Marseille or Mexico? 20.

autor: Schmetti

Procházet se ulicemi, rozmýšlet o životě, jen zhluboka dýchat a vnímat pocity pobíhající v nitru. Měl je srovnané, otupělé. Nikdy neřešil. Jen tak mezi sebou procházely, černá a bílá trička na sobě. Tolerovaly se, jako jin a jang. Doplnění. Nepociťoval strach ani naprosté štěstí. Přijímal to, co mu život přinesl. Přivítal bolest a poděkoval. Nikdy se ho nebál. Choval k němu úctu a lásku.

Diego byl po jeho boku celé čtyři roky. Dokázal zahrnout láskou. Chránit. Bojovat. Byl téměř dokonalý partner. Arturo byl rozhodnutý prožít vše s ním. Byl pro něj přítelem, otcem, bratrem a v neposlední řadě milencem. Jen jedna slabá stránka ničila krásu jeho osoby. Ta, která se ukázala dnes. Ale pokaždé ji chápal a přijal. Byla součást Diega, tak proč se v něm cosi zlomilo a táhlo jej od něj dál.

Proč se pocity s černými a bílými tričky nesnesly a začaly mezi sebou bojovat? Žádnou náhradu neměl, do nikoho zakoukaný nebyl. Jak může Diego žárlit na nějaké čtyři muže z Francie? Taková hloupost! Ani jeden z nich se mu nelíbil, nepřitahoval ho, absolutně nic. Nebyl ten typ, co se zamiluje na první pohled. Nikdy se mu tahle kouzelná věc, o které píše tolik spisovatelů, hudebníků, kteří skládají nádherně trýznivě písně, nestala. Byl zvyklý na rány, jež pro něj znamenaly pohlazení. Všechny facky, utrpení, bolavé milování se, naplňovaly jeho srdce a Arturo chtěl víc. Cítit bolest byla jediná možnost, jak mu Diego vyznal fyzickou lásku. Arturo jinou formu neznal.

Miluji tě poprvé, miluji tě naposledy, miluji tě navždy…

Donatiel:

Tluče. Hlasitě. Jako blázen. Připomíná mi dusot koňských nohou. Je to nepříjemné a motá se mi hlava. Co se se mnou děje? Nesouhlasím se svým tělem a duší, je absurdní, abych se zabouchnul na první pohled. S Marcelem to trvalo jakou dobu a teď… Ne, do Marcela jsem zamilovaný nikdy nebyl. Byla to jen touha se někomu odevzdat. Nebýt sám a jakési pobláznění, rozmar. Jenže s Arturem zažívám kolotoč. Viděl jsem ho v domě Gonzálů a pak venku u jezera, a dělá se mnou tohle? Vždyť se usmívám jako blbeček, jen si vybavím jeho dokonale hladkou tvář bez známek vousů. Snědou pokožku, hluboké, hnědé oči, jež mi připomínají studnu čokolády, nádherně černé, rovné vlasy s magickým leskem, jak splývají kolem jeho tváře.

Frustrovaně zavrčím do polštáře, který objímám, a přetočí se na břicho. Pomátl jsem se. Mexico mi mělo změnit život a měl jsem tu někoho potkat, ale tak brzy a v takové síle? Jak silný cit k němu budu chovat po delší době, když už teď z něj šílím. Neznám se. Jako kdybys nebyl ve své kůži. Donatiel zůstal v Marseille a zrodil se nový, s jiným jménem, jsem Alejandro.

Zasměju se sám sobě a vypnu mobil, drnčí na nočním stolku a k tomu hlasitě zvoní. Nechci telefonovat ani mluvit. Nic. Chci si tu ležet ve své posteli v mém vlastním bungalovku a usnout. Po zbytek dne jsem dostal volno, plná práce mi začíná zítra.

„Bože! Nemůžete mi dát chvilku pokoj?!“ ale to už prskám do telefonu, aniž bych se podíval, který idiot mi to vlastně volá a otravuje.

„Ahoj miláčku!!!“

A do prdele, máma. Poplach!!! Kolik je u nás hodin?! Zapomněl jsem to! Zkusme se vyhnout rozhovoru, co obsahuje časové mezery. Jajajaj.

„Ahoj maminko!“ usměju se, hlas mi skřehotá.

„Dlouho ses neozval, co pořád s klukama děláš? Stýská se mi po tobě.“

„No, flákáme se po okolí, chodíme po zajímavostech, užíváme si prázdniny. Ale nejlepší jsou samozřejmě mé oblíbené kavárny podél malých uliček-„

„S květinkami kolem,“ doplní mě mamka a já se zasměju.

„Jo…“

„Nevíš, jaké má Marcel problémy ve škole?“

„Problémy?“ Cože? Proč by měl náš malý šprt problémy ohledně učení?

„Copak ti to neřekl? Byli jste spolu delší dobu,“ BYLI?!!! ONA… O NÁS VÍ?! „…dovolená je dost na to, abys věděl o jeho problémech.“

„Nebavili jsme se o škole, navíc, asi se za to styděl…“ eeh?

„Říkala mi to jeho matka, proto se vrátil z Paříže dřív než vy. Bylo mu líto, že nemůže být s vámi.“

„On byl u nás?“

„Ano, na kávu. Právě mi vysvětloval, proč nemůže-„

„Aha. To jsem nevěděl. Tak… snad se mu bude dařit, je chytrý.“

„Jeho matka byla přešlá.“

„To věřím. No, já mu zavolám. Stejně jsem s ním chtěl mluvit.“

„Dobře, zlatíčko, budu muset končit, vařím. Tak se měj hezky a pošli mi nějakou fotku,“ cítím její úsměv.

„Pošlu. Mám tě rád, mami.“

„Já tebe, Doni. Pa.“

„Pa,“ vypnu hovor.

Tak tohle jsem silně nepochopil! Mám dvě verze dedukcí, Buď opravdu problémy má, nebo je to záminka a krycí schopnost mého útěku. Pokud je to druhá možnost, cítím vděčnost. A opět se ozývá výčitka nakopávající můj mozek a uši. Kdybych ji aspoň neslyšel!!!

Škoda, že tu není wifi, takhle si nemůžu stahovat filmy a nic. Jen v domě Gonzálů. Potřeboval jsem se podívat, kolik je hodin u nás. Zavřu oči, abych si vzpomněl, o kolik se čas posouvá. Cca 6 až 7 hodin méně. To znamená, že je v Marseille asi 11 dopoledne. Tak nějak. Super, nebudu rušit.

I když… možná spí. Počkám po obědě. Zatím se skočím podívat na děcka, jen tak, aby se neřeklo. Nudím se a taky abych se vytáhl, že mám zájem. Co na sebe? Nic zvláštního, stačí to, co mám na sobě. Bílé triko s nápisem Chanel. Možná ho je škoda pro domácí použití. Ne, blbost. Vše je spotřební zboží.

Vyběhnu z bungalovu, po cestě si dost, ehm, debilně nasazujíce boty, a rozeběhnu se. Huh!!! Trénink! Sakra, jak dlouho jsem chtěl posilovat, konečně jsem se do toho pustil. Spontánně! Náladu mi zlepší hudba v uších a slunce, jež vykouklo zpoza mraků. Zašimrá mě v břiše a na rtech se objeví úsměv značící mou vnitřní spokojenost. Latinskoamerické rytmy jsou to, co potřebuji. Mohl bych… ale jo.

Zastavím se. Rozhlédnu se kolem, a když je vzduch čistý, krátce si zatančím. Kdyby někdo posuzoval můj tanec, počůrá se smíchy. No, to by stačilo. Zase se rozpohybuji, ne boky jako před chvilkou, ale za dětmi.

Běžím podél plotu s výběhem pro koně, což nádherně dohlédnu na stáje. Kolem se pohybuje několik mužů, koně se poflakují a mezi chlapy zahlédnu kluka. Artura. Srdce zaplesá.

Zpomalím, až zmírním na rychlou chůzi, oči zapíchnuté na to škvrně. Jeje, proč mi zrovna teď hraje francouzská songa? Zastavím, abych se podrbal.

Arturo se klátí smíchy u nějakého chlápka, koňáka. Chytá jej za rameno a… ten muž mu stiskne zadek.

Spadne na mě pomyslný balvan.

Jeho smích slyším až sem. Jsem svědkem toho, jak se Arturo zavěsí chlapovi kolem krku a políbí jej na rty.

Pohled na ně dva mě donutí se otočit na patě a zmizet jako stín. Neměl bych se cítit ublíženě, když ho znám první den, ale přesto mi není příjemné sledovat, jak se nejkrásnější bytost v mém životě líbá s někým jiným než se mnou.

Zdrhnu jako srab a schovám se za jeden ze stromů. Padnu zadkem na zem a okamžitě vytočím číslo na Marcela. Oči zavřené. Vyháním myšlenky pryč. S tímhle musím skončit. Jak bych asi reagoval, kdybych viděl Marcela ve stejné situaci? Bylo by pro mě horší spatřit jeho s někým jiným?

„Doni?“

„Ahoj Marceli,“ polknu knedlík v krku.

„Nečekal jsem, že budeš volat,“ zní překvapeně.

„Spinkal jsi?“ pousměju se lítostivě, kolena přitáhnu k hrudi a jednou rukou si je obejmu.

„Nene, už jsem vstal, akorát snídám. Jen kafe a croissant. Znáš to.“

Tiše se zasměju.

„Jasně, že jo,“ au, bolí mě hlava.

„Jak jste doletěli? Byla cesta v pohodě?“

„Jo, koukali jsme na filmy a pak spali. Jsem jak přejetý, nemůžu se srovnat. Pořád se mi plete, kolik je doma a tady hodin.“

„To přejde,“ slyším, poznám úsměv.

„Máma mi volala, prý máš problémy ve škole? Proč jsi mi nic neřekl?“ zaútočím otázkou.

„Nemám! Musel jsem si něco vymyslet, abych tě kryl.“

„To jsi moc hodný a děkuju, ale nemusel jsi to dělat na svůj úkor. Jsi chytrý od přírody a teď se na tebe bude tvá matka dívat skrz prsty, bude tě nutit se učit o prázdninách.“

„Donatieli, nedělej si hlavu. Už to nějak vyřeším. A věř, že se učit opravdu nebudu!“

„Ještě aby jo,“ zasměju se pobaveně a natáhnu nohy před sebe. „Je vedro. Páni domu odjeli někam pryč, ani jsem je neviděl. Jen děti. Představ si, nemají dvě, tu holku s malým klukem, ale ještě nejstaršího syna, který vypadá hodně jinak než jeho sourozenci.“

„Jinak?“

„Donatieli?!“

„Zlato, musím končit, volá mě Carlo. Ukazuje, že mám jít do baráku.“

„V pohodě, zase zavolej nebo dej vědět a já ti zavolám. Tak se měj, ahoj.“

„Čauky,“ řeknu mile a zavěsím. Sbírám se z trávy, mezitím Carlo dojde ke mně.

„Prý máš jít nakrmit kluka, Lorenzo už vařil,“ směje se, přehodí paži přes má ramena a kráčíme spolu pryč.

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *