Díly/kapitoly, říkejte tomu jak chcete, já jsem zvyklá na „díly“ 🙂 nepojmenovávám, ale u tohoto bych jméno přece jen měla. A jednoduché:
Marseille nebo Mexico?
autor: Schmetti
„Donatieli!“ Slyším za sebou. „Donatieli! Sakra, Donáči, počkej!!!“ Carlo mě strhne k sobě za loket.
„Co kurva?!“ vyjedu na něj.
„Kam jdeš?!“
„Kam asi? Jdu to všechno dokončit! Vybalím to na Marcela a bude pokoj! Bude konečně konec všech lží! Bude po všem!“
„Ty vole uklidni se, celý se klepeš!“
Zatřese se mnou, až mi vletí vlasy do očí. Tlak na hrudi se mi nahromadí a vytrysknou mi slzy. Cítím se tak zlomený. Tak silně jsem doufal, že mě otec pochopí. V hloubi duše jsem si představoval, jak mě obejme a bude mě plácat po zádech se slovy, že jsem jeho kluk a nic to na světě nemůže změnit. Že pochopí moje city, že nebude homofobní hovado.
Pověsím se na Carla a bulím mu na rameno jako malý spratek.
„Nemůžeš se jim divit, Doni, vyhrkl jsi na ně tolik informací najednou. Normální rodič by měl dost, natož ti tvoji.“
Nemůžu mluvit, a když to zkouším, slova zní jako podivné zvuky. Chci zase zmizet. Odjet a rodiče už nikdy nevidět. Nechci vidět tátu. Odstěhuju se z domova a budu žít sám, jako normální člověk bez zasraného luxusu.
„No tak, nebul už,“ odtáhne mě trochu a lemem trika mi otře oči a nos jako miminu.
„Můžu se vysmrkat?“ zeptám se a trochu se zasmějeme.
„Radši ne, koupíme kapesníky. Hlavně… řekni, co teď. A taky se nejdřív uklidni.“
„Chci jít za ním, říct mu to. Nechci čekat a zažít znovu takovou situaci,“ natáhnu do sebe rýmu a posadím se na obrubník. Za mnou živý plot. Mnu si obličej.
„Je to dobrý nápad?“
„Nevím a je mi to jedno. Je mi i jedno, že sem může přijít táta a naložit mi,“ trhnu rameny. Cítím prázdnotu.
„Radši fakt jdeme, ať to máš za sebou,“ Carlo mě vytáhne na nohy.
„Jdem, nebo mi hrábne.“
Po cestě jsme se stavili do drogerie pro papírové kapesníky a jednu kytku Marcelovi. Žádnou rudou, ale bílou. No, počítám s tím, že mi ji omlátí o hlavu a vyhodí mě i on. Pak mi už zbyde jen si vzít tašku, kufr nechat zatím doma, a odletět zpátky do Mexica. A ty peníze, co si vydělám, nedám na školu, stejně nevím, jakou chci, a koupím si byt. Tohle je můj plán a tak to bude, ať se děje, co se děje. Pak začnu pracovat i tady, jo, do žadné školy nepůjdu. Kde bych pak měl peníze na zaplacení elektřiny, jídla a různých účtů. Na co se do něčeho nutit, když ani nemám představu, co studovat.
„Víš, co mě sere?“ podívám se na Carla.
„Co?“
„Že ani Marcel nebydlí sám.“
„Jak ani on?“
„Přemýšelel jsem, že se odstěhuju do nějkého bytu, ale to je teď jedno. Vadí mi, že musím do jejich baráku. Nikde není soukromí. Zlaté Mexico. Tam si s Arturem zalezeme do pokoje, utečeme ven do lesa a máme klid.“
„No jo, no. Ale vole, proč ti zase chybí Mexico?“
„Chybí mi Mexico i Marseille, ale domov je tu a trvale budu žít tady.“
„Takže když se tě zeptám ‚Marseille nebo Mexico?'“
„Marseille.“
To už ale zvoním u Marcela. Otevře nám správce domu, oznámíme, za kým jdeme a pustí nás dovnitř. Zná nás všechny, ale vždycky se tváří, jako by nás viděl poprvé. Marcelito na nás nikde nečeká, musíme si za ním dojít až do jeho pokoje.
„Nechceš tam jít sám?“
„Nevím… Asi jo,“ zastavím se. „Jdi si dát něco k pití, umíš to s personálem,“ mrknu. Zasměje se, asi to pochopil jinak, a já už jsem sám před dveřmi Marcelova pokoje. Zaťukám.
„Dále!“ ozve se tlumeně. Asi ví, že jsem to já. Otevřu a vejdu.
„Ahoj,“ sladce se usměje a pomalu jde ke mně. „Co ta skloněná hlava?“ Jemně mě obejme.
„Ahoj Marci,“ přitisknu jeho útlé tělo k sobě a přičichnu si k jeho kůži na krku. Typický Marcel. I košili má na sobě, ale bílou, ne tak volnou. „Rád tě vidím,“ zamumlám, cítím se jako zrádce. Možná to ví, nedal mi ani polibek.
„Já tebe,“ usmívá se od ucha k uchu.
„Tu máš takovou maličkost,“ podám mu bílou růži. Hned do ní záboří nos
„Děkuji Doni,“ něžně květinu pohladí a vyhoupne se na špičky. Jeho rty se dotknou mých. Lehce studené. Zavřu oči a trochu se na ně přitisknu. Nesnáším se. Co když mi budou chybět jeho měkké, chladné polštářky? Někdy si říkám, jestli není mrtvý, podchlazený…
Trochu se odtáhneme. Dlaň na jeho tváři. Oči přivřené.
„Stýskalo se mi,“ zašeptá a znovu mě políbí, tentokrát dychtivě. Pak se mi pověsí kolem krku a já jej k sobě přivinu.
„Škoda, žes nemohl s námi,“ zamumlám. Trochu se s ním kolébám sem tam.
„Já si na tebe počkám,“ trochu se zasměje, ale mně do smíchu není. Posadíme se.
„Dáme si čaj,“ tak příjemně se usmívá a je miloučký, že bych se s nim mazlil jako s plyšákem, ale to, co se mnou dělá Arturo, ten hluboký a silný cit, tu není. Kdybych si tak Marcela mohl nechat jako brášku na poňuchání. Pár polibků, objetí…
„Jojo, nějaký čaj si dám s tebou rád,“ pousměju se.
„Nebolí tě hlava, že si mneš obličej a čelo?“ trochu se zachmuří a ze šuplíku vyndá tmavě fialovou plechovou dózu. „Levandulový,“ usměje se. „Ten máš rád.“
„Už jsem tu dlouho nebyl. Možná naposled předtím, než jsme si přestali vadit?“ nemůžu v klidu sedět, musím si prohlédnout celý pokojíček. Kam se na tuhle místnost hrabou pokoje Gonzalů. U Marcela je prvotřídní luxus, jaký si může člověk představit. Všude bílá kůže, kožešiny, zlato. Navíc tu je malý obývák.
„Chtěl jsi říct, než jsme spolu začli chodit?“
Na to se jen křivě pousměju.
„Marci, musím ti něco říct.“
Otočí se ke mně s úsměvem, zatímco připravuje čaj, jehož vůně se line do každé buňky v těle, ale jeho výraz tváře se ihned změní, jakmile zaregistruje, jak se tvářím. Připadá mi, jako bych slyšel těžký kámen padající na jeho srdce. Ale ten kámen ještě nedopadl.
Posadí se na gauč a já k němu. Chytím jeho chladné ruce do svých a sleduju je. Já se tak bojím. Zlomím ho. Možná už mě nebude chtít nikdy vidět. Nic neříká, čeká a trhaně dýchá.
„Já… Mám tě moc rád, Marci. Vůbec nevím, jak ti to říct, ale… Ten cit k tobě není takový, jaký by měl být. Ten, co bys chtěl. Já… já bych byl s tebou moc rád a trávil s tebou čas, cítil tvoje rty a objetí. Jsi můj plyšáček. Ale…“ Nemohl jsem říct, že ho nemiluju. T
akhle tvrdý být nemůžu.
akhle tvrdý být nemůžu.
Několik slz mu steče po tváři na naše ruce.
„Bolí mě ti ubližovat, ale já v Mexicu našel pravou lásku. Na první pohled,“ nutím se nepokračovat a nezraňovat ho ještě víc. „Je ten kluk, cos ho viděl u mě na Skypu. Jmenuje se Arturo,“ dodám.
Kámen dopadl. Píchne mě v hrudi. Jeho dlaně opustí mé a přitáhne si kolena k bradě. Tiše si pláče do kolen a chvěje se.
„Nemohl jsem ti to říct po telefonu a tak. Odpálkovat tě. Být k tobě neuctivý.“
„Jdi pryč.“
Já to věděl. Sedím dál.
„Jdi, prosím, pryč. Potřebuju být sám,“ zvedne ke mně oči.
„Dobře,“ okamžitě vstanu. „Moc se ti omlouvám. Zasloužíš si někoho, kdo tě bude milovat tolik jako ty jeho. Já… moc si přeju, abychom zůstali dobří přátelé. Potřebuju tě ve svém životě. Jsi moje součást.“
„Doni,“ rezignovaně si otře oči. „Teď mě nech přemýšlet.“
Kývnu. Nedovolím si mu dát pusu a pomalu odcházím. Přivíram dveře a vidím, jak si přitulí růži ode mě a bolestně si ji přiloží na hruď. Její okvětní lístky laskají jeho bělostný krk.
Nečekala jsem, že to vezme takhle. Když se rozplakal, bylo mi jej najednou tak líto :(. A z poslední věty jsem měla husí kůži. Nevím proč, ale musela jsem se pozastavit a přečíst si ji několik krát. Její okvětní lístky laskají jeho bělostný krk… zní to prostě nádherně 🙂
[1]: Děkuju ti moc za komentář. Mně je strašně líto Marcelita. Mám ho ráda. Já mám ráda i Diega
božský díl z toho vyznání nwmůžu , já mám aky ráda Diega ale někdy mi leze na nervy jo a odověd na otázku je MARSEILLE ,moje nejoblíbenější postava for ever bude Arturo asi
[3]: Jaké vyznání?!
[1]: Jinak ještě děkuji, že se ti líbí ona poslední věta ❤
[4]: no ten jejich celej rozhovor ale musím si jeětě postěžovat ! bylo to krátký
ale zase je díl často 
[6]: Krátký? Jindy jsou díly mnohem kratší
Mně se líbí úsek, kdy se políbili.
Rozhovor, ano, už chápu
Marcela je mi moc líto já mu fandila a teď zůstane sám.