Marseille or Mexico? 36.

„Nejdůležitějším úkolem přítele je, aby ti byl nablízku, když se mýlíš. Když máš pravdu, jsou po tvém boku téměř všichni.“ – Mark Twain

autor: Schmetti

Tak Diego se chce se mnou sejít? Aha… prsty si zabrnkám o rty. Zajímavé, jak přemýšlí. Ale proč mě to překvapuje? Vždycky po svém amoku dělal, že se nic neděje. Kolik lidí mi říkalo, že je to cholerik. Museli mi vysvětlit, co to znamená. Pochopil jsem, ale stejně tu celou věc nechápu. Jak se někdo může naštvat a mlátit kolem sebe a za chvilku je uklidnění a zapomene na to?

„Doni?“ po zaklepání na dveře vejdu. Přebaluje Héctora a s úsměvem ke mně vzhlédne.

„Pojď dál. Jen je tu pušinec,“ zasměje se a sype malému pudr na zadek.
„Chceš pomoct?“
„Nene,“ zavrtí hlavou, zamyslí se. „I když možná ano. Můžeš tu plínu vyhodit?“
„Jasně,“ pousměju se a odběhnu do koupelny. Jak mu to řeknu? Doni, jdu si promluvit s Diegem, jo? Nemyslím, že by žárlil. I když… nebylo by to špatné. Každému přece dělá dobře, když na něj někdo zdravě žárlí. Ale ne, měl by starost, chtěl by jít se mnou a zase by se poprali. Nemám na rvačky náladu a Diega se nebojím. Jestli mi dá ránu nebo mě bude chtít násilně dostat, budu se bránit nebo se raději podvolím, aby mě nezmlátil. A pak to bude poslední kapka, pošlu na něj policii. Nebo pro mě skončí nadobro.

„Co jsi tam tak dlouho dělal?“
„Jsem se zamyslel,“ nebudu lhát. Sednu si na postel a pozoruju ho, jak kluka obléká.
„Tak… asi jsi mi chtěl něco říct, mhm?“
„Jo… jen že půjdu teďka za babičkou. Mluvil jsem už s Melissou, že všechno víš a byla naštvaná. Prý všechna sranda skončila, že jsem to zkazil. Kor když přijeli rodiče a chtěli hrát tu hru s ní. Jenže popravdě, Doni? Mně na tom nic zábavného nepřišlo. Budu sem chodit za tebou a za všemi jako vždy, chodím sem pořád, ale musím být taky doma. Tím myslím u babičky. Je moje povinnost a radost jí pomáhat. Nemůžu pořád přespávat tady,“ povzdychnu. Vidím jeho zklamaný obličej. „Neboj. Třeba obden zůstanu u tebe,“ vstanu a obejmu ho zboku. „Myslíš, že bych bez tebe vydržel?“

„To nevím,“ zavrní a otočí si mě k sobě čelem. Políbí mě. Lehce vsaje můj spodní ret. Zavřu oči a vydechnu. Oba máme suché rty a… tak nějak se k sobě lepí. Jako… kdyby k sobě srůstaly. Pohladím ho po tváři a povystrčím špičku jazyka, abych mu je zvlažil. Nahlas vydechne a za zadek si mě přimáčkne na sebe.

„Tak už radši jdi, lásko…“ dýchá mi na rty. Oběma dlaněmi drží mé tváře a nyní vsaje horní a zase spodní ret. Cítím, jak mi lehce netýkají a chci víc. Chci se líbat dlouho.

Neodolám, omotám ruce kolem jeho krku a jazykem vklouznu do jeho sladkých úst. Tiskne mě k sobě a ihned mi vyjde vstříc svým jazykem. Usměju se a hrajeme si. Laskáme jazyk jeden druhému. Jako elektřina. Po celém těle. Ačkoliv nechci, odtáhnu se.

„Musím už jít.“

Drží mě za ruku.

„Dobře. Mám práci. Pak… přijď.“
„Neboj se. Přijdu,“ pošlu mu vzdušnou pusinku, která je úplně nevinná oproti našemu líbání a odejdu.

Vzkaz od Diega mi vyřídil zahradník. Tak jsem mu předtím řekl, že souhlasím, ale ať přijde k řece. Ve stájích se s ním scházet nebudu. Tohle jsem už samozřejmě zahradníkovi neřekl. Nechci, aby nás třeba náhodou potkal Donatiel nebo někdo z jeho kámošů. A zahradník dostal zákaz to někde říct a já doufám, že to nikde neřekne. Ani kuchařce, protože pak už by to jelo. Ta by to řekla holkám ze služebnictva a ty milují Carla… A já nestojím o to, aby mě šel Donatiel hlídat. Řeknu mu to pak sám.

Ve svém pokoji pro hosty jsem se převlékl do volnějšího oblečení, černé tričko, černé kraťasy a přes vlasy milovaný červený šátek, který mi prý tak sluší. Když se vidím v zrcadle, moc neladím, vypadám jak blbec, ale venku je horko a půjdu do kostela, takže šátek mít musím.

Vyběhnu z pokoje přes chodbu a rovnou dolů, ven. Zpomalím až jaký kus na cestě za domem, když zahnu do lesa mezi stromy. Vezmu to zkratkou. Mám zpoždění. Už jsem tam měl být.

Brodím se skrz keře, kořeny, řeku, kolem vodopádu. Každý kousek přírody tu znám nazpaměť. Za lesem se mi před očima rozprostře louka. Teď už se můžu rozeběhnout. V dálce ho vidím. Diega. Tam, kde je znovu řeka. Skoro na druhé straně, kde opět začíná les. Jak běžím, zlepší mi to náladu a já si uvědomím, že na něj mávám, usmívám se a křičím, že už tam budu.

Diegovi cuknou koutky, když k němu doběhnu a hned se složím udýchaně na zem do trávy. Sedím s nohama vedle sebe. Jazyk až na hrudníku.

„Já… promiň, jdu pozdě,“ nemůžu popadnout dech a jen tak se rozesměju.
„V pořádku,“ pousměje se a sedne si hned vedle mě. Stále v pracovním oblečení. Utrhne si stéblo trávy a hraje si s ním.
„Cos… cos potřeboval?“ zavřu oči na pár sekund, abych se uklidnil.

„Jen jsem…“ odhodí stéblo a zhluboka se nádechem, spojí prsty do sebe, zatímco si drží kolena. „Není to jen. Chci se ti omluvit ze srdce za to, co všechno jsem ti udělal.“

Podívám se po něm a nepatrně se zamračím. Zadívá se mi do očí a já vím, že nebude říkat nic o tom, jak se tvářím.

„Omlouvám se za násilí, že jsem ti dal občas ránu a bral si tě tvrdě a ani se neptal, jestli chceš. Je mi to všechno opravdu líto a… bohužel, bohužel sis našel někoho, kdo byl jiný než já. Rozumím ti. Ten kluk mě děsně sere, nechápu, co na něm vidíš, and dobře. Je to tvoje volba, a jestli ho… miluješ, smířím se s tím a budu rád, že jsi šťastný.“

„Co tak najednou?“ vylítne ze mě otázka.

Překvapivě zůstává v klidu a vypadá vyrovnaně.

„Včera jsem byl na trhu a koupil si od tvojí babičky bylinky na uklidnění.“

Srdce mi vystřelí do krku.

„Tys mluvil s babičkou?!“
„Ano. Chtěl jsem ji konečně poznat za ty roky, Arturo. Byla moc hodná a radila mi.“
„Ale…!“ Tisknu rty k sobě a zatínám pěsti.
„To je další věc, Arturo, budeš šťastný, když před babičkou tajíš svou orientaci? Už s tím vylez na povrch. Nikdy nebudeš šťastný, dokud se budeš muset skrývat.“

„Už jsme o tom mluvili, Diego.“

„Mluvili před dvěma roky, Arturo. A pak jsem na tebe netlačil. Ale tohle se vymyká kontrole. Víš o tom, že se všechno rozkecává po plantážích? Za chvilku se ty drby donesou k uším tvojí babičky a nebude to z tvých úst. Chceš tohle? Chceš? A za to všechno může ta rozmazlená Melissa, s kterou se tak přátelíš. Její hloupá hra. „
„Já to vím, Diego! A už jsem to všechno řekl Donatielovi!“
„Ale to je jen zlomek toho, komu ses měl svěřit. Hlavní je tady tvoje babička, Arturo. Už to pochop,“ Diego se zvedá ze země a natahuje ke mně ruku. Nechápu, co jako chce. Nepotřebuju, aby mi pomáhal vstát. „Zvedej zadek, jde se.“
„Kam?“
„Za babičkou. Teď nebo nikdy. Máš poslední příležitost, abys jí řekl všechno ty sám.“
„Diego!“ pozvednu k němu ustrašeně
oči. Chytne mě za dlaň a pevně stiskne. Usměje se.
„Ať jsem tvůj chlap nebo ne, vždycky budeš moje součást. Tak dělej a pojď.“