Marseille or Mexico? 38.

Dnešní díl je psací rekord za dlouhou dobu. 9 stran, přes 2000 znaků. Počtete si pěkně dlouhý díl 😀 🙂

„Carlo, vážně mi je to jedno,“ napiju se kávy. Nesrkám. Nesnáším to přece. „Tak je chudý, no. A co. Láska nemá hranice.“

„Konečně jsi našel, cos hledal.“

Debatujeme s Carlitem. Spíš si povídáme. Kecáme o holkách a klucích. Carlo řeší tu… nevím pořád jména. Ta služebná, taková pěkná slečna.

Kývnu.

„Přesně tak. Někoho, kdo nebude rozmazlený. A on není.“

„Není.“

„Ale co s Marcelem. Nemůžu se s ním rozejít po telefonu.“

„Tak po skypu.“

„Jsi dement.“

Carlo se rozchechtá jako blázen.

„Ne ale přemýšlej, vole,“ plácnu se do stehen. „Jak… ne, jsem odpůrce. To se radši seberu, vezmu batoh a odletím na pár dní do Marseille.“

„To ti na něm tak zaleží?“

„Co máš za tak debilní otázky, člověče? Byl můj první kluk, nemůžu ho jen tak odkopnout. Báj báj, Marcelito, díky, že sis se mnou začal. Ne, Carlito,“ vrtím hlavou.

„No tak se sebe a leť. Co ti brání?“

Podívám se na něj a zavrtím hlavou. Achjo, proč já mám za kamarády idioty.

„Ale zamysli se, Doni, matka tě bombarduje SMSkami, kdy se ukážeš, že se jí stýská a tobě dochází fotky z Paříže,“ zvedne obočí. Nemám chuť na to myslet. „Tobě se snad nechce se podívat domů? Zlato,“ osloví mě a já do něj dloubnu loktem. „já to tu mám rád, ale stýská se mi jako tobě. Nenakecáš mi, že ne.“

„Hmm…“

„Navíc po mojí babičce.“

„No… Ale Carlo, já sám jet nechci. Mohl bys se mnou!“ Napadne mě!

„Nemůžu, nechci utratit peníze za letenky. Mám peníze stranou na zpáteční a zbytek si šetřím a utrácím tady.“

Protočím oči a opřu si hlavu o tvoje rameno, ruku pod bradou.

„Carlito, já ti to za-pla-tím,“ mrknu a odtáhnu se. Carlo si poklepe na čelo.

„Ani náhodou.“

„Ale jo! Budeš můj doprovod.“

„Nemůžeš si mě kupovat jako otroka.“

„Ty jsi vážně vůl.“

„Já vím,“ zasměje se.

„Pojedeš?“ Zkouším znovu. Nenápadně si vyklepávám prsty melodii na kolenou.

„Co bych pro tebe neudělal…“ pokrčí rameny.

„Super! Já to věděl!“ Rychle ho obejmu, V tom za sebou slyším, jak si někdo odkašle. Trhnu sebou. Otočím se.

„Diego?“ zadrhne se mi hlas. Ne, já nemám strach! Jen jsem překvapen!

„Hele, Arturo chce, abys přišel k němu domů. Chce s tebou mluvit.“

„Proč?“

Neodpoví.

„Navíc nevím, kde bydlí!“

„Půjdeš kolem vodopádu přes louku a kolem lesa, uvidíš tam dřevěnou chatrč. Nemůžeš ji přehlédnout, nikde nic jiného nestojí.“

Polknu sucho v ústech. Štípe to.

„Děje se něco?“

„Ne ne, chce tě představit babičce. Víc ti říkat nebudu, ať to řekne sám. Jen jsem tě chtěl uklidnit.“

Není na hlavu? Začíná mi být horko.

„Tak dík…“

Kývne, pozvedne klobouk jako pozdrav a odejde.

S otevřenou pusou se obrátím ke Carlovi.

„Viděl jsi to?“

„Viděl,“ opře se, kývá, nohy vyhodí na stůl a překříží kotníky. Má perfektně čisté boty. Se naučil asi ode mě. Lol.

„Chápeš to?“

„Nope.“

„Tak… Já už ničemu nerozumím,“ zvednu se. „Tady v tomhle baráku a městě a vsi a v téhle zemi je všechno na hlavu.“

„To je možné, ale chtěl jsi sem.“

„Miluju to tady.“

„Jo.“

„Jdu. Přijdu. Nevím kdy,“ mávnu.

„Jou… Jdi. Pozdravuj.“

Zvednu obočí.

„No jdi. Přijď.“

„Jsi pako,“ uchechtnu se a už vážně jdu.

Doufám, že tu cestu najdu a že mi nelhal. Jestli to bude past, pak mě někde odkráglují anebo zmlátí… Včera mi chtěl rozbít zobák a teď mi nosí vzkazy? Podezřelé. Musím naučit Artura číst a koupím mu telefon, takhle to nejde. Kdyby ho měl už teď, mohl bych mu zavolat, zda mi Diego řekl pravdu. A navíc, to on by mi zavolal, že mám přijít. A vůbec, proč mi nosí vzkazy Diego? To byl s Arturem? Všechno se tu komplikuje.

Říkal mi, že babička neví o ničem. Proč mě najednou zve? Všechno nasvědčuje tomu, že mi Diego lhal a rozmlátí mi hubu. Cestou si opatřím klacek, velký. A kámen. Abych se ubránil. Ne, nejsem paranoidní, jen mě straší každý divný zvuk, i když je den a vodopádu se vyhnu obloukem, protože by mě mohl utopit. Tohle vědět někdo jiný, kromě Carla… Takový Lorenzo by mě nepustil, šel by mě doprovodit a i zpátky. Donatieli Costo, jsi tak ubohý! Jako holka! Jako holka!!!

Když jsem skoro u lesa za polem, pot ze mě stéká jako řeka o kus dál. Chce se mi zvracet! Pot! Fuj! Bojím se! Začnu utíkat a cítím se opitý! Strach ze mě dělá teplouše levelu tisíc a já už vidím chatku Arturita. Chci si vykřičet plíce, jakou mám radost! Navíc se za okny hýbe nějaká postava a já doufám, že je to Arturo!

Jsem blíž a nyní můžu potvrdit, že je to on. Uleví se mi, ale bezpečně se budu cítit až uvnitř. I když je pravděpodobné, že mě jeho babička zabije. Třeba mě otráví čajem.

Odvážím se zaklepat na dřevěné, oprýskané dveře. Nejsou to obyčejné dveře, které najdete v obchodech. Tohle jsou sbitá dřeva k sobě. Z kmenů stromů. Huh.

V mžiku mi otevře Arturo s milým úsměvem na tváři.

„Ahoj zlato,“ šeptne. Chci ho políbit, ale nemám odvahu.

„Čau lásko,“ chytím ho za dlaně, nemůžu si pomoct. Hladově se dívám a ruka mi vystřelí, aby jej pohladila.

„Pojď dál, neboj se,“ pořád mluví tiše a já teda vejdu dovnitř.

Odzbrojí mě, co vidím. Udusaná hlína, zdi skoro stejné jako dveře, dvě postele, židle, malý stůl, kamínka s hrncem a další stoleček pokrytý rozprostřenými bylinkami, které provoňují celou tmavou místnost. Všimnu si, že mají jedno okno. Já… na takto chudičkém místě nikdy nebyl. Nevím, připadám si jako v nějakém jiném čase. Možná tu tak bydlí spousta lidí, ale… Nemám slov. Neodsuzuju, neštítím se, pouze mě překvapuje, že se takto dá opravu žít a i když někdo obývá tak prosté místo, dokáže z něj udělat útulný domov.

No… nemohl bych takhle žít. Asi. Mnoha bych si zvykl, ale… Nemám čas přemýšlet. Ta stará paní s krásným tmavě hnědým copem přes rameno na mě zírá, jednou rukou cosi míchá v hrnci a druhou kouří. Skousnu si spodní rty a udělám krok dopředu.

„Dobrý den, paní… Ehm.“

„Libertad.“

„Paní Libertad,“ vezmu její dlaň do obou, čímž jí dávám najevo, že si jí vážím. Tak zvláštní
paní. Zemitá. Určitě silná žena, která dokáže bojovat za milované bytosti v jejím životě. V jejich očích se třpytí moudrost.

„Vítejte, Donatieli,“ pokyne hlavou, abych se posadil na židli, a já poslechnu jako nikoho v životě. Bože, z ní tak čiší vnitřní energie. Divoká. Až mě zabolí u srdce a chci tu zůstat a zemřít právě tady. Nemůžu spustit oči jak z ní, tak z Artura. Cítím, jak rychle dýchám a ta živočišná energie mnou prostupuje, jako kdybych se stával součástí přírody a ustupovala do mě energie temperamentní krve.

„Babi, můžu pustit písničky? Jsem nervózní.“

„Ale to víš, že jo,“ zabrouká, mávne rukou a na hrnec položí pokličku. Voní to. Mám hlad. Arturo vytáhne maličké rádio na baterky a tiše pustí jakési španělské písně.

„Jinak… já… rád vás poznávám,“ koktnu a Arturo se na mě usměje. Cítím, jak mi suchem praskají rty.

„Taky vás ráda poznávám,“ Libertad odloží cigaretu a do květovaného hrnečku s mohutným uchem nalije čaj z velmi oprýskané plechové konvice. Spolu s vodou skončí v hrnku také lístky čaje. Položí ho přede mne a do nosu mi zavane příjemná vůně. „Nate, vypijte si to. Vlastnoručně sbírané byliny. Uklidní vás to.“

„Ehm, děkuju,“ zahanbeně sklopím pohled k hrnku a míchám jeho obsah. Pozoruju, jak lístečky bylinek tančí. Pomalu se usazují.

„Chceš cukr?“ zeptá se Arturo.

„No… když tak jednu lžičku, bych prosil,“ pousměju se.

„Máme kostičky.“ Jednu mi tam rovnou hodí.

„Díky,“ chci říct zlato, ale spolknu to. „To je tak vidět, že jsem nervózní?“

„Tvá nervozita je cítit kilometry daleko,“ poví Libertad a znovu si vezme cigaretu. Arturo se posadí vedle mě a zazubí se.

„No…“ Trapnější moment jsem snad nezažil.

„Nemusíš se mě bát, jsem jen stará dáma.“

„Něco jako moje tchýně,“ uchechtnu se.

„Něco takového.“

Libertad odstaví hrnec a okamžitě začne nalévat polévku do talířů, které před nás postaví.

„Jezte děti.“

„Děkuju,“ zamumlám a snažím se navodit oční kontakt s Arturem. Nechápu nic! Jsem napnutý a… Ať mi to už vysvětlí!

„Doni, víš, zavolal jsem tě, protože… No, já ti lhal, když jsem ti nakukal, jak jdu za babičkou, ale měl jsem se sejít s Diegem a bál se, že bys mě šel chránit a kdoví, jestli byste se nepoprali.“

„Proč by tě měl Donatiel chránit před Diegem?“ ozve se ihned Libertad.

Ou, tady někdo neřekl celou pravdu. Taky bych ji neřekl.

„No protože oni dva na sebe žárlili a křivě se obviňovali, že mi jeden z nich někdy ublíží a zrání a další blbosti. Jak dva kohouti.“

„Aha.“

Beztak mám pocit, že mu nevěří.

„No… Teď jsem se v tom vyprávění ztratil, babi…“ zavrčí a zamračí se.

„No promiň! Ale já už to zapomněla taky.“

Rozesměju se. Libertad se usměje a pustím se do jídla.

„Říkal jsi, jak jsi mi zatajil, že máš schůzku s Diegem. Jinak výborná polévka,“ pochválím. Libertad děkovně pokývá hlavou.

„Prostě se chtěl sejít a omluvil se, že tě chtěl zmlátit a donutil mě, abych babičce všechno řekl dřív, než se vše dozví od někoho jiného. A tak jsme byli tady a řekl jsem jí všechno.“

„Bylo to překvapení, ale že je Arturito na chlapce, jsem věděla od jeho dětství.“

„Jo. No a tak to pochopila a já řekl, ať zavolá tebe. Babička tě chtěla poznat.“

Usměju se, ale šklebivě.

„To teda máte co poznat,“ haha. „Tím to myslím jako že na mě není nic speciálního.“

„Je na vás hodně speciálního, když si vás můj vnuk vybral jako partnera.“

Partnera… To zní tak… hezky. Tak jako vážný vztah, dlouhotrvající. S úsměvem pohladím Artura po ruce, kterou nejí, jen přidržuje talíř.

„Já se do něj zamiloval na první pohled. Když jsem přijel, byl jsem jakoby… zadaný. Měl jsem krátce přítele, ale cítil jsem, že to není ono. A pak jsem uviděl Artura a došlo mi, proč jsem se nemohl plně ponořit do lásky s Marcelem. Pořád mi něco říkalo, že se mu nemůžu oddat, že je mezi námi zeď, která nemůže spojit naše srdce a duše. Arturo mi svou existencí ukázal, jak vypadá pravá láska. A myslím, že to není jen… obyčejná láska. Cítím naše duševní spojení.“

Sklopím oči. Takhle jsem nemluvil už spoustu let. Úplně samo mi proudí z pusy to, co cítím. Maličko se stydím.

„Máte dobré srdce.“

„Nevykejte mi…“ pousměju se. „Říkejte mi normálně Donatieli nebo jak chcete, ale nemusíte mi vykat. Vždyť bych mohl být váš vnuk,“ zasměju se a Libertad i Arturo tak.

„Dobře. Už mi nemusíš nic vysvětlovat, chlapče. Všechno mi stihl říct Arturo.“

„Oh, on je upovídaný,“ pošimrám jej na ruce. „Ale jen někdy.“

„Hehe,“ líbne mě na tvář a já zčervenám.

„Jen Arturito, mám doma pár tajností. Víte, paní Libertad, já…“ a odvyprávím jí vše, jak jsem se sem dostal. A vším ze mě odpadává ta tíha, čím víc odkrývám tajemství o sobě a Arturovi, tím víc se cítím volně. „… tak chci a potřebuju na pár dní odjet domů a všechno s ním vyřídit.“

„Takže mě tu necháš?“

Zní jako štěňátko.

„Jen na pár dnů, nejvíc týden. Musím se s ním rozejít. A možná všechno řeknu taky doma, protože už nechci skrývat nic a chci, aby tě rodiče znali a abych se nemusel bát toho, že se přeřeknu v telefonu a mamka se dozví, že nejsem v Paříži. A víš, že to chci všechno osobně z očí do očí…“

„Jo, já vím…“ zamrkává slzy, rychle ho obejmu.

„Miláčku, proč brečíš? Vždyť to bude jen pár dnů a až vše doma bude ok, vezmu tě k nám a všechno ti tam ukážu! Budeme cestovat sem a tam!“

„Ale ten týden tě ani neuslyším a ani se nedozvím, jak jsi doletěl, a budu mít nervy!“

„Zlato,“ stisknu mu ruce. „Už to mám vymyšlené. Dostaneš mobil. Pojedeš teď se mnou do města a koupíme ho a naučím tě s ním.“

A překvapivě, což jsem rád, mi nezačne tvrdit, jak si to ode mě nemůže vzít, a skočí mi kolem krku. A já dostal nápad, že ho vezmu na výlet, daleko, až k moři.