Marseille or Mexico? 35.

Miluju tento díl MoM, vznikl tak spontánně. Uvolněně. Dala jsem do něj tolik pocitů a konečně jsem pocítila pravou lásku k tomuto příběhu. Samozřejmě jsem ji milovala už předtím, za ty roky, co ji píšu, ale někdy prostě nastane okamžik, kdy se láska k příběhu dostane hluboko do vašeho srdce. A vy cítíte, že je to ono. Že jste se konečně plně sžili s postavami a že cítíte to, co oni. Doufám, že z tohoto dílu ucítíte to, co já.

Přeji hezké čtení 🙂

O čem si asi povídají? Carla mám asi rád, neznámé se všichni nějak hluboce, ale je sympatický. Achjo. Kdyby Diego neudělal to ošklivé gesto, tak je moje nálada parádní a nemusím se trápit tady blbosti jeho bezdůvodnou žárlivostí. Proč mě otravuje? Proč pořád něco? Jo, všechno to je čerstvé, ale já to házím za hlavu. Zapomenu na něj navždycky. Jako kdybych ho smazal ze života. Dobře, tohle je blbost. Achjo, Diego, ty mi tak ležíš v žaludku a já jsem tak pitomý, když si snažím namluvit, jak zmizíš z mého života. Jak bys mohl? Kdyby ses aspoň uklidnil a nedělal naschvály, neukazoval na nás pěstí.

V hloubi duše, abych se přiznal, chci, aby byl pořád můj blízký člověk. Vždyť nikoho nemám! Co budu dělat, až jednoho dne babička umře? Jak můžu vědět, že mě Alejandro neopustí? Třeba se vrátí do Francie a už ho nebudu zajímat. Kdo mi zbyde? Kdo?! Jen Diego. A Melissa… Héctor… jejich rodiče. Jenže tady nemůžu být pořád, nejsem jejich rodina. Diegovi taky ne, ale je na tom stejně jako já. Nemá nikoho.

Vstanu, protože už to nevydržím jen tak sedět, a jdu za Alejem s Carlem, kteří jsou zapáleni do hovoru a možná se i dohadují. Ale to se mi spíš jen zdá…

„Co tu řešíte?“ zeptám se jakoby nic a pověsím se na Alejovu paži.

„Ale nic, zlato,“ mávne rukou a jeho sladké rty mě něžně políbí do vlasů. Přivřu oči.

„Jen tu řešíme trička,“ vysvětlí Carlo.

„Trička?“ zamrkám.

„Objevil jsem super eshop s tričkama, kde je potisk kaktusů.“

„Kaktusů?“

„Jo,“ Carlo potáhne zz cigarety a podá mi jo, abych si dal taky šluka, ale já nekouřím, tak jen zavrtím hlavou. „No a tady Alejandro nadává, že to jsou zbytečné peníze.“

„Možná má pravdu,“ podívám se na něj. Ale stejně se mi zdá, že neříkají pravdu. Co když se dozvěděl něco o mně a teď to všechno vykecal Alejandrovi? Naskočí mi husí kůže.

„Kámo, jsme v Mexicu, takováhle trička musí prodávat všude na trhu ve městě, proč platit poštu?“ zavrtí hlavou a podívá se na mě. „Co myslíš ty? Viděl jsi někde tričko s kaktusem?“

„Jo… asi jo…“ poškrábu se pod nosem a znovu se přitisknu k Alejandrovi. Obejmu ho.

„Tak ok, podíváme se do města, ale jestli něco nenajdeme do týdne, tak se vrhám na eshop.“

Připadám si, že je vše na hlavu. Jako kdyby bylo nějaké tričko důležité…

Po zbytek večera si s klukama povídáme a odhodlal jsem se taky popíjet a kouřit, protože jsem se potřeboval uvolnit a zapomenout na chvilku a o tom milování se s Donatielem Alejandrem cítím spojení mezi námi, jsme si blízcí a já vím, že mu můžu věřit. Teď, když jsem mírně opití si jsem jistý, že by mě neopustil kvůli tomu, že jsem chudý. Vždyť kluci jako Carlo, Lorenzo a Olin jsou taky chudý. A ta Hanka? S tou se nemám chuť bavit, nelíbí se mi, není mi teď nějak sympatická… A tak piju a ppiju a kouřím a pusinkuju se bez jazyka s Alejandrem, až nevím , kdy jsem šel spát, ale šel jsem spát k němu. Usnul jsem v jeho náručí.

Ráno jsem se probudil sluncem, které prosvítalo mezi palmami před Alejandrovým oknem. Promnul jsem si oči, tiše zívnul a šel se vyčůrát, udělat ranní hygienu, ale nemám tu zubní kartáček, tak jsem použil spoň ubrousek a ústní vodu. Hmmm… Když se tak na sebe dívám v zrcadla a namočenýma rukama si hrabu do vlasů, abych je nějak upravil. Včera mi Alejo říkal, jak se mu líbí moje vlasy. Pořád mi to šeptal do ucha a já se usmíval jako blbeček, protože je to TAK roztomilé. Nikdo mě nikdy tolik nerozmazloval jako on za ten jeden den naší vzplanuté lásky.

Pff. Co teď? V kapse najdu malý, hadrový pytlíček bylinek. Zapomněl jsem ho. Nebo ani nevím, proč ho tam mám, ale vím, že z něj udělám čaj. Hledám konvici a hrníčky. Jídlo bohužel nemám. To si vezmeme až v Gonzálů. Popravdě ani hlad nemám. Po včerejšku se mi chce akorát tak zvracet prázdný žaludek. Myslím, že nebudu jíst celý den. Jsem jak na vodě. Nesnáším Tequilu. A Carlo si myslel, že se Tequila vyrábí z kaktusu. Teď už ta trička nepotřebuje. Byl srandovní.

Ale tričko s agáve nechce, prý to není tak atraktivní rostlina. Musel jsem se fakt hodně smát. Ti evropané jsou tak vtipní.

V posteli vidím pohyby, Alejandro se chruje, tak si vyskočím za ním a políbím ho na mastný nos.

„Ahoj Alejandro,“ usměju se.

„Miluju, jak tak důrazně vyslovuje to R. AlejandRo!“ široce se na mě usměje a políbí mě na špičku nosu.

„Jo,“ směju se. „Udělal jsem ti čaj, který jsem sám nasbíral. Je bylinkový.“

Alejo si sedá a zívá, zatímco mu podávám šálek.

„Sbíráš bylinky?“

„Mhm,“ usměju se. „Je to moje vášeň a uklidňuje mě to. Víš… s babičkou nás to uklidňuje a teď jak je stará, už jí musím pomáhat.“

„Ta babička, za kterou byli vaši rodiče?“

„Jo…“ přikývnu zdráhavě. „Je stará, ale krásná. Kdybys ji viděl… pořád má černé dlouhé vlasy zapletené do copu a nosí občas šátek. Navíc po ní jsem snědý,“ zahihňám se.

„Rád bych ji poznal, musí být hodná… znamená pro tebe hodně, že?“ Napije se.

„Ano, je celý můj svět. Nikoho z rodiny nemám radši.“

Chvíli je ticho, ale neptá se mě proč. Pohladí mě po tváří.

„Líbí se mi, když mi vyprávíš o sobě. Vypadáš při tom nějak jinak… zasněně, uvolněně… Jako kdybys mi představoval svět, který není tady kolem nás, ale nějaký tvůj vlastní. Jsi tak… zajímavý a kouzelný, Arturito.“

„Jednou ti všechno řeknu… Víš… Mám taky svá tajemství. Jako jsi měl ty. Jen teď nejsem připravený všechno říct, ale ten správný okamžik přijde a pak mezi námi nebude už nic, co bychom tajili.“

„Je toho hodně?“

„Ani ne, ale… je to důležitá věc a já si připadám jako podvodník.“

„Proč, Arturo?“ Odloží pití a vezme mě za ruku. Bezmocně se na něj podívám a sklopím hlavu.

„Já nevím, proč to nemůžu říct. Vím, že ti to nebude vadit, ale… Pár důležitých věcí tajím i před babičkou a myslím, že si zaslouží, aby byla první, která se dozví nějaké tajemství. Pak to budeš ty.“

Co se ti asi honí hlavou? Tušíš, že jsem úplně někdo jiný? Musíš poznat, že jsem hloupý a vyhýbám se situacím, když před tebou musím číst.

„Uklidni se, zlato,“ ob
ě ruce mi stiskne ve svých dlaních a vyhledává můj pohled. „Uděláš to, až budeš připravený. A nemusíš se bát, že se mezi námi něco změní.“

„Já vím… spíš se bojím babičky,“ do očí se mi nahrnou slzy. „Celý život azvracet hlavně poslední tři nebo čtyři roky jí lžu. Stávám se cizím člověkem a teď i pro tebe, protože já nejsem já,“ slzy mi už máčí celé tváře.

„Jsi Arturo… Jsi můj miláček. Kdo bys měl být než ty? Já miluju tebe jaký jsi, nemusíš nic předstírat, rozumíš?“

„Jsem Arturo, ale ne Gonzáles! Jsem Arturo Suaréz a nejsem z téhle bohaté rodiny! Žiju s babičkou v chatrči, kde nemáme ani podlahu a jsme chudí, prodávám bylinky, chodím do kostela, tajím před ní, že mám rád kluky, neví o tom, že moji přátelé jsou bohatí lidé, před všemi něco tajím. Donatieli, já ani neumím číst! Rozumíš mi? Jsem úplně blbý kluk, nula, nemám postavení jako ty. Jsem obyčejný chuďas! Já už nedokážu tvrdit opak! To ta Melissina blbá hra, že budeme předstírat před tebou, že jsem sourozenec. Všechno to je jen z její nudy a mě trápí, že jsi to nevěděl a…“ nedokážu mluvit srozumitelně.

Donatiel si mě vroucně přitáhne na hruď a zabalí mě do sebe svýma rukama.

„Že mě neopustíš? Že ne? Věřím tomu. Protože kamarádíš s chudýma klukama!“ tak moc potřebuji slyšet, že mě miluje pořád stejně. Máčím mu tričko ustavičným pláčem a připadám si jako největší lhář na světě.

„Tušil jsem to. Nemusíš se mi omlouvat ani se nemusíš bát, miláčku,“ vytáhne si mě do klína a slíbává slzy z mého obličeje a je to tak sladké až mě bolí srdce. „Jsem vděčný za to, že ses mi svěřil a že jsi chudý mi ani trochu nevadí. Jsem rád, že nejsi boháč. Nikdy jsem nevyhledával bohaté kamarády. Vždycky jsem toužil žít s někým normálním. Miluju tě a teď tě miluju ještě víc.“

„A miloval bys mě, i kdybych byl opravdu Gonzáles?“

„Ano. Protože jsi jiný. Nejsi jako oni. Miloval bych tě i jako bohatého. A možná si teď protiřečím, ale kašli na nějaké postavení. Naše duše se našli, cítíme spojení, nezáleží na ničem jiném. Vím, že jsi láska mého života.“

Tímhle mě dostane a začnu ho líbat.

„Miluju tě úplně stejně. Miluju, Donatieli, miluju. A nechci ti říkat Alejandro, jsi můj Francouz, nejsi Mexičam. Miluju svého francouzského chlapce.“