Marseille or Mexico? 37.

Řekla jsem si, že do konce svých prázdnin dopíšu Marseille or Mexico, mám čas asi ještě měsíc. Musím napsat několik kapitol. Doufám, že to dám! Přeji hezké počtení 🙂

autor: Schmetti

„Diego, stejně si myslím, že to je blbý nápad…“ rozhodím rukama. „Co když z toho babičku klepne?“

„Možná by to s ní kleplo jen tehdy, kdyby jí to vyslepičila nějaká babka z kostela.“

„Hm…“ Možná má pravdu. Už asi rezignuju. „Třeba to ví dávno… Určitě je na mě vidět, že nejsem na holčičky.“

„Tak… trochu je. Spíš jsi jen zvláštní,“ ušklíbne se.

Zamračím se.

„Jak zvláštní?“

„Arturo, prosím tě, neřeš to a pojď rychleji. Nemám čas tu být dlouho,“ chytne mě za ruku, zahřeje mě to u srdce, a zrychlí.


Celou cestu pořád protestuju a on se mi jenom směje, až najednou stojíme pár metrů od naší chatrče. Jsme schovaní za stromem. Doufám, že babička nikde nenačuhuje.

„No a jak to chceš udělat? To se vezmeme za ruce a řekneme něco jako ‚Hele, babi, tohle je Diego a byl jsem s ním od čtrnácti let. Jako že jsem s ním chodil. Já jsem totiž teplý.‘ Takhle nějak?“ To je tak absurdní, jak by řekla Melissa.

„Jdi první a řekni, že jí chceš někoho představit,“ Diego pokrčí rameny a opře se o strom jako o dveře. Trochu si ho prohlédnu.

„A to o teplosti mám říct kdy?“

„Na to počkej se mnou. Jak tě znám, určitě by ses k tomu nedokopal.“

Zazubím se, ale pak mi dojde, že… proč mě rozveseluje, co říká?

„Jo, neboj se Diegíčku, přijdu pro tebe,“ uculím se a vyběhnu pryč, ještě stihnu zahlédnout, jak pobaveně zavrtí hlavou a sedne si do trávy.

„Babi?!“ volám a zaklepu na dřevěné dveře. Cítím nějaké vůně, takže je doma. Nečekám a otevřu si, přičemž se dveře skoro vyvrátí a já vstoupím domů. Je tu krásně teplíčko. I když… venku taky.

„Ach Arturo, neslyšela jsem tě přes bublání vody.“ Hned mě obejme.

„Co vyrábíš?“ Koukám na hrnec.

„Polévku. Dáš si doufám. Dlouho jsi nebyl doma. Přestává se mi to líbit, chlapče,“ zvedne přísně obočí a já stáhnu ramena k hlavě. S rukama v klíně si sednu na postel.

„Proto tu jsem. Teda… ne, to vyznělo blbě. Přišel jsem za tebou, ale taky ti musím něco říct, dokud mám odvahu a bojím se a prosím, abys mě nezastavovala, jinak ztratím odhodlání ti říct pravdu. Bojím se, že mi budeš nadávat nebo na mě vezmeš koště, jak to umíš,“ zasměju se nervózně. „Babi, já ti několik let lhal. Mám kamarády z bohaté rodiny, jsou to Gonzálesovi a moje nejlepší kamarádka je jejich dcera Melissa a je jí podobně jako mně,“ dívám se jinam. Na špičky svých bot. „Je hodná, ale trochu rozmazlená a… má malého brášku, jsou mu, myslím, tři roky a tak se mi u nich líbí. I jejich rodiče jsou strašně hodní lidé a personál taky a teď mají chůvu a je to kluk, takže chůvák a je z Francie a jmenuje se Donatiel a je tak milý a krásný a…“ zadrhnu se. Z očí mi vytrysknou slzy. „Já se do něj zamiloval a on do mě a jsme spolu a já jsem prostě na kluky, už dlouho. Předtím jsem od čtrnácti chodil s koňákem Diegem, ale přestalo nám to klapat a hádali jsme se, ale už jsme přátelé a to on mě přiměl k tomu, abych ti vše řekl a čeká venku a je mu přes třicet a Donimu je přes dvacet a prostě… Babi odpusť mi, že jsem ti tak dlouho lhal,“ zvednu se a postavím se hrdě před ni. Zvednu oči a podívám se do těch jejích. Nechci odhadovat, co si myslí, ale nevypadá vůbec zklamaně. Jen se dívá. Tak… lišácky? Všechno jsem to ze sebe vysypal tak rychle, že skoro popadám dech.

„A ty si, drahý Arturito,“ chytne mě za rameno. „myslíš, že jsem taková stará a hloupá bába, která na tobě od malička nepoznala, že jsi výjimečnější než ostatní chlapci? Věděla jsem, že z tebe vyroste chlapec, co bude chodit s dalšími chlapci. Tady,“ prstem si poklepe na hlavu. „tam sice nemám vědomosti jako vzdělání lidé, ale mám léta zkušeností. A to se někdy cení víc, zlato,“ položí druhou ruku na moje druhé rameno a já jsem strnulý.

„A zlobíš se na mě?!“ Já se bojím!!!

„Zlobím. Ale ne za to, jaký jsi. Vadí mi, že ses mě bál! Co sis myslel?“ Pustí mě a jakoby lehce odstrčí. „Přišla jsem o tvou radost. Jsi opravdu…“ mávne rukou. „Přiveď ho sem, prosím tě. A pak toho nového.“

Mrkám. V šoku.

„To myslíš vážně?“

„Vypadám snad na to, že bych si dělala srandu?“

To mi stačí jako odpověď a vystrčím hlavu ven.

„Diego! Pojď!“ ukážu rukou. Nejsem schopný vnímat, je to jako sen. Jsem v oparu. Diego přijde v sekundě. Asi je taky nervózní.

Hned jak ho babička uvidí, vykulí oči a ukáže na něj prstem.

„Vás znám! Včera jste si kupoval čaj na uklidnění!!!“

„Ano, ano, známe se,“ zavře za sebou dveře a podá jí slušně ruku. „Rád vás poznávám, babičko.“

„No to já vás taky. Posaďte se,“ začne zběsile odhazovat hadry ze židlí a postelí.

„To je dobrý, já nemám moc času.“

Přiskočím k polévce, bublá a utíká.

„Babi, on musí zpátky do práce.“

„Tak polévku si snad dá.“

„Ne, děkuju moc. Možná jindy. Musím seňorovi připravit koně a za chvilku bude po obědě, hned potom chce na vyjížďku.“

Babička založí ruku v bok a sedne si. Cosi si mumlá.

„Dobře… tak jindy, z toho se nevykroutíte,“ zapíchne do něj srst, ale na dálku. Diego se zasměje.

„Slibuju, že přijdu.“

Je na ni milý… Možná jsem byl vážně blbý, že jsem je oba připravil o tohle všechno. O náš společný čas. Protože teď, v tomto momentě, se cítím jako když je se mnou celá rodina.

„A ten druhý kluk? Ten by mohl přijít teď, ne? Děti budou spát.“

„Donatiel?“ zeptám se. Nechci o něm moc mluvit před Diegem…

„Ten volno má, seňora jede s pánem i s dětmi. Takže…“ pokrčí rameny. „Můžu mu to vzkázat.“

Nejistě se na Diega podívám. To jako opravdu? Pohled mi vrátí. Kývne na souhlas a není v něm znát žádná zlost ani agrese.

„Tak dobře…“ souhlasím a stále míchám. Diego se loučí s babičkou, ale já je nevnímám, ani když odchází a přejede mi rukou po zádech, protože se můj život mění a obrací během jednoho rozhodnutí a otvírá se mi něco tady vevnitř na hrudi a dělá mě to volnějším.

2 názory na “Marseille or Mexico? 37.”

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *