Marseille or Mexico? 33.

„Dneska v noci… rád bych ti něco ukázal,“ Arturo se zapře rukama kolem mé hlavy, prstem přejíždí po mé tváři a usmívá se způsobem, kterým by všem ukázal, jak šťastně a spokojeně se cítí.

„Můžeme jít hned,“ s úsměvem se natáhnu pro polibek.

„Až bude tma, bude to…“

„Romantičtější?“ Doplním ho. Arturo přikývne. V očích mu hoří plamínky ohně. Pořád přemýšlím, proč my Francouzi nejsme tak vášnivý, proč nemáme divokou krev jako oni tady nebo Španělé. Jenže jak víme, já čistý Francouz nejsem, proto mě to táhne jinam. Za nespoutaností. „Dobře,“ dodám. „Víš, že bych si chtěl připadat trochu jako gangster?“

„A jak?“ zasměje se a padne na záda vedle mě.

Pokrčím rameny.

„Třeba si takhle po… po sexu zapálit cigaretu nebo trávu,“ ušklíbnu se a otočím hlavu k němu. Škleb mi oplatí.

„Myslíš marihuanu?“

Přitakám.

„To je lék. Žádná droga. Slyšel jsem, že to lidé zneužívají. Ale já ji používám na deprese, rány, odřeniny, exémy… Lidé jsou tupci. Zhulit se je blbost. Neměl bys to dělat. A už vůbec ne být gangster a tvrďák. To už by ses mi nelíbil,“ zkřiví úsměv.

„Proč?“

„Líbí se mi na tobě, jak jsi jiný. Jiný než místní muži. Nejsi tak prudký, nemáš ten spalující, nepříjemný pohled. Nemám to fakt rád. Vždycky si připadám, že mě honí jako býka. Jako bych byl kořist. Ty jsi jemný, čistý, tvoje pleť je na dotek tak hebká. Chováš se – jak se to říká – šarmantně, neumím to popsat. Čistě. Jediné, co mě napadá, je čistota. K tobě by se nehodilo, abys byl jako tvrdý chlap.“

Poslouchal jsem, co mi tu vyprávěl a uvědomil si, jak každý milujeme na tom druhém přesně opak naší osoby. Přitahuje nás jiná kultura. Jiný způsob života. Rozdílný vzhled.

„Já to mám naopak. Já mám rád tu tvou stránku, kterou nemáme my ve Francii,“ pousměju se a obejmu ho pod dekou. „Jsme jako plus a mínus. Nebo… nebo jako magnet. Možná skládačka.“

„Já myslím, že jsme my dva, Alejandro Donatiel a Arturo,“ opře si hlavu o moje rameno a já si užívám, jak mě škrabká na boku. Zavřu oči a vrním si.

„Máš dlouhé nehty, že?“ zeptám se.

„Jo,“ trochu se zasměje. „Mel mi je i lakuje. Líbí se mi černé nehty. Na kluka to jde.“

„To ano,“ zasměju se. „Klidně nos i modré. Je jedno jaká barva, mně se na tobě líbí všechno,“ a vychutnám si jeho ukradený polibek. Pořád chutná po sladkém ovoci.

„Donatieli?“

Cuknu sebou a odtrhneme se s Arturem od sebe. Rychle si otřu rty, utekla mi slina.

„Carlo,“ vydechnu a uleví se mi, že to není někdo horší. Třeba protivný Olin.

„J-já j-á…“ zhluboka se nadechne a vydechne, načež svěsí ramena. „Omlouvám se, nenapadlo mě, že tu budete to… no… ehm, spolu. V posteli. Líbat se a dělat tyhle věci,“ celý zrudne, ale Arturo ještě víc. Vsouká se pod deku a jsou mu vidět jen oči.

„No… hlavně to, kámo, nikde nerozkecej. Nestojíme o problémy. Víš, třeba Arturita rodiče… nebylo by příjemné, kdyby mě kvůli tomu vykopli.“

„Jo, jasný, rodiče…„

„No, prostě… teď začal náš vztah a hned by skončil, to nechceme,“ loupnu očima na Artura a ten vrtí hlavou. „Milujeme se…?“ nechci se ptát! Musím se ptát ještě před kámošem? Jsem trapný! Ale Arturito kývá jako souhlas, takže… mě miluje!!!

Celý se rozzářím a rychle jej políbím.

„Ok, já jdu. Ale… no nic,“ mávne rukou.

„A cos chtěl?“

„To je už jedno…“ pousměje se. „Jestli chcete, večer půjdeme k vodopádu. Dát si tequillu a pokecat,“ mrkne na nás a zmizí.

„Počkej!“

„Alejo,“ ihned mě zadrží Arturo dlaní na hrudi a zatlačí mě zpátky. Zadívá se do očí. „

„Já ti chtěl něco ukázat. Pamatuješ?“

„Oh, ano,“ promnu si obličej a zavřu oči, lehaje si na záda. Zavřu oči a opravdu už mlčím a ani Arturito nemele.

Zůstali jsme takhle potichu ještě asi dvě hodiny. Kecal bych, kdybych tvrdil, že jsme drželi bobříka mlčení.

Arturo:

S Donatielem, teda teďka je pro mě Alejandro, jsem zažil něco zvláštního. Nebylo to asi milování se. Byl to sex. Neplánoval jsem nic z toho, co se tu dělo. Přišlo to na mě s nervama a já se oddal pudu. A vzpomněl jsem si na Diega. Dřív jsme měli pěkný sex, asi milování, divoké. Jenže to mi bylo tak 15. Je to dávno pryč a je taky pryč můj vztah s ním, takže o něm nechci přemýšlet. Jenže červík v hlavě otravuje a otravuje.

Zamračím se na hladinu kávy v hrnečku, kterou mi donesl Alejandro. Sedí přede mnou na posteli, já se chumlám do polštářů a deky. Je mi trochu zima. Nevím proč.

„Půjdeme?“

„Už chceš jít?“

Přikývnu.

„Dobře.“

Oblékneme se. Postel necháme rozházenou a vydáme se do noci vesnice. Celou cestu od Alejova baráčku se ohlížím zpátky, poněvadž mám blbý pocit, jako by nás někdo sledoval. A nemýlil jsem se. Za rohem jsem spatřil Diega. Trhl jsem sebou, když na mě ukázal pěst. V ten moment se otočil i Alejandro a já mu silně stiskl ruku.

To nás pronásleduje? Viděl, co jsme spolu u Alejandra dělali? Jak mu mám teď ukázat louku poblíž naší chatrče?

„Pojď!“ rozeběhnu se, držím ho pevně za ruku a běžím, jak mi nohy stačí. Zmocnila se mě panika a strach a… sakra!!!

„Aaah!!!“ vykřiknu. Hlavou jsem narazil do těla. Mužského. „Pardon!“

„Oliviere!“ křikne Alejo.

„Co je? Kam tak zdrháte? Jdete už za námi?!“

No, já… ehm,“ Alejandro se na mě podívá s otazníkem v očích a pozvedne obočí.

„N-ne,“ vykoktnu. „Teda jo. Jo, jdeme za vámi. Že jo, Alejandro?“ hledám u něj pomoc. Vyskočím na špičky a rychle mu pošeptám: „Nechci, aby nás někde zmlátil. Musíme být s ostatními.“

„Zlato, neboj se,“ pohladí mě po vlasech. V kapse se mu rozezvoní mobil. Vytáhne ho a trochu ztuhne.

„Kdo volá, vole?“

„Nikdo,“ vypne hovor a mobil strčí zpátky do kalhot.

„Marcelo, co? Uhání nás všechny už dvě hodiny.“

„Marcelo?“ podívám se na Alejandra. „Zase?“

„Miláčku, on takový je. Vysvětlím ti to.“

„Jo, to bys měl,“ vloží se do toho ten jeho kamarád Olivier a popojde od nás. Alejandro si něco zaprská francouzsky a já čekám na vysvětlení. Mám blbý pocit. Ten kluk není jenom kamarád. On bude něco víc.