Marseille or Mexico? 43.

Většinou to tak bývá, že se první a poslední díly příběhů píší těžko. A stejně je tomu u MoM. Tento díl je předposlední. Tuhle část jsem měla v hlavě už strašně dávno, ještě než jsem znala postavy. A dnes je to tady, napsala jsem to tak, jak si příběh žádal, jak ke mně mluvil Arturo a Donatiel.
Přeji hezké čtení 🙂

autor: Schmetti

Arturo:

Ještě to není ani pár dní, co Donatiel odletěl, a mně už se stýská, jak kdyby byl pryč přes rok. Když se snažím trochu počítat, tak to není zase tak dlouho. Možná teprve prožívá první dny nebo večeři. My tu máme pět hodin k večeru, tak on má ráno? Možná. To je jedno. Ale pořád přemýšlím, jak se má, jak mu to dopadlo u rodičů a u toho kluka… Marcela. Ještě nezavolal, možná nemá čas. Nebo je strašně smutný. Anebo naopak. Nemůže volat, protože si na mě ani nevzpomněl. Co když si uvědomil, že miluje jeho a ne mě? Jeho zná lépe a déle… Zabolí mě kolem žaludku ze žárlivosti. Nechci si připouštět takové ošklivé věci. Moje hlava si jen vymýšlí blbosti.


Radši se věnuji přípravě maté, abych ho udělal správně a nepolil se horkou vodou. Krásně voní a navozuje hezkou atmosféru. Jdu se totiž učit číst, Melissa už na mě čeká u sebe v pokoji. Říkal jsem jí, jak se Donatiel snažil a že když teď odjel, musíme se učit spolu. Doni říkal, že nejsem pitomý. Učím se rychle. Já si myslím, že je to tím, jak celý život vidím písmenka a pamatuji si, který nápis co znamená, takže pro mě není problém naučit se, co je jaké písmenko. Vždycky si vzpomenu na určitou věc a hned to jde jednoduše. Nebýt Donatiela, tak bych se možná k učení nedostal. Asi by mě to nenapadlo… Byl bych spokojený, jak jsem, a nic víc bych nepotřeboval.

Když jdu nahoru s pitím, do cesty mi skočí Diego celý upocený a udýchaný, nemůže popadnout dech, chytá mě za paže.

„Pojď honem! Musíme za babičkou! Zavolejte někdo sanitku a policii!“

„Co se děje?!“ Čaje držím tak pevně, že mě bolí ruce a pálí stejně jako strach v hrudi. Přiběhne snad celý dům a z každé strany slyším stejné otázky!

„Babička! Prostě… Prováděl jsem koně po louce a strašně znervózněli, pak jsem se otočil a od vás běželo pět chlapů, asi místní pytláci a lupiči! Nasedl jsem na koně a jel se podívat, co se stalo a Libertad tam ležela na zemi s krvavým obličejem, neptal jsem se na nic a rychle jej sem pro pomoc!“

V tom už paní domu telefonuje a já se celý třesu, že až pak si uvědomím, jak žádný čaj nedržím a vše je na zemi a motá se mi hlava.

Všechno kolem mě se děje neskutečně rychle, nestačím nic pochopit a vnímat, sleduju krajinu kolem sebe z koňského hřbetu a je mi úplně jedno, že mě Diego pevně drží a tak se mě dotýká, protože to teďka vůbec není důležité. Jediná důležitá věc je zachránit babičku. Teď by mě nezastavilo nic, Ani silná bouře. Slzy mě pálí v očích a mám pocit, že se pozvracím. Je mi tak blbě strachem! O sebe jsem se nikdy tolik nebál jako teď o ni.

Seskočíme z koně a jako první se ženu do chatrče. Hned mezi dveřmi spatřím babičku. Z očí mi vytryskne příval nových slz a srdce mi v tu chvilku pukne.

„Babi, babi, babi! Babičko, prosím tě. Jsi v pořádku?“ chytám ji, klečím u ní, beru její hlavu do rukou, dávám si ji do klína. Nereaguje. „Babičko!“

Diego se sehne k nám a dotkne se babičky někde na těle a v tu chvíli, kdy spatřím nůž v jejím těle…

***

Donatiel:

„Tak to dopadlo docela dobře, co říkáš?“

Trhnu rameny a víc se posunu ke zdi na Carlově posteli. Natáhnu se pro skleničku piva, co mi podává.

„Řekl bych, že to mohlo být horší. Až na rodiče. Tam jsem očekával lepší reakci. A dopadlo to úplně opačně. I když… je to jedna jedna, vyhodili mě oni i Marcel. A zbyl jsi mi jenom ty,“ hraně se na něj zazubím a pozvednu sklenku, jako že si připíjíme. „Na osamělé duše.“

„Ses zbláznil? Máš Artura, mě, Olina, Lorenza… A hlavně,“ pozvedne prst a sedne si ke mně. Před nás položí mísu jahod s cukrem, co jsme si rychle udělali po příchodu sem. Carlova babička zrovna pekla koláče. „Marcela to přejde a bude se s námi bavit dál. O to bych se nebál,“ strčí si jahodu do pusy.

„Možná máš pravdu… Chce to čas. A pro rodiče tuplem. Někde uvnitř,“ poklepu si na hruď. „cítím, že to po nějaké době pochopí.“

„Však jasně, neměj strachy,“ podá mi jahodu, pousměju se a zakousnu se do ní. Jo, strčil mi ji do pusy.

„Asi bych se měl ozvat Arturovi,“ jím, mňam. Moc dobré. Miluju jahody.

„Jo, zavolej mu. Jsi mu ještě nevolal, ne?“

„Ne,“ už už hledám telefon a tam na mě vyskočí Arturova fotka. „Ty vole, teď o něm mluvím a volá mi!“ zasměju se a hned to beru.

„Nemám jít pryč?“ zeptá se Carlo a já zavrtím hlavou.

„Ahoj zlatíčko,“ usměju se, těším se na jeho hlásek. Jenže místo pozdravu slyším vzlyky. Hrkne ve mně

„Doni,“ zaštkání.

„Arturo, co se děje?!“

„Ba-babička. Ona-ona umřela.“

„Cože?!“ vyletím na nohy rychlostí světla.

„Někdo ji zabil, někdo ji zabil! Nějací místní pytláci a lupiči! Diego je viděl, hned jel pro pomoc, volali jsme sanitku, jeli rychle za babičkou, ale našli jsme v ní…“ odmlčí se a mně se rozklepou nohy. „nůž. Když přijeli doktoři, už bylo pozdě.“

Po tvářích se mi rozutečou slzy, a poněvadž mám hlasitost hovoru dost vysoko, Carlo to slyšel taky a je v šoku.

„Arturito,“ otřu si oči. „Je mi to strašně moc líto. Poslouchej mě. Já… já přiletím, hned nasedneme na letadlo.“

„Nechci být bez babičky! Co budu dělat? Nikoho z rodiny už nemám?!

„Zlato, poslouchej mě. Uděláme to jinak, ano? Hned až skončíme hovor pro tebe a pro kluky zarezervuji letenky a poletíte za mnou do Marseille, dobře? Nebudeš se muset dívat na svůj dům, vezmu tě pryč a až budeš připravený vidět svoje město, pojedeme se tam spolu podívat. Budeme spolu, jo? Neboj se ničeho, budeme pořád spolu, máš rodinu, máš mě! Máš moje kamarády, máš Diega, máš Gonzálovu rodinu, nejsi sám, já jsem tady pro tebe.“

Melu, pořád mluvím a on mlčí a pláče. Bolí mě jeho bolest. Dnes jsem ucítil tolik zklamání, smutku, že už si začínám myslet, že necítím nic. Jen tupost.

„Dobře. Ale co nejdřív, já tu nechci být, Doni.“

„Buď s nimi, nebuď sám, teď to polož a já všechno zařídím, jo? Pak ti zavolám. Dej mi Diega, máš ho u sebe?“

„Jo.“

Slyším chrastění a najednou se mi v uchu ozve on.

„Diego, tady Donatiel.“

„Ahoj.“

„Já… chci tě poprosit. Hlídej Artura. Věřím ti, že se o něj zatím postaráš. Dobře? Rozumíš mi?“

„Rozumím. N
eboj se o něj.“

„Děkuju moc.“

„Neděkuj. A… já taky děkuju, že se o něj tolik zajímáš. Čau,“ zavěsí a já zůstanu zírat před sebe do blba, než se rozhýbu a než začnu zařizovat nové bydliště pro Artura a mě.

Konec chatu

4 názory na “Marseille or Mexico? 43.”

  1. the omatipoko

    Tak to mě dojalo 🙁 babicka umrela finally 🙁 🙁 why ? Prisla jsem domu moje noha je v p*c* sorry for rudness. Jinak já jsem dojatá a nechci aby tedka ta povidka skoncila 🙁 je koc bzo a blby cas 🙁 :-P trust me pokud ne tak chci epilog alespon :-D

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *