst do sebe.

„Pane bože, konečně,“ zašeptám dychtivě do jeho omamně vonící kůže na krku a nechávám ho, aby své prsty bořil do mých vlasů.

„Strašně se mi stýskalo,“ vypadne z něj, odtáhne se trochu a tvrdě mě políbí. Není to taková ta agresivně nadržená tvrdost, to vůbec, ale nedočkavá. Je to potřeba cítit se.

Pootevřu rty a přivítám jeho jazyk ve svých ústech. Držím si jeho hlavu a nechávám jej si hrát s mým jazykem, což ve mně způsobuje enormně elektrizující pocity.

„Konečně jsi tady.“

„U tebe,“ doplní mě a zadíváme se sobě do očí. Začnu se culit a smát. Až teď si taky uvědomíme, že tu máme kluky a otočíme se k nim. Držím si Arturita kolem pasu.

„Dvě hrdličky se znovu setkali a ukazují lásku celému světu!“

„Carlo…“ zasměju se.

„Žádné Carlo, Donatieli, on má pravdu. My si z chudáka Artura dělali srandu celou cestu,“ Lorenzo koukne na Oliviera a ten se jen usmívá.

„Oline, co jsi tak zaražený?“ zeptám se.

„Jen vám tu lásku závidím. Možná. A možná taky ne. Já na to asi fakt nejsem,“ mávne rukou, otočí se ke kavárně a my se smějeme.

„Lásko, co si dáš? Přečtu ti nabídku,“ zadívám se na cedule.

„Já už umím číst docela dobře!“ zvedne prst.

„Já vím! Ale tohle je anglicky a francouzsky.“

„Dobře,“ zazubí se a já se dám do čtení.

Vybereme si pití, studené, a zamíříme ven k autu.

Arturo reaguje skoro jako já, když jsem přiletěl do Mexica. Je úplně vedle. Otáčí se a všechno sleduje, prohlíží si a vypadá tak svěží, že bych si ho nejradši hodil do pití jako kostku ledu.

Jedeme do města a náš den je plný krásných chvil u přístavu, plných sluníčka, dobrého jídla a pití. Energie Marseille proniká do nás všech a i do Artura. Dokonale poznám, jak se uvolňuje, jak je nadšený a není uzavřený, vystrašený. Je naprosto veselý člověk plný elánu. A až teď poprvé cítím skoro úplné štěstí v mém životě. Jsem v Marseille se svou spřízněnou duší z Mexica, mám tu své nejlepší přátelé, k úplnému složení skládačky štěstí mi chybí přijetí rodičů takového, jaký jsem. Aby mě milovali se vším, protože jsem to já, nikdy jsem jiný nebyl, vždy jsem se choval stejně, jen nevěděli, co skrývám ve svém srdci. A pak… mi chybí Marcelito. Můj plyšáček, Dior kůře. Ale kdesi uvnitř sebe si jsem jistý, že jen potřebují trochu času. Že vše bude dobré a budeme šťastní úplně všichni.

Zrovna sedíme na zahrádce naší oblíbené restaurace, kde jsem se, ne tak dávno, pokoušel flirtovat se servírkou. Čekáme na oběd, popíjíme limonády a já píšu Diegovi, že Arturo dorazil v pořádku, když v tom mi přijde SMS.

„Doni, mám vynikající zprávy! Uvědomil jsem si, že máš pravdu, že pravá láska vypadá asi jinak. Budeme přátelé, budeme stále mezi našimi nejlepšími přáteli a spolu a i s tvým klukem. Já si na něj zvyknu. A ta další skvělá zpráva je, že jsem slyšel, jak mamka telefonuje s tvou! Tvoji rodiče se umoudřili! Začínají vše chápat! Jen vydrž a všechno bude v pořádku 🙂 Objímám tě, Marcel :-)“

S úsměvem zvednu pohled ke klukům. Tohle bylo to, co jsem potřeboval!

Vrátím pozornost k mobilu a napíšu: „Děkuju ti, Marcelito. Přijď do naší oblíbené restaurace. Jsme tu s klukama. Seznámím vás s Arturem. Cítím, že budete parťáci. Je to koketa jako ty :-)“

KONEC