Marseille or Mexico? 41.

Dnešní díl se psal speciálně hezky a uvidíte proč. Teda doufám, že poznáte, co se mi na něm líbí 🙂

Tak jsem konečně na cestě. Letím s Carlem, já sedím u okýnka a Carlito vedle mě. Jsme pěkně u sebe, lol. Zním jak teplej řízek. Teplej řízek? To jsem fakt řekl? Oba máme na klíně sluchátka a čekáme, až vzlétneme do správné výšky a letadlo se narovná, až letušky přinesou pití a my si pustíme nějaký film. Myslím, že to jsme dělali, i když jsme letěli do Mexica. Ale v tomhle letadlu mají pěkná sluchátka, bílá a prostě to je bomba. Zkoušel jsem si pouštět Robina Schulze a mou oblíbenou písničku Sugar.

„Vole, dáme si vodku?“

„Nee,“ se smíchem protočím oči a přehrabuju se v seznamu filmů. „Dáme si šampaňské.“

„Ooh, že by se nám vracel šarmantní Donatiel Costa?“

„Jsi blbý,“ pobaveně se směju.

„Ne, vážně. Cítím z tebe Francii. Jen letíme domů a z tebe je jiný člověk. Nejsi ten… citově omámený Alejandro. Jsi víc sebejistý.“

„Možná máš pravdu. To láska ze mě dělá blázna,“ podívám se mu do očí.

„To víme,“ pousměje se. „Nemůžu se dočkat domova. Zrovna teď mám chuť se do Mexica nevracet.“

„No… Já nevím, co chci. Nemůžu se taky dočkat, ale kdybych měl s sebou jeho… chápeš.“

„Jojo. To bys doma zůstal a vychoval si z něj Francouze.“

Jen se pousměju. Asi už jsme ve správné výšce, protože chodí letuška. A jak jsme řekli, objednáme si šampaňské.

„Krásné bublinky,“ pravím, zatímco si je prohlížím. Chvilku se drží na skle a utíkají nahoru. „Tak na co si připijeme?“ natočím se ke Carlovi.

„Kurva, brácho, lituju, že tu není Arturo a nevidí tě v jiném světle. Jsi vážně zpátky,“ jeho rty se roztáhnout ve velký úsměv a já jej následuju.

„Tak na můj návrat?“

„Přesně. A na to, abychom dotáhli domů Artura. A měli šťastný život a Mexico pro nás bylo jen dovolená.“

„Dobře,“ souhlasím. „A na naši cestu. Na zdraví. Na štěstí. Na lásku. Na mír ve světě. Na přátelství,“ a ležérně si s ním přiťuknu. Tenhle okamžik si budu pamatovat. Je zvláštní.

„Jo, co ta mamka chtěla? Volali jste nějak dlouho.“

„Snažila se mě přesvědčit, abych souhlasil s tím, že nás vyzvedne táta na letišti a pak půjdeme na oběd. Prý něco uvaří.“

„To není špatný nápad. Budeme mít hlad.“

„To je sice pravda, ale já nemám čas se zdržovat u mamky. Než bych se od ní vyhrabal, byl by večer.“

„A nechce taťka přijet aspoň pro mě?“

„Beztak tam bude čekat…“ podám mu sluchátka, která měl na klíně, protože než se k tomu s jeho upovídanou pusou dostane… „Vsaď se.“

„Nebudu se vsázet, když si myslím to samé.“

„Hele, ono to není zase tak špatné. Aspoň se nemusím táhnout s kufrem po městě a táta nás odveze domů, já pak zmizím za Marcelem…“

„A já zatím zabavím tvojí mamku.“

„Jo.“

Sklopíme si sedačky a podložíme hlavu. Pustíme film a Carlo mě chytí za ruku.

„Se trochu ohřeju,“ ušklíbne se na mě a já se směju.

„Tak se ohřej,“ natáhnu se k němu a lípnu mu pusu na čelo. Pak se zase opřu a stisknu jeho dlaň. Trochu pochybuji o Carlově sexuální orientaci, ale je to fuk. Tohle je přátelství, které člověka neomezuje a nestresuje. Jsme jako bráchové, kteří se prostě drží a objímají.

„No co jsem říkal?“ vševědoucně se podívám na Carla. Stojíme před letištěm na chodníku a z dálky sledujeme tatíka, jak stojí u auta a rozhlíží se.

„Jistě,“ potáhne ze špačka a típne to. „Volal ti?“

„Ani nevím,“ a rozejdu se směrem k tátovi, táhnu za sebou kufr a ohlédnu se, zda jde Carlito taky.

Táta mě už zaregistroval a usmívá se od ucha k uchu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že není ani trochu pěkné ho vidět, kor když mi věnuje úsměv. A že na mě se často neusmívá.

„Ahoj synku,“ rozevře náruč a já jej jdu obejmout.

„Ahoj papá.“

Silně mě sevře a chvilku mě drží, což je pro mě nová věc. Odhodlám se ho stisknout taky.

„Jaký byl let? Moc dlouhý ne. Z Paříže je to kousek.“

Odtáhnu se a s úsměvem mu seberu smítko z ramene.

„V pohodě,“ usměju se.

„Dobrý den,“ dorazil Carlo a podají si s otcem ruce. Sleduju, jak se táta tváří. Možná se umoudřil a přijme moje kamarády.

„Cesta byla OK, trochu jsme spali. Abychom byli čilí doma,“ mrknu a otevírám auto, házíme kufry do kufru.

„Maminka se už nemůže dočkat, nachystala tvoje oblíbená jídla!“

Nestačím se divit, jak se otec tváří. Je veselý a šťastný, že mě vidí!

„Vážně? A co to je?“ zeptám se nadšeně.

„Pane Costo, vidíte, jak se Donimu rozzářily oči?“

„Ano ano, vidím ehm-„

„Carlo.“

„Carlo,“ zopakuje táta. „Tak hádej,“ obrátí se ke mně.

„Bouillabaissu*1?“ Zkusím a napjatě čekám.

„Bingo!“ a drcne do mě, jako to dělají kámoši.

„Oh já to uhodl! Nemůžu se dočkat!“ Zatnu pěsti a radostně poskočím. Obrátím se na Carla, kulím oči, jestli chápe, proč mám radost!

„Donatiel si vždycky v Paříži stěžoval, že neumí vařit jako máma. Hlavně tuhle polévku. Neměl ji strašně dlouho.“

„Ty jsi zvaný také, samozřejmě,“ otec trochu znervózní a nasoukáme se do auta.

„To vám moc děkuji, pane Costo.“

„Nemáte zač, Carlo.“

Carlito do mě hravě drcne na zadních sedačkách a já mám pocit, že se zblázním nedočkavostí.

„A druhé jídlo?“ nadšeně vyzvídám.

„Zapečené Ratatouille*2 a jako dezert se můžete těšit na citrónové palačinky,“ podívá se na nás do zpětného zrcátka a já malém teču.

„Tatii! Nedělej mi chutě, já to nevydržím!!!“

„Maminka věděla, že dáš přednost jídlu před návštěvou kamaráda.“

„Ehm,“ sakra! „No… já bych k němu vážně musel ještě dřív než domů, ale… tak hodina na jídle nevadí, co?“ v očích mám otazníky a upírám je na Carlita.

„Kámo, já myslím, že ne,“ poplácá mě po ramenu. „Marcel to vydrží.“

„Proč tak pospícháš za Marcelem?“ táta se na mě podívá do zadního zrcátka.

„Jsme se trochu pohádali po telefonu. A jak mě znáš,“ chtěl jsem říct ‚jak mě asi znáš‘, ale nebudu si zadělávat na průser. „tak nemám rád nevyřízené účty.“

„Takže hádám správně, že jsi přiletěl jen kvůli němu…“

„Ne, to si nemysli, papá,“ zavrtím hlavou. „Chtěl jsem vidět i vás, to je snad jasné.“

„Do konce prázdnin ti zbývají dva týdny. Ani jsi nám neukázal přihlášku na vysokou. S maminkou doufáme, žes ji přivezl.“

„Myslím, že jo. Pokud jsem ji nezapomněl, což je možné,“ oh, lež. Ale to jsou poslední lži lhaní.

„To nevadí,“ pousměje se a já si s Carlem vyměním pohledy.

Za pár minut jsme doma, ještě ani nevylezu
ven z auta, a už slyším ječet mamku. Jak jen to dokáže? Překřičí i paviány v zoo. A to je taková elegantní dáma na úrovni. Oh, nechci si představit, jak asi ječela, když mě s tátou vyráběli. A taky upřímně doufám, že už se nestýká s tím chlápkem, co jí kupoval dárky a oblboval ji po internetu.

Je super pocit vidět náš dům, usmívám se a mávám na mamku. Hrne se ke mně už k plotu, jen co otevírám vrátka.

„Ahoj mami,“ srdečně ji obejmu a přitulím se.

„Miláčku můj malý, tak moc se mi stýskalo,“ smáčí mi celé rameno. No jo, bečí radostí. Já nebulím, ale mám radost a pocit bezpečí.

„Neplakej,“ palci jí setřu slzy a dám jí pusu na čelo. „Voníš jako oběd.“

Mamka se zasměje.

„Řekl ti táta, co jsem přichystala?“

„To si piš!“

A všichni společně vejdeme do naší vily. Do nosu mě okamžitě praští známá vůně domova a v srdci se mi rozprostře klid. Jen ten Arturito a zbytek party chybí. Mám co dělat, aby mi dojetím neukápla slza. Nebyl jsem až tak dlouho pryč, ale na druhé straně planety a rodiče to ani netušili a mysleli si, jak jsem v našem státě a užívám si prázdniny. Já si je užíval, ale v Mexicu.

Ihned zasedneme u stolu v kuchyni a necháme se mamkou obsloužit. První na řadu přichází moje milovaná polévka. Dostávám chuťový orgasmus. Slastně protáčím oči a nemůžu si jídlo vynachválit. Druhý chod taky, i když polévka byla excelentnější. Asi si ji přidám. Uprostřed hlavního chodu, kdy mě mamka zpovídá, mi několikrát zvoní mobil a já to musím Marcelovi neustále típat. Vypnul jsem si i zvonění, ale pak začne zvonit mobil i Carlovi.

Už to nevydržím a přeruším náš hovor.

„Promiň, mami a tati,“ a otočím se ke Carlitovi. „Mohl bys mu to vzít a prostě mu vysvětlit, že máme rodinný oběd a ten nepočká? Psal jsem mu zprávu a on to nemůže pochopit!“ vypěním.

„Uhm, jo,“ vstane od stolu a zmizí opodál.

„Omlouvám se,“ řeknu rodičům. „On není schopný pochopit, že-ale nic,“ zavrtím hlavou a ukrojím palačinku.

„Nechceš nám něco vysvětlit?“

Zvednu k nim oči. Okamžik O přichází. Připravoval jsem se na to dlouho a nechci to protahovat. Chci, aby to ze mě vypadlo všechno najednou. Zhluboka se nadechnu a pevně se na ně zadívám.

„Mami, tati, musím se vám přiznat k několika věcem a tuším, že budete naštvaní a možná mě vyhodíte z domova, ale… Já věřím, že když jsem vaše dítě, tak… že mě pochopíte a budete na mě nahlížet pořád stejně,“ sakra, tohle není stručné! „Jsem na kluky. Přiznal jsem si to až nedávno, než jsem odjel. Vlastně jsem to tak úplně netušil, ale… Já jsem chvilku chodil s Marcelem, a jak jsi mi dal, tati, peníze na prázdniny za maturitu, tak… Promiň, ale já se rozhodl, že na tu politologii nepůjdu. Nevím, jakou školu chci, to se ještě uvidí, ale za ty peníze jsem s kamarády odjel do vytouženého Mexica za prací. Nepřijeli jsme z Paříže, byli jsme v Mexicu a já vám posílal nashromážděné fotky, co jsme nafotili za nějakou dobu v Paříži. Bál jsem se vám to říct. Miluju španělštinu a vždycky jsem chtěl do Mexica chtěl jsem si tam vydělat peníze na školu, na kterou budu chtít já, abys mi ji nemusel platit ty, když ze mě chceš mít někoho jiného. Hlídám děti, našel jsem si tam lásku svého života, a jestli se vám to zdá jako trapné, tak ano, zním jako zamilovaný blázen. Určitě si teď říkáte, zda je to kluk. Jo, je to kluk a je to chudý kluk. Není z vysoké ani střední společenské vrstvy. Žije uprostřed louky v chatrči se svou babičkou a já ho miluju a on mě a nic mě nezastaví, abych s ním byl. Pokud mě neodsuzujete, nemusíte se bát, že budu neustále tam. Chci ho přivést sem do Marseille a střídat naše bydliště. Chvilku tam, chvilku tady. Tady jsem doma, je to moje rodné město, mám tu vás, přátelé, ale v Mexicu je kus mého srdce a i tam jsem si vytvořil kamarády. Sice ne moc, ale… rodina, u které pracuji, je strašně hodná. Já-„

Moje hlava záhy odletí stranou. Zapálí mě tvář. Cítím obtisk dlaně.

„Ven! Vypadni z mého domu!“

Tohle je to, co jsem si zasloužil za upřímné přiznání se? Za moje dlouhé vysvětlení? Za omluvy?

Zlomeně a zklamaně se podívám na otce. Udělal to zase. Zase mě shodil. Zase mě nenávidí. Nikdy se mu nezavděčím, ani upřímností.

„Děkuju za pochopení,“ řeknu chvějivým hlasem a snažím se o pevný tón. Seberu se od stolu a jdu rychle pryč. Nemusím nic říkat a Carlo mě následuje. Slyším jen, jak se opatrně rozloučí a rychlým krokem vypadnu z baráku. Utíkám pryč, s tekoucími slzami po tvářích.

Vysvětlivky:
*1 – Bouillabaissa – (česky bujabéza) je tradiční provensálská rybí polévka, původem z města Marseille. Recept na bujabézu je od rodiny k rodině jiný, ale nejčastěji, tradičně, se skládá ze tří druh ryb: ropušnice, štítník a mořský úhoř. Existují variace s mořskými plody (Donatielova maminka ji vaří z ropušnice, mořských ježků, korýšů, mušlí a krabů. Záleží, co má doma 🙂 Polévka se ochucujeroztodivnými bylinkami a kořením, jako jsou česnek, pomerančová kůra, bazalka, bobkový list, fenykl a šafrán.

*2 – Ratatouille – (vyslovováno [ratatuj]) je tradiční francouzský zeleninový pokrm, připravovaný zejména v okolí města Nice. K základním ingrediencím patří rajčata, česnek, cibule, cukety, lilek, papriky a koření (zejména bazalka, majoránka, tymián apod.), je ale možné použít i celou řadu další zeleniny. Obvykle se podává s chlebem.