Insania 7.

autor: Schmetti & Schildie

„Nebude ti vadit, když budeme sedět kus od kostela?“ ptal se Flavius Tibyho, snažil se vcítit do jeho kůže, do jeho odporu ke křesťanství, které v sobě nosil. Ne že si to neuvědomoval, moc dobře si byl vědom toho, co říkal. Navíc se rozhodl, že bude ignorovat všechny pohledy zdejších obyvatel vesnice, když jejich oči spatřily, s kým se bez studu promenáduje po vsi. Kašlal na všechny a užíval si lehce studený vánek s přicházejícím podvečerem.

„Když mě tady neukamenují ti všichni mírumilovní tvorové, tak nebude,“ odpověděl Tiberius s docela klidným úsměvem a kroutil hlavou. Pochyboval, že by mu zdejší kněz přišel požehnat, ale nejde přeci vyvádět žádné lotroviny. Pokud tedy kolemjdoucí nebudou jeho přítomnost považovat za provokaci.

„Neboj, jsem tu s tebou já a na mě si nikdo nic nedovolí. To víš, pro všechny ve vesnici jsem vzor ctnosti,“ malý blonďáček se pyšně vzpřímil jako páv.

Tiby ho shledával roztomilým a rozverně mu prohrábl vlasy. Flavius se hlasitě zasmál a uhnul mu, jenže to už měl vlasy rozcuchané.

„Heeey, žádný legrácky, ano? Ode dneška jsem tvůj učitel! Buď si toho vědom, rozumíš?“ Flavy hrál důležitého, samozřejmě jen z legrace. Probudilo se v něm něco provokativního, jakési druhá já. „Jako učitel musím vypadat důstojně,“ upravil si své jemné vlásky a veleváženě kráčel před Tiberiem.

Tiberius byl pobaven. Flavyho chování mu vytvářelo na rtech usměv, který byl čím dál širší a zářivější. Vzbuzoval v něm jakýsi podivně šťastný pocit.

„To já rozhodně nejsem,“ zamumlal vesele, když pohlédl na sebe a svůj šat visící podél boků, sehnul se a hravě štípl blonďáčka do zadku.

„Au!“ Flavy povyskočil a stáhnul půlky. Nechápal, co se s ním děje. Nikdo se nikdy nedotýkal tak intimně. Bylo to zvláštní, příjemné i nepříjemné, navíc od chlapce. „Říkal jsem žádné legrácky,“ špitnul a začervenal se. Zasekl se mu hlas. Musel se stáhnout ještě jednou, zaškubalo v něm.

Snědý chlapec kolem něj prošel, zrak upřený na něm a stále se usmíval. Jak šel před Flavyho, hlavou se otáčel za sebe, aby ho viděl. Flavius absolutně nechápal, jaké pocity to v sobě má. Cítil jakési vzrušení, o kterém vlastně nikdy neslyšel. Zvláštní pocit kolem žaludku. Nemohl uhnout pohledem. Jeho tváře hořely.

„Co tak koukáš?“ Flavy začal být nevrlý, cítil v sobě napětí, připadal si jako před výbuchem sopky. Má snad horečku? Nebo se nachází ve snu a všechno se mu zdá? Co znamená zvláštní mravenčení kolem bradavek? Byl malátný, toužil po dalším takovém dotyku.

„Co by? Jen se dívám na svého učitele,“ odpověděl Tiberius a došel k jednomu ze dvou stromů. Automaticky se posadil na zem do tureckého sedu a čekal na něj. Pořád mu bylo horko a cítil prázdný žaludek, dneska nic neulovil a matka dlouho pracovala, doufal, že mu nebude kručet v žaludku. Ač byl Flavymu vděčný za jídlo, co mu donesl, nehodlal to tak dál praktikovat. Dělat své rodině ostudu u lepších lidí, jako byl Flavius.

„Radši začneme, ať se dostaneme někam,“ Flavius se pokoušel zahnat všechny neznámé pocity jinou činností. Nechtěl se nechat ovládat pudy, musel používat mozek. „Dobrá tedy,“ sednul si naproti Tiberia. „Pergamen nemáme, inkoust nemáme, budeme muset psát prstem do hlíny.“

Tiberius se snažil koncentrovat na jediné, a to na obsah slov, které Flavy říkal a co kreslil do hlíny. Ony znaky mu byly povědomé, ano, bylo mu jasné, že to je písmo, vypadalo to úplně stejně, jako písmo v bibli, kterou mu jeho malý blonďatý učitel daroval. Nebo půjčil?

„Myslíš, že se to dokážu naučit?“ přerušil ho, když jeho myšlenky zabloudily někam jinam, kde být neměly. Flavius se mu podíval zpříma do očí, klečel vedle něj ve velmi těsné blízkosti.
„Jistě, že ano,“ přisvědčil mu. „Každý, kdo má možnost, se musí naučit číst. A já ti tu možnost dávám.“

Tiberius chtěl odpovědět něco v tom smyslu, že o člověka, jako je on, by se nikdo neměl zajímat, ale než stačil cokoli vyslovit, Flavius jej zpražil pohledem.

„Koukej do země a opakuj po mě,“ Flavy začal hláskovat a Tiby ony hlásky nejistě opakoval a snažil se je zapamatovat. Učitel svého žáčka přísně pozoroval a kontroloval jej, zda-li se soustředí.

„Zkus najít v abecedě písmena, z kterých je tvé jméno, a napiš mi ho.“

„Seš blázen? Pamatuju si možná tak jeden tenhle obrázek.“

„Dobrá tedy,“ blonďáček odfouknul. Nikdy nikoho neučil a netušil, že to bude s Tiberiem tak složité. Promnul si spánky a přemýšlel nad vhodnou metodou. Děti jsou učenlivější a Tiberius už dávno není malé dítě.

„Víš… je to první hodina s tebou, nemůžu se naučit tolik písmem…“ Tiberius chytil Flavyho ruku. „Nikdy jsem nebyl ve škole, ale myslím si, že ani děti se nedokážou naučit půl abecedy za pouhou hodinu…“

Nechtěl, aby si Flavius připadal jako špatný učitel. Proto jej držel jemně za zápěstí a usmíval se.

„Pfff,“ Flavius stále nevěděl, jak na to.“Začneme tedy samohláskami. A-E-I-O-U,“ větvičkou vyryl do země těchto pět písmenek. „A jako Aurelia.“

„Nechceš si radši teď povídat? Na poprvé to můžeme brát jako seznámení se s písmeny, mhm?“

Tiberius byl nesoustředěný, nedokázal posedět na místě příliš dlouho a věnovat se jedné věci.

„Bože!“ Flavy lomil rukama k nebesům a protáčel oči. Uvědomil si, že výuka mu nejde zdaleka tak svižně, jak předpokládal.
„Nerouhej se. To přeci nesmíš dělat,“ Tiby z legrace pohrozil prstem. Rozesmálo ho to, že jeho kamarád je ve skutečnosti někdo úplně jiný, než vypadal.
„Nech si ty řeči, prosím! Já se tu snažím ti pomoct a ty se mi směješ. Jak se mám potom cítit?“

„Já se ti vůbec nesměju,“ Tiberius ho chytil za obě zápěstí a jednou rukou, přičemž dlaní té druhé Flavyho pohladil po tváři. „Jsi skvělý učitel. Jediný, který se zahazuje s někým, jako jsem já. A toho si cením nejvíc…“ jeho hlas byl milý, tichý. Sametový.

„Tak už pořád nemluv o tom, že se s tebou někdo zahazuje. To ti mám pořád opakovat, že to dělám rád?“ Flavius se vytrhnul z Tiberiových dlaní a mračil se. „Neponižuj se přede mnou. Vadí mi to.“

Tiberius se zastyděl sám za sebe, ale nemohl si pomoct. Smýšlel tak o sobě.

Aby unikl dalšímu trapnému okamžiku, zahleděl se před sebe k cestě, která vedla ke kostelu, a zaměřil se na dvě dívky, které držely jakési knihy v náručí a povídaly si.

„Líbí se ti?“

„Nevím, ale tu jednu znám. Je to moje kamarádka. Otec si přeje, aby to byla má budoucí žena, ale… No nic… Je to složitý. Nezajímám se o holky,“ plavovlasý mladík stroze odvětil. „Tobě se líbí?“

Tiberius si pomyslel cosi o zvyklostech za krále klacka, byl předčasného novodobého myšlení, avšak své názory na toto téma nikomu neprozradil. Ani svým třem kamarádům, se kterými své cesty nadobro ukončil.

„Nelíbí… nemám rád zrzavé vlasy… a ta druhá má moc tlusté nevkusné prsty.“

„A blonďaté vlasy máš rád?“ žblebtnul nesměle Flavy a kolem ukazováčku si omotával tenký pramínek jeho zlatavých vlasových vlákének.

„Mám rád jakékoliv vlasy, kromě zrzavých…“

„Ale já se tě ptám na blond vlasy!“ Flavius chtěl slyšet, chtěl být obdivován. Chtěl, aby mu konečně někdo řekl, že už není malý vzorný chlapeček, ale krásný muž. „Myslíš, že se líbím dívkám?“

Dychtivě vybízel pohledem Tiberia. Ten pozvedl obočí a podložil si bradu.
„Blond vlasy jsou andělské, takže ano… no… možná, až budeš starší, promiň, ale jsi moc dětský. Kdybych byl holka, chtěl bych, abys nebyl tak slušný.“

„Dětský? Já… Já vůbec nejsem dětský! A nejsem žádný hloupý slušňáček, co se bojí říct sprostý slovo!“ škorpil se, vůbec se neposlouchal, jeho ego doslova trpělo. „Jasný, ku… Jasný?“ nabral hrst zeminy a odhodil ji v dáli.

Tiberius jej pouze sledoval s ledovým klidem, zatímco se Flavius bouřil.

„Jsi tak vychovaný, nehodí se k tobě být sprostý… I když musím uznat, že by se mi líbil divoký Flavy.“

„To je pravý Flavy, rozumíš? Moje pravé já! A nemysli si, že jen ty jsi ten rebel!“

„Zlato, jsi vedle kostela…“ pravil pobaveně starší z chlapců a rukou přejel Flavymu po břiše.

„Ne… neříkej mi…“ ohnal se Flavius. Znovu jím projel ten neznámý omamný pocit, jeho bříško se stáhlo a on se utápěl v plamenech, které v něm hořely. Tiberiův škodolibý výraz jej naprosto uzemnil. „Neříkej mi zlato, slyšíš?“

„Chceš být přece rebel!!“

„Tak… tak na mě nesahej nebo tě zmlátím!“

„Maličký…“ Tiberius vstal se země, absolutně si vědom svého hříchu, který zamýšlí udělat. Vzal chlapce za bradu. Zpříma se díval do očí. „Možná bych tě měl zasvětit do světa nepochopení a zákazů, kvůli kterým neuznávám vaši víru.“

„Jakých… zákazů?“ pípnul Flavy a nechápavě pootevřel ústa. To dělal vždy, když něčemu nerozuměl.

„Zapomeň na to,“ Tiberius se prudce odtáhl. „Jsi na to beztak malý, nemám právo ti tohle říkat. Radši jdi domů,
brzy se bude stmívat.“

„Ale… ale… my…. měli jsme se učit!“

„Jdi domů!“ křikl po něm Tiberius, s bolestí v hlavě se popadl za čelo. Překročil hranici. Nebylo to správné.

„Dobře! Půjdu! A abys věděl s učením je konec! Naštval jsi mě!“ výhružně odpověděl maličký. Cítil se ukřivděný. Nechtěl už být pro ostatní tím naivním dítětem. Tiberius mu však vzal veškeré naděje, ponížil ho. Sympatie se proměnily v hněv. „Prej, že jsem na to moc malej…“ mumlal si uraženě a otočil se zády.

Tiberiem jakoby projel blesk z čistého nebe, blesk, jenž mu zatemnil už tak pomatenou mysl zmítající se v hříšné touze milovat stejné pohlaví.

„Chceš být dospělý?!“ trhl chlapcovou paží tak, že jej k sobě prudce otočil a Flavius téměř narazil čelem do jeho snědé hrudi, na níž byl poprašek jemného písku. „Tak dobře! Máš to mít!“

Popadl jeho hlavu za týl. Rty se spojily v jedny. Jazyk zkoumal teplá ústa.

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *