Marseille or Mexico? 23.

autor: Schmetti

Pořád nemůžu uvěřit, jak se ke mně za poslední dobu chová. Kdyby mě jen zmlátil, na to jsem si už zvykl, ale aby mě ignoroval? To už je moc i na mě. Takovýto trest je pro mě bolestnější než fyzický. Mám chuť do něčeho kopnout a něco rozmlátit. Třeba… kytaru, jako to dělají rockové hvězdy. Melissa mi ukazovala nějaká videa na počítači. Zhluboka dýchám, abych se uklidnil, ale spíš mě to ještě víc dráždí. Semknu rty a chvilku sleduju toho kluka, co nás hlídá.

Proč mě chtěl sbalit? Vždyť je Evropan. Nemůže rozumět našemu světu. Způsobu našeho žití. Kam bych ho asi tak vzal? K nám do chatrče?

Ukázal bych mu svou tvrdou postel a řekl něco jako „jo, tak na tomhle si to rozdáme“? Taková kravina. Akorát… tuhle větu jsem nikdy neřekl. Sex pro mě neznamená něco pěkného. Co na tom každý vidí? Proč všichni myslí na sex? Je odporný, bolí a člověk si připadá špatně, jako někdo špinavý, jako když nemáš vlastní prostor a soukromí. Vždycky se cítím zranitelně. Jako když mi kradou to nejcennější, co mám. Svůj osobní prostor.

„Na co myslíš?“ Probere mě teprve lehký dotek na rameno. Zvednu oči.

„Donatieli?“ šeptnu. Kývne.

„Neměl jsi jít do města?“

„A-ano, ale… trochu jsem se zdržel,“ uhnu očima a sleduju zem pod svýma nohama. „Přemýšlel jsem…“ vydechnu. „Víte, jsem zklamaný a nešťastný. Diego… Už to není, jaké to bylo. Plánovali jsme si budoucnost, teda spíš já. Chtěl jsem se s ním odstěhovat a být šťastný v přírodě. Ale on si mě neváží. Nemáme si co říct. Nemá na mě čas. Nemáme společné zájmy. Neděláme nic společně,“ kromě toho, když mi krade osobní prostor. Promnu si obličej. „Vůbec nevím, proč vám to říkám. Nic vám do toho není. Musím už jít,“ zvednu se, ale zachytí mě jeho paže.

„Jsem tady, kdybys potřeboval.“

Kývnu a rychle zamrkávám slzy. Dívá se na mě zvláštním pohledem. Jako kdyby se díval až do mé duše.

„Je ti dobře? Celý jsi zbledl,“ jeho ruce mě drží za boky a mně se motá hlava. Nechám se posadit na lavičku. Klečí přede mnou a Jednou rukou mě drží za mou, druhou mi přidržuje tvář. „Arturo, děláš mi starosti. Neměl bys nikam chodit, ale měl bys odpočívat.“

Prudce zavrtím hlavou.

„Nemůžu. Musím tam jít. Mě tohle přejde. Je to normální,“ zkusím se zasmát, ale že bych byl přesvědčivý?

„Tak s tebou půjde sestra. Nebo já. Vezmeme Hectora na procházku.“

Pane Bože, prosím tě, ať už nic nevymýšlí! Nemůžu s ním na trh, kde bude babička! Nemůže vidět, jak prodávám!

„Ne, už mi je dobře,“ rychle se zvednu. „Děkuju za starost, ale…“ pousměju se.

„Mobil, doufám, u sebe máš,“ zvedne obočí.

„Ano. Tak… nashle, zatím,“ zamávám a zmizím.

Cestou domů jsem si nařídil se uklidnit a nemyslet na to, o čem jsem přemýšlel, co se stalo. Babička je citlivá osoba a vycítí vše. Stačí, aby pohlédla člověku do očí a má jasno. Nepotřebuje vysvětlování. Pamatuju si na jeden případ, kdy jsme mluvili s přítelkyní babičky, s níž byla její vnučka. Smutná a její úsměv byl smutný. Babička se jí zeptala, zda je nešťastná kvůli tomu, že je sama bez lásky. A bylo to tak. A to babička nic nevěděla. Ona je nejlepší pod sluncem.

Vyzvedl jsem košík s bylinkami, babička je váže do hadrových pytlíčků, na než vyšije název byliny. Každý si chválí naše směsi. I jen čistě samotné bylinky. Prý prodáváme ty nejúčinnější. Dávám si záležet, kam je chodím sbírat. Nikdo, kromě babičky, o mých oblíbených místech neví. Ani Diego.

Na tržišti jsem už měl připravený stánek se stříškou. Na slunci se nedá vydržet. Pozdravil jsem se s dalšími kolegy a rozestavil všechny balíčky po stole. Jestli tu dneska neomdlím, můžu si gratulovat. Po tom, jak mi není dobře, bych se divil, když to tu zvládnu. Navíc s úsměvem. Ale co mi jiného zbyde.

Prodej jde dobře, balíčky mi mizí před očima.

„Ano, pane, stačí šálek čaje před spaním a budete mít klidné sny. Vzbudíte se odpočatý,“ usměju se.

„Máte to ozkoušeno?“ zeptá se podezřívavě.

„Já nemám problémy se spánkem, ale mnoho lidí se sem vrací a chválí si to.“

„Dobře… tak si jeden vezmu,“ zabručí a já mu hned řeknu cenu. „Slyšel jsem, že se pohybujete na haciendě Gonzálů. Co je na tom pravdy?“

V ten moment ztuhnu a zastavím pohyby.

„Co prosím?“ vykoktnu. „To… to je hloupost,“ křečovitě se usměju a čekám na peníze. „Kde jste to slyšel?“

„Ale jedna paní povídala…“

„Aha… jedna paní povídala,“ přikývnu si a zopakuji cenu.

„Prý se motáte kolem jejich dětí a podobně.“

„Pane, nemám povinnost vás přesvědčovat o tom, že to není pravda. Neznám vás. A ať si lidé všímají sami sebe a neřeší někoho dalšího,“ trochu zaprskám a vrátím mu drobné. Ať už odejde! „Mějte se hezky a-„

„Arturito!“ Babička?!! Ne!!! Ta se tu teď nesmí objevit!!!

„Babičko?“ Překvapeně zamrkám a obejmu ji. Moje babička… Nesmí si dělat starosti. Je stará a já ji musím chránit před vším špatným.

„Přišla jsem ti pomoct, děvčata u kostela mě naštvala,“ babička se mračí. Podívám se na toho pána a rychle mu popřeju hezký den, jen ať už je pryč!

„Proč? Co se stalo, babi?“ Naleju jí pití a stáhnu víc stříšku, aby jí nebylo tak horko.

„Roznáší o tobě drby. Něco, že chodíš na haciendu Gonzálů a takové blbosti.“

„Nevěř tomu, babičko. Ten muž, co právě odešel, povídal mi to samé. Prý že jedna paní povídala. Tak to byly určitě ty ženy od kostela. Nemají co dělat, tak si vymýšlí hlouposti,“ jsem dobrý přesvědčovatel? „Možná se to říká pro to, že tamtudy chodím,“ nahnu se a šeptnu. „Na bylinky.“

Babička kývne a urovnává pytlíčky. Je lepší obchodnice než já. Vystaví to nejdůležitější, co jde na odbyt, co je nejdražší, zatímco já si je poskládám, jak mi to padne do oka. Ale učím se.

„Věřím tobě, ne cizím lidem,“ zabrmlá, načež si zapálí svůj oblíbený domácí doutník. Když se na ni podívám, mám potřebu ji ochraňovat. Až jednou navždy odejde, bude to nesnesitelné. Už nebudu mít nikoho. Žádnou rodinu. Nikdo mi nebude radit. Už nikdy nebudu vidět, jak se o mě stará, jak kouří doutníky…

„Arturito, proč pláčeš?“ zarazí se. Trhaně se nadechnu a zavrtím hlavou.

„To nic. Asi mi něco spadlo do oka,“ zasměju se a hned prodávám další pytlíčky. Moc dobře vím, že mi tohle neuvěřila. A já jí takhle ve všem lžu kvůli hloupé Melissině hře. Zavrtím hlavou a ponořím se do práce.

Po zbytek pracovní doby se věnujeme jen zákazníkům a o ničem si nepovídáme. Vydělali jsme si krásné peníze, které nám vystačí na týden jídla. Když ještě půjdu na sběr ovoce, budeme mít zásobu na dva týdny. Uklidili jsme tu a vydali se pomalou procházkou ke kostelu. Z babiččiny tašky vyndám červený dlouhý šátek a přehodím si jej přes vlasy.

Když procházíme kolem těch starých žen, slušně s úsměvem pozdravím. Prohlíží si mě jako nějaký přízrak. Pokaždé. Být chlapec, který má jemné dívčí rysy ve tváři a útlou postavu, to tu není zvykem. A asi není zvykem, že by si chlapec dával šátek na hlavu. Jenže já to tak cítím a dělat to budu. Před schody do kostela se pokřižuji a pomůžu babičce. Držím ji za loket. Uvnitř kostela na nás dýchne chlad a vůně dřeva. Babička se zastaví u svěcené vody a udělá mi křížek na čele.

„Děkuji,“ něžně se pousměju a oplatím jí to. Posadíme se hned zkraje.

Přiložím dlaně k sobě a zavřu oči. Modlím se za babičku, za naše živobytí, naše obchody. Prosím o odpuštění, že tak lžu. Prosím o to, aby se Diego změnil. Aby mě miloval a vážil si mě. Aby mi neubližoval. Žádám a prosím o lásku, která mě bude dělat šťastným. Abych i já jeho dělal šťastným.

Potom se zvednu, kývnu na babičku, a jdu zapálit svíčku za rodiče. Také se za ně pomodlím a vrátím se zpátky za babičkou. Počkám, než si v duchu odříká svoje a před kostelem se musím na něco zeptat. Hlavně, že jsem se teď modlil. Asi budu muset ke zpovědi.

„Babi, mohl bych přespat u kamarádky? Víš, u Javiery,“ zamrkám. „Její bratr slaví narozeniny, chceme udělat oslavu. Bude to zábava.“

„To víš, že ano. Hlavně nedělejte hlouposti. A neopij se, ano? Víš, že ti alkohol nedělá dobře. Navíc nejsi dospělý,“ přísně zvedne obočí a podívá se s na mě tím pohledem, ze kterého jde respekt. Okamžitě přikyvuju.

„Neboj. Nemám chuť na alkohol. Budu jen jíst,“ zasměju se, líbnu ji na čelo. „A opatrně, babi! Nemám tě jít radši vyprovodit?“

„Ach zlatíčko, nedělej ze mě takovou stařenu, chodit ještě můžu a hlava mi také slouží. Upaluj,“ zamává mi a já se vydám zpátky. Zpátky ke Gonzálům.

Pozdravím se se všemi kolemjdoucími pracovníky, všichni mě pochválí, jak mi to sluší. Nedojde mi proč, až když minu zrcadlo v předsíni. Aha, stále mám ten šátek. Asi se jim to líbí, tak si ho nechám a vydám se hledat Melissu, abych jí sdělil, že musím taky pracovat a že se tu rozhlašuje, jak se tu ochomejtám. Jenže v jejím bláznivém pokoji, hýřícím barvami, ji nenajdu. Zkusím Héctorův pokojíček.

Vtrhnu tam bez zaklepání, vždyť je to malé dítě, nemusí mít soukromí, navíc ho musí každý hlídat, takže hádám, že u něj potkám Donatiela.

A taky že ano. Jakmile vejdu, spatřím ho a dostanu šok.

„C-co to máte s tváří?!“ přiklušu k němu a padnu na kolena. Sleduje mě jako ty staré paní a všichni kolem. Snad… jako bych byl svatý obrázek. „Máte monokla. A teče vám krev ze rtu,“ nechápavě vrtím hlavou. „Umíte odpovědět?“

„To je v pořádku, Arturo, jen jsem nemohl najít lékárničku. Bude to v pohodě,“ pokusí se usmát, ale je zřetelné, že mu tento pohyb způsobuje bolest.

„Co se stalo? Nesnažte se mi namluvit, že jste někde spadl.“

Uhne očima.

„To ten tvůj Diego.“

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *