Přeji příjemné čtení 🙂
autor: Schmetti
Mám chuť si tleskat! Asi popustím uzdu a zachovám se jak nefalšovaný teplouš. Lol, říkám si teplouš! Já takhle nikdy nemluvil! Prostě… rozeběhnu se cestičkou do domu pánů a poskočím jak dítě a zatleskám do vzduchu, přičemž udělám otočku a zazpívám si „Applause, applause!“, je to mega dobré! Arturito je volný jako ptáček, vyletěl ze slaměné klece a teď mi může přistát na hlavě!
Vyprsknu smíchy. To znělo úchylně. Ale ne, já teď vůbec nemyslím na sex, ani náhodou! Nemám na to chuť. No ok, kdyby chtěl a hladil mě a sváděl mě a koketoval… Ajeje. To by bylo.
Proběhnu kolem pár lidí, které ani pořádně nezaregistruju, a hledám ho v jeho pokoji. Výjimečně tu je.
„Neumíte klepat, pane Donatieli?“ pousměje se na mě se začervenalýma očima a kapesníkem u nosu, který hned schovává pod svůj zadek.
„Promiň, že jsem sem tak vrazil,“ zamrkám a nervózně se rozhlédnu, hledaje místo, kam abych se posadil a nebyl moc… vlezlý.
„Sedni si třeba tam,“ ukáže na křeslo dva metry od postele. Posadím se na bílou kůži a pohodlně se opřu. Jak začít? „Vím, proč tu jsi.“
„Uhm…“
„Ví to každý, Diego to řekl každému,“ zatváří se, jako by jím pohrdal.
„No… je mi to líto,“ zamumlám a podrbu se pod nosem. Nervózně prsty klepu do područek. „Víš… budu k tobě upřímný. Jsem rád, že jsi ho opustil.“
„Abys mě mohl dobývat?“ zapíchne do mě své téměř černé oči mě poleje horko. Nesmím uhnout pohledem.
„To je jeden důvod,“ přiznám a skousávám si spodní ret. Na jeho rtech se mihne nepatrný úsměv. Natočí hlavu do strany, trochu se předkloní, dlaní si podepře hlavu.
„A druhý?“ zeptá se. „Už mlčíš asi dvě minuty a sleduješ mě,“ pousměje se. Jak já bych ho pomiloval. Vypadá jak panenka. Medvídeček. Ňuňuňu. Ok, zklidni hormon, Donáči.
„No… ehm… jo… zazubím se a on se rozesměje, načež vstane.
„Donatieli, ztratil ses ve svých myšlenkách?“ vyndává z mini baru dvě skleněné láhve vody.
„No, bohužel,“ já se popadnu. „Chtěl jsem říct,“ vzpamatuju se, když mi podá vodu a já se napiju, což mi dává nějakou dobu navíc si vzpomenout, o čem jsme mluvili. „Prostě je dobře, že už tě nebude moct zmlátit a… nějak ti jinak ublížit.“
Tímto si od něj vysloužím podivuhodný pohled. Jako kdyby mi říkal, přestaň o tom mluvit. Ne, nezačínej si něco myslet.
„Jo…“ pousměje se a vrátí se zpátky. „Volali G… ehm… Gonzalovi, tvoji šéfové. Zítra se vrací domů.“
Vykulím překvapeně oči s plnou pusou vody. Bublinky mi nabydou v ústech a vyprsknu je ven.
„Pardon,“ zasměju se a otírám si pusu a mokrou bradu. Jsem se polil. I tričko. „Tyjo. To koukám. Už jsem si začínal myslet, že jsou vaši rodiče jako Yetti.“
„Uhm,“ rychle se napije. Vypadá, jak kdyby nevěděl, která bije. „Ne, oni nejsou Yetti.“
Ale tohle mě dostane. Začnu se smát jak zhulený týpek na rampě a rovnokšiltovkou na hlavě.
„Co tu je k smíchu?“ zeptá se opatrně. Zvednu se a sednu si vedle něj, abych jej mohl chytit kolem ramena jemně si ho přitulil k sobě.
„Miláčku,“ šeptnu, dávaje mu pusu do vlasů. „Ty nevíš, o čem ani mluvím, že?“
Vyvaleně na mě kulí oči a nepatrně zavrtí hlavou. Jeho tělo je napnuté.
„Ne.“
„No, tak si to vygoogeluj,“ líbnu mu další hubičku, nyní na tvář.
„No… jo, já si to vygagluju,“ zazubí se a odloží láhev.
Znovu se rozesměju a rozhodím rukama. On… je někdy dost mimo. Vážně si myslím, jako by byl z nějaké jiné doby, protože nezná dost věcí. Ale to je nejspíš blbost, někdo, jako dítě této bohaté rodiny, musí mít znalosti o všem možném.
„No… tak… dáš mi teda šanci tě sbalit, jak jsi sám říkal?“
Co jsem to řekl? Ne, tohle můj jazyk a pusa nemohly propustit. Zním jak školačka, která píše dopis klukovi „Chceš se mnou chodit? Zaškrtni ANO nebo NE“. Udělám facepalm, jen v duchu. Třeba mu nepřipadám trapný.
„Donatieli, já ti už šanci dal. A kdybys mi byl lhostejný, nedovolil bych ti, abys mě políbil. A ten polibek byl ten nejhezčí, jaký jsem kdy dostal,“ sladce se na mě usměje a mé srdce zaplesá. Takový pocit mám poprvé v životě.
Omlouvám se Arturovi, že si teď vzpomenu na Marcelita, ale s ním jsem tak povznášející, lehký a šimravý pocit nezažil. Kdybych byl čokoládou, která leží na slunci za oknem, čokoláda, kterou si malé dítě tajně vzala v šuplíku se sladkostmi a odložilo na parapet. Roztekl bych se. A dítě by nejspíš brečelo, že přišlo o čokoládu. Doufám, že Marcel brečet nebude. Že bude typ dítěte, které mávne rukou a čokoládu slíže rozteklou…
[1]: Třeba jsem tak úžasná, že nemáš co vytknout. LOL
To přirovnání s čokoládou bylo dokonalé
Ach, to jsem zvědavá, až Donatiel zjistí, jak se věci mají… :