Marseille or Mexico? 40.

Tentokrát to trochu trvalo, ale díl je o to delší 🙂 Přeji hezké počtení 🙂

Řítíme se mexickou přírodou, projíždíme různě zapeklité cesty a zároveň velmi nudné úseky. Je to jako život. Někdy chceš vzrůšo a stěžuješ si, jaká nud je, pořád rovina, žádné stromy, záchytný bod, který by tě praštil do očí a zaujal, k němuž bys vzhlížel a říkal si, jo, přibližuju se. A pak najednou vjedeš na hliněnou, kamennou cestu a musíš se brodit skrz bláto, vodu, překonat kameny a kořeny. Přesně takový je život a naše cesta do města Manzanillo v Colimě.

Arturo je vyjukanej, protože prý nikdy nejel tak daleko a už vůbec nebyl u moře. Jsem si tak říkal v hlavě, jestli jsem si to moře neměl nechat na Marseille, že by to bylo víc… moje. Ale pak jsem si uvědomil, že bych byl moc sobecký a sebestředný, takže ho vezmu k moři v jeho zemi. Ani nevím, proč jsem vybral tohle město, možná proto, že působí tak moc turisticky a městsky, než Cuautitlan Izcalli. Ať si Arturo užije všechno se vším všudy. Ale projedeme se pěkně dlouho, busem asi 9 hodin. Tři hodiny máme za sebou, vyjeli jsme už ráno v pět, abychom neztrávili celý den jízdou a pak šli spát a nic neviděli. Samozřejmě tam přespíme někde v hotelu, což Arturito asi tuší, ale nic neříkal, ví, že bych mu to zarazil. Prostě jedeme na naší první dovolenou, i když bude trvat necelé dva dny, protože zítra odjíždíme zpátky.

A jestli si někdo myslí, třeba kluci, že plánuju sex v hotelovém pokoji, s vanou plnou okvětních lístků růží, večeří a snídaní do postele, šamppaňské a další blbosti, které sice považuji za extrémně romantické, ale také klišé… Tak to se pletou. Mohl bych zařídit tohle všechno a víc, ale nechci. Nechci. I když… já idiot zapomněl, že jsme spolu už spali. A tohle by bylo Arturovo luxusní milování. No shiiit, co teď?

„Jak mi chceš koupit mobil, když neumím číst? Nebudu s tím umět.“

„Podepsat se přece umíš,“ podívám se na něj.

„Jo, ale to je zpaměti. Znám jen pár písmen. Nebudu umět s mobilem.“

„Budeš. Umí s tím i děti, které neumí číst. Promiň, že to tak říkám, neurážím tě. Vždyť to víš.“

Arturo přikývne.

„Já vím, to je v pohodě. Se nezlobím,“ sladce se usměje a vyndá z tašky jablko. „Dáš si?“

„Ne, díky, ještě mám žvejku,“ mrknu a žvejknu si. Nemám hlad. „Mně ty jízdy busem nedělají moc dobře,“ přiznám a opřu se.

„Vážně? Co ti to dělá?“

„Chce se mi zvracet,“ zasměju se a on vyplivne kousek jablka do dlaně. „Sorrka, nechtěl jsem ti znechutit jídlo.“

„Ne, já se jen smál, že jsem to musel vyhodit z pusy,“ chichotá se jak veverka. Jo, je to veverka! „No a vzal sis nějaký čaj nebo léky?“

„Jo, mám ještě z domova prášky,“ a snažím se nevnímat, jak kolem nás běží stromy. „Nejhorší je, když si chci číst nebo vnímat něco se skloněnou hlavou. To je tak težké.“

„Tak se dívej na mě.“

Sedíme totiž vpravo a já jsem u okýnka.

„Nebo si vyměníme místa, pojď do uličky.“

„No nevím, zda to pomůže, Arturito,“ ale zvednu se a vyměníme se.

„Lepší?“ hned se stará a položí svou teplou dlaň na moji paži.

„No, nevím,“ zhluboka dýchám. „Uvidíme, hlavně nesmím vidět kolem stromy, víš, jak se míhají.“

„Hele, mám nápad,“ nahne se dopředu a podívá se přes uličku na naše sousedy. „Mají zatažený závěs, od nich stromy nevidíš, uděláme to samé,“ a otevře okýnko. „Abys měl čerstvý vzduch.“ A pak zatáhne závěs a nás obklopí příjemně útulné šero. Pohladím ho po stehně.

„Děkuju, jsi starostlivý,“ šeptnu vděčně a zavřu oči, ačkoliv bych ho chtěl raději políbit.

„A v letadle ti není špatně?“

„Tam ani ne, jsem zvyklý víc létat než jezdit daleko autobusem. Tam tě žádné stromy neotravují, jen pozoruješ, jak plují mraky po obloze a v noci světla měst.“

„To musí být krása,“ cítím, že se zády zapřel do sedačky.

„Jo, je, ale někdo se létání bojí.“

„Kvůli tomu, že by spadlo letadlo?“

„Jo, to taky. Ale hodně lidem vadí uzavřený prostor a bezmoc, že jsi nad zemí a nemůžeš ven, nemůžeš si otevřít okno a podobně.“

„To mě ani nenapadlo…“ přizná. „Tak si stačí vzít něco na uklidnění, čaj od babičky, prášky, alkohol… Člověk ztratí strach.“

„Já létám rád, jsi naopak děsně svobodný a volný. Letíš pryč, jsi rychlý, vidíš oblaka, kolem tebe je volné prostranství, nic tě nezadržuje a jdeš tam, kam chceš. Jsi jako pták. Ten pocit vidět bílé beránky je neuvěřitelný.“

„Hmm. Zajímalo by mě, co na to říkají ti lidé, co se bojí. Mohl bys jim dát nějakou radu, jak to vnímat a cítit se volně, jak říkáš.“

„Pomohl jsi mi,“ otevřu oči a podívám se na něj, pořád má oči zavřené a hýbe prsty do jakési hudby, asi v jeho hlavě.

„Jo, jsem rád. Už o tom nemluv. Radši mi řekni, co budeme dělat a kde budeme bydlet.“

Vytáhnu si z batohu termoláhev se studenou vodou a loknu si, zvlažím krk. Ta klimatizace vysušuje.

„Na, napij se,“ podám i jemu a stoupnu si, abych zavřel okýnko. „Pouští klimatizaci, tak ať je vůbec platná. Takhle sem jde teplý vzduchu zvenku. Ale kdyby ti byla zima, otevři si ho.“

„Jojo,“ brmlá mezi pitím a vyhrabe ze své tašky (je to Melissina taška) umělohmotné krabičky, v nichž je nakrájený čerstvý kokos a mango. „Koukej, co mám. Přichystala nám kuchařka.“

„Oh, ukaž, to je super,“ přičichnu si. „Ty vole, vždyť je z toho cítit tequila?“

„Co?“ zvedne obočí, taky si přivoní a kousek ochutná. „Ajo! To byl určitě Carlo, kdo jiný!“

„Tak jasný,“ zavrtím pobaveně hlavou. „Máme alkoholovou svačinku.“

A takhle naše cesta pokračuje několik dalších hodin. Řidiči nám staví na přestávky, když se nám stačit chce na toaletu nebo si koupit něco na benzíně. Já tam chodil vždycky pro pití a něco dobrého. Arturito na záchod a je to taková ta známá, obyčejná, úmorná cesta, jako to bývá.

Na místo jsme dorazili odpoledne, rozlámání, ale po zbytek cesty jsme spali jeden na druhém. Jednou jsem měl hlavu já v jeho klíně, podruhé on v mém a různě jsme se šmrdlali. Nelíbali. Před lidmi se nám jaksi nechtělo.

Už po prvním nádechu člověk cítí vlhkost. Tam u nás ani ne, je to celkem normální, ale zdejší vzduch mi připomíná, maličko, Marseille. Široce se usměju.

„Tak co, líbí?“

„Zatím nevím, jsme na nádraží,“ zasměje se Arturo a já mu dám vlasy stranou z očí.

„To máš pravdu, ale neboj, za chvilku to uvidíš.“

„Jo, poprvé uvidím moře. Poprvé jsem tak daleko od domova!“

Jeho oči září jako jiskry. Je tak nadšený a zárove
ň tichý, najednou až teď. Jako když jsme se poprvé potkali.

V tichosti čekáme na autobus, který nás odveze do hotelu, který jsem objednal cestou. Neubránil jsem se svým manýrům, vybral jsem luxusní a nejspíš to trapné klišé nastane. Ale co jako?! Nebudu se tomu bránit. Proč by si Arturo nezasloužil něco lepšího a pohodlnějšího? Proč bych mu nemohl dopřát krásný výlet se zážitky?

V hotelu jsme byli opravdu do pár minut a jsem rád, že jsem si vzal foťák a že mám nabitý mobil, protože jsem si musel fotit všechno, tím myslím hlavně s Arturem. Byl tak vyjukaný, když uviděl budovu našeho hotelu a já ho chápu. Kdybych celý život žil v chatrči, ačkoliv bych měl bohaté kamarády, taky bych reagoval jako on.

Největší sranda byla, jak se divil tomu, že otevírám pokoj kartou. Musel jsem mu to tak nějak vysvětlit. A reakce na nádherně prosluněný pokoj? Dokonalá. Já… fakt nevím, jak bych všechno popisoval. Jednoduše miluju Arturita a každý jeho pohyb, krok, jeho hlas a kdybych mohl, natáčím si naši mini dovolenou na kameru.

***

Kráčíme ruku v ruce po úzké cestičce, která vede na pláž. Slíbil jsem si, že si ale tohle natočím na mobil. Musíme mít památku na první pohled na moře.

„Doni, já se bojím!“ zastaví mě. Už lze vidět vlny narážející o pár kamenů u břehu, ale Arturo odolává a nedívá se.

„Z čeho máš strach?“ Zastavím, protože si myslím, že je to vhodná situace. Něco ho trápí a Arturo jen tak kvůli něčemu nefňuká. Chytím jeho dlaně do svých a sleduju jeho těkající oči sem tam. Směrem, odkud slyší zvuky vody a na druhou stranu k hotelu, kde u bazénu hraje hudba, ale tu právě tady skoro neslyšíme.

„Z moře.“

„Co? Proč?“ Maličko svraštím obočí.

„Ne strach z živlu. Takový strach mě netrápí. Já se bojím zklamání. Co když očekávám víc, než dostanu? Vždycky jsem si představoval, jaké to asi je sledovat moře. Vyvolával jsem si tím různé pocity nadšení a lítosti, že tam nemůžu být. Ale… Co když se nedostaví nic z toho?“

„Arturo,“ olíznu si rty, jen abych je zvlažil. „Poslouchej mě,“ popadnu jeho horké tváře. „Nikdo, kdo moře vidí poprvé, není zklamaný. Třeba já si svou reakci ani pocity nepamatuji, protože mě matka vodila už jako miminko k moři. Máme ho ve městě. Takže jsem přišel o to překvapení, o ten okamžik. Ale co vím, kdokoliv, kdo se s mořem setkal poprvé, byl ohromen a moře si zamiloval.“

„Slibuješ, že nebudu zklamaný?“

Nerad slibuji něco, co nemůžu ovládnout, ale přikývnu.

„Slibuji. Nic už neříkej, pojď a nech to plynout. Nech se unášet okamžikem.“ Usměji se a políbím ho na rty.

Je tak zábavné být přítomen u takovýchto okamžiků. Jako kdybych učil dítě chodit nebo něco takového. Říkat první slova.

Čím víc se blížíme k moři, tím víc se Arturova ústa otvírají. Čím dál rychleji mrká a když se konečně ocitneme na pláži, pustí mou ruku a běží k břehu. Já za ním.

Stojí na mokrém písku, kam dosahuje tenkrá vrstva mořské pěny a malinké vlnky. Připlácne si ruce na hlavu a v botách vběhne do vody, až mu sahá nad kotníky.

„Doni! Motá se mi hlava!!! Já se hýbu! Jako kdybych jel!“

Rozesměju se a přiběhnu k němu.

„Přesně to jsem čekal! To je totiž to kouzlo! Tak jak se cítíš? Jsi zklamaný?“ Asi zářím stejně jako on, jeho radost mi dělá radost.

„Ne! Je to ještě lepší než jsem si představoval! O tomhle točení jsem nikdy nesnil! Jen…“ natáhne ruku. „Ten obzor. Je to tak, vidím, jak je planeta kulatá. Je to přesně tak!“

Popadnu ho se smíchem za ruku a táhnu jej víc do hloubky, až nám voda sahá po boky. Vlny jsou naštěstí malé a nemáme je až na hlavě, což nemám rád.

„Miluju tě,“ špitnu, zatímco si jeho tělo přitáhnu na své a obejmu jej kolem pasu. Čela opřená o se. Políbí mě jako první. Usměju se.

„I když to je výlet na jeden den, bude to nejhezčí den v mém životě,“ špitne a silně mě obejme.

A měl pravdu. Můj to byl jeden z nejhezčích dnů v životě také. Nevím, zda pro něj úplně ten nejkrásnější, třeba se nechal unést okamžikem. Nebo se to tak někdy říká, přitom člověk zažil několik nejlepších dnů života. Proto jsem teď řekl, že je to jeden z nejhezčích dnů v životě. Nechci hanit ostatní skvělé dny, kdy jsem řekl tuhle vzácnou větu. Dnešek je a byl kouzelný.

Prošli jsme si město, nakoupili jsme různé dárky rodině a přátelům, Arturo si vybral několik šátků, které nosí na hlavě do kostela. Všechny mu sluší! Několik barev! Připadá mi, že kdyby si oblékl pytel, bude krásný pořád. Zabloudili jsme i do knihkupectví v centru města. Celou cestu, kdy jsme v autobuse nespali, do mě hučel, abych ho naučil číst. Písmenka, některá, už prý zná. Tak těžký úkol vybrat knihu! Jeho první knížku! Ale rozhodl jsem, myslím, správně. Vybral jsem Malého prince. Základní knížka malých i velkých. Arturo není dítě, aby nepochopil onen hluboký vyznám vepsaný mezi řádky. Děti knížku milují, ale převážně vnímají jen příběh prince. Dospělí si z ní berou čím dál víc. Ať ji čtěte pokaždé, vždycky vás něco zaujme. Proto jsem vybral tuhle, aby to nebyl příběh, na který časem člověk zapomene. Aby to byla kniha života. Kniha z nejlepších knih.