Insania 8.

Ahoj lidičky, tenhle dílek je pro nás jaksi nečím speciálně sladký, sami uvidíte proč. Možná je dobré připomenout, aby se četlo mezi řádky, poněvadž když píšeme povídky, chceme, aby se čtenář zamyslel nad tím, co se tam děje, zda v sobě postava něco nedusí a nechce o něčem mluvit. To pouze příběh nám našeptává, co mají naše prsty zapsat 🙂

Příjemné čtení, S & S


autor: Schmetti & Schildie

Nad Římem se mocně blýskalo, blesky se vzpouraly proti sobě, naráž

ely do sebe. Hrozivě temné počasí zápolilo s větrem, rozhánělo zlověstně své síly kolem města. Rozvodněná Tibera se začínala podobat moři kvůli rozčeřené hladině, jenž tvořila vlny.

Flavius s nepřítomným pohledem přebíral hrách s čočkou a snažil se nevnímat silné hřmění. Chvílemi jej přepadaly myšlenky, zda-li se na něj Bůh nehněvá a jestli se právě on nemá stát obětí mocný blesků. Bouřka totiž začala odpoledne v ten moment, kdy došlo k jeho hříšnému polibku s Tiberiem.


Zrovna, když zabořil prsty do oněch neposlušných kuliček, které se rozutíkaly, přistála mu jedna z mnoha velkých ledových kapkek na čele. Favius pozvedl hlavu. Vzhlédl k nebesům. Ignoroval déšť. Posedával si venku dlouhou chvíli.

Blesk udeřil několik desítek metrů od něj. Zasáhl kmen stromu.

Flavy vykřikl. Naskočila mu husí kůže. Roztřásl se jako osika v absolutním šoku.

Strom se kácel se k zemi.

„Bože, za co mě trestáš, za co??!“ zanaříkal, kapky smývaly jeho čerstvé slzy, jenž se horce řinuly z pod jeho víček skrz hustou řadu světlých řas. Pokorně se zahanbením, které jej dusilo, sklonil hlavu k zemi. Nohy smáčel v bahnu. Bosky. Zahýbal prsty. Nechával na sebe dopadat provazce vody.

Hrách v misce nabobtnal, nasakoval do sebe dešťovovou vodu, stala se z něj dešťová hrachová polévka. Flavius nechtěl trčet doma, v té shnilé, depresivní, rozpadající se chatrči. Raději se cachtal na dvorku v louži a čekal, jestli strom, u plotu sousedů pár domků od nich, spadne. Rozhodl se tu sedět tak dlouho, dokud mu Bůh neodpoví. Spáchal opravdu tak vážný hřích?

„Klidně do mě prašť tím bleskem! Je mi to jedno!“

Zároveň tak v děkoval Bohu, že je doma sám a nikdo jeho rouhání neslyší, matka i otec byli mimo domov, jen malý bráška, jehož hlídá, mu dělá celodenní společnost.

Herius seděl skrčený strachem u okna a kousal si nehty nervozitou. Snažil se bratrovi rozmluvit jeho posedávání v dešti, klepal si na hlavu a nadával mu pod záminkou, že se o něj strachuje. Ne že by se o něj nebál, ale přece jen víc na tom trval proto, aby nebyl v chatrči samotný samotinký uprostřed hrůzostrašné bouře, z které měl strach už jako malý pěti letý chlapec. Flavius se nikdy nebál. Hrál si na silného bratra, ukazoval svou sílu a vystrkoval drze bradu s tím, že se klidně bude procházet.

Matka s otcem odjeli brzy ráno na trhy do města a měli se vrátit již před hodinou, ale v tomto počasí se do západu slunce určitě nevrátí. Flavius se však nestrachoval, v podstatě si na své drahé rodiče ani nevzpomněl. Měl plnou hlavu sebe a Tiberia a tiše jej proklínal. Cožpak by se sám odvážil políbit chlapce? Určitě, podle něj, za všechno mohl bezbožný, zvrhlý Tiberius.

„Neboj, bráško, jdu za tebou. Maminka s tatínkem přijedou co nevidět, tak trochu poklidíme,“ Flavius vstal a hodil rozmáčené luštěniny do kompostu. „Humus!“

Herius si právě ukousl kus nehtu tak, že mu tekla krev, když na něj Flavy mluvil, spíš tedy volal, poněvadž zpěvy přírody jej překřikovaly.

Jakmile chtěl vkročit na cestičku vysypanou jemným pískem, nyní zmáčeným, udeřil znovu blesk. Neznámo kam. Flavius sebou prudce trhl a otočil se, když v tom náhle zaslechl, snad jen v hlavě, halasení velice známého hlasu. Rozléhalo se krajinou jako půvabná melodie. Jediné, co ji hanilo, byla slova, která nebyla zřetelná. Flavymu bylo ale jasné, komu onen hlas patří a co obsahuje.

„Zlobíš se ty tam nahoře? Zlobíš….“ Tiberius se snažil překřičet burácení blesků a házel kameny k nebesům. Nespoutaně se proháněl po pastvině a běžel vstříc hromům. Chtěl dokázat, že se nebojí. Nebojí se žádných Bohů, ani toho Flaviova. V jeho srdci znovu vzplanulo jeho rebelství a nenávist.

Rebelsví a nenávist, které v něm bylo několik dní díky blonďatému anděli utlačováno. Sám v chvilkách často v noci, kdy nemohl zamhouřit oka, přemýšlel nad sebou, a dostal pošetilé vnuknutí, zda jej jeho líbezný učitel nemění k lepšímu, vroucnějšímu.

„Kdepak!! Vroucný jsem vždy a pořád!! To jen váš Bůh mi zakazuje rozdávat lásku!! Váš!“ rozmáchl se, v ruce držel těžký kámen a vrhl jím do dály. „Zakazuje mi milovat chlapce! Zakazuješ mi všechno! Všechno, co je na životě nejkrásnější! Jenže já v tebe nevěřím!“ Tiberius se přitisknul k nejbližšímu stromu a vystavil své tělo vražedným bleskům. „Zabij mne! Zabij! Nechci žít ve světě, který mi zakazuje lásku!“

Rozpřáhnul široce ruce od sebe a začal bolestně táhle naříkat. Plakat. Soužit se. Trpět. Padnul na kolena, hlavu zabořil do bahnité zeminy.

V tom ustal děšť i hromobití, dopadaly k zemi poslední kapky a ptáci se znovu rozštěbetali.

„Tiberie! Tiberie!“

Tiberius však zůstával ve stejné poloze, ponořen do svých hlubokých myšlenek, mezi nimiž ztraceně proplouval a hledal jakýsi záchytný bod, kde by ukotvil svou kocábku. Třásl se a propadal ke dnu. Na hrudi jej tížila beznaděj, zoufalství. Tento svět nebyl pro něj stvořený. Proklínal tuto dobu, v které žil.

„Tiberie!“ ozývalo se jemné pípání, slabý, nevýrazný hlas. „Tibyyyy!“

Tiberius nereagoval, v hlavě pouze utrousil nemístnou poznámku, že onen hloupý Bůh na něj seslal anděla, aby jej pokáral.

Umí anděl kárat? Jak si tak myslel, težko, podle křesťanů. Ale já věřím na zlé andělé, protože jsem odpad víry! Na mě nemůže být nikdo hodný. Zatracené náboženství!! Křičel v duchu. Budu věřit v kámen, který mi bude sloužit jako talisman!

„Tiberie! Ty hlupáku!“ dupnul kdosi u Tibyho hlavy, bahno postříkalo jeho tmavé, zmoklé vlasy. „Chtěl ses snad zabít nebo co? To jsi tak tupý, že nevíš, že při bouřce se nemá stát u stromu?!“

Viděl, jak Tiberius zvedl prudce hlavu a podíval se zmateně na něj, načež se jeho výraz v očích změnil v obavy. Jeho hlava se začala prudce otáčet ze strany na stranu. Mokré vlasy cákaly přebytečnou vodu kolem.

„Jdi! Chraň se před ďáblem, anděli!!“

„Co si o sobě jako myslíš? Že jsi jediný, kdo se trapí?!“ anděl poníženě padl na kolena a uronil slzu, padající na Tiberiovu šíji. „Podívej se na mě, prosím.“

„Nebudu milovat Boha víc než tebe. Vaše víra mi
zakazuje ti dávat lásku!“ Tiberius se vpil do jeho očí.

„Ale…“ andílek Flavy vzlykal, čím víc se utápěl do ohnivých očí Tiberia, tím víc jej píchalo u srdce. Chtěl patřit jen jemu. Stál na rozcestí, musel se rozhodnout. Má jít cestou, která vede k Bohu, nebo cestou, kterou půjde za svou láskou. „Ty… ty mě miluješ?“

Tiberius chtěl sklopit oči k zemi, avšak to neudělal. Zhluboka se nadechl, čerstvý, deštěm pročištěný, vlahý vzduch polaskal jeho nitro. Uchopil malou, hubenou, běloskvoucí ruku blonďáčka do svých snědých rukou. Vtiskl mu horký polibek do dlaní. Stále mu zíral do brány do jeho duše.

„Miluju. Tak jako muž miluje ženu, miluju já tebe, Flavy.“

„Ale přece…. Já tomu… Nerozumím! Nikdy jsi mě neměl rád!“ Flavy byl zmatený. Nikdy nepocítil něco, čemu se říká láska. Jak člověk pozná, že miluje? Co znamená to, že mu právě teď tluče srdce jako o závod? Co znamená, že při pomyšlení na Tiberia se mu červenají tváře a cítí nesnesitelné pnutí v podbříšku? Proč touží Tibyho vlastnit a nepustit ho?

„Neměl?! Ty říkáš, že neměl?!“

„Vždycky… Vždycky jsi chodil kolem našeho domu a nadával, jaká jsme sebranka! Jak mám věřit tvým citům!“

Tiberiovi se prohnala rudá barva po obličeji.

„Takhle!“ křikl. Popadl Flaviovu hlavu za týlem a spojil jejich rty v jedny v hlubokém procítěném polibku, do něhož vkládal všechny pocity ze sebe. Vdechoval svou lásku do jeho úst.

Flavius se nechal pokojně líbat, ožužlávat spodní ret. Občas i zavzdychal, aniž by si to uvědomil, oproti Tibymu, kterému z Flaviova hlasu vstávaly nejen chloupky po těle. Flavy si nechal cucat i horní ret, který mu pod náporem Tibyho rtů červenal a natékal. Dokonce by snad i strčil svůj jazyk do Tibyho komnaty, když v tom se v něm probudilo čertovo dítě a mlátil pěstmi do jeho hrudi.

Ďábelskou rychlostí se odlepil z něžných úst svého přítele a v duši jej proklínal. Zaplavily ho znovu výčitky svědomí a bojácnost.

„Tohle… to…“ prsty si jemně přejel po svých nateklých rtech. „Tohle… nedělá chlapech s chlapcem!“

„Dělá! Dělá to chlapec s chlapcem! Cožpak ty, jako člověk, co umí číst, se nikdy nedozvěděl o tom, co tu bylo před touto dobou?!! Muži milovali může!“ naléhal nepříčetně Tiberius, silně tiskl jeho ramena.

„Ale tyhle lidi, co tu byli, už tu nejsou, a teď jsou tu jiný pravidla!“ vyděšený andílek se vytrhnul z Tiberiových spárů. „Kolik chlapců jsi už…“

Tiberius se zarazil v půlce svých myšlenek. Zalapal po dechu a horlivě se hájil: ,,Jsi první! První kluk, kterého miluju! Nikdy jsem… nic s žádným neměl! Nikdy! Dívky mne nezajímaly, nikdy, nikdy!! Pouze kamarádi mi slečny házeli pod své tělo, abych s nimi spal! Je mi to odporné!“

„Ale… Ale… Zneužívat nevinné dívky taky není správné!“ maličký Flavius nedokázal třídit své myšlenky, pocity, ani slova. Hladilo jej na duši, že právě on je ten jediný, ale zároveň nesnesl, že Tiberius, tak zásadový člověk, si dokázal vnutit dívku, aby zakryl své pravé já. Flavy možná i trochu žárlil, jenže pak se naopak utvrdil v tom, že Tiberiem opovrhuje. Chtěl ho, i nechtěl. Byl v koncích.

4 názory na “Insania 8.”

  1. No váu :D Na začiatku mi tiekli slzy.. A potom… Asi sa na viac nezmôžem. Aj kapitoly predtým boli úžasné, ale táto.. Prinútila ma zamyslieť sa nad tým všetkým. Bolo to pôsobivé, keď kričali v daždi, obaja pre to isté. Búchalo mi srdce a tak ste to dokázali opísať až som mala pocit, že stojím pri nich.. <3

  2. Děkujeme, to jsme moc rády, že si to umíš tak představit a dokáže tě příběh vtáhnout do děje, jako bys byla přítomna s nimi 🙂

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *