Insania 15. (konec)

autor: Schmetti & Schildie

Zlatovlasá Faustina, snad nejpůvabnější řecká otrokyně, která se kdy dostala do Říma, něžně opečovávala unavené a oteklé nohy okresního soudce. Vtírala mu do kůže panenský olivový olej a masírovala citlivé body na jeho chodidlech.

„Fau-Fau-stinko, při po-po-pohledu do vašich stu-tudánek mě vaše masáž ani nebolí. Kdepak otro-ro-rokyně z Afriky, ty-ty nej-nejsou tak něžné jako vy,“ koktal břichatý soudce Crassus Balbus.

Jeho jméno jej přesně vystihovalo – Tlustý Koktavý… avšak velmi bohatý a vlivný, takže i přes svůj handicap si žil nadprůměrně a mohl si kupovat nejlepší ženy, někdy i mladé chlapce.
„Tou-toužím po po po vaší pusince,“ vykasal si nahoru svou tuniku, byl vzrušený.
„Ale pane…“ dívenka, asi sedmnáctiletá, sklopila azurová kukadla, byla plachá, naprosto nepřipravená na to, že bude sloužit jako prostitutka. Nikdy předtím neměla chlapce. „Nevím, jak se to dělá, milý pane.“

„Jen mi ho vlo-žte-žte do vaší papulky, o-o-večko,“ nyní koktal spíš vzrušením než svojí opožděností. Pojal svůj ztopořený penis, podobný dětskému dudlíku, a nastavil ho k jejím bledým rtům. „Půjde ti-ti-ti to samo… aaaah,“ ostýchavost mladé slečny ho znervózňovala, musel do ní vklouznout sám. „Miluji vás!“ násilně přitlačil Faustininu hlavu do klína, zbožňoval malé holčičky.
Faustina vykulila oči, avšak její pán to neviděl. Měl přivřené oči slastí, kterou mu nabízela Faustinina ústa. Nemotorná, vlhká a hebká jako nejjemnější samet v okolí Říma.

„Pane soudce!!!“ rozrazily se dveře. Do honosně vybavené místnosti vrazil jakýsi mladík. Strnul nad pohledem, jaký se mu naskytl, a naskočila mu husí kůže.
Dívka sebou trhla a bez dovolení prudce vstala a utekla pryč.
„Je-je-ještě jsme neskončili, ty poběhlice řecká!“ v leknutí ho totiž otrokyně kousla, až z toho téměř přestal koktat. „Děvka nemotorná!“ srovnal si soudcovský talár a ani se nepozastavil nad tím, že je někdo přistihl. „Co si pře-jete mladíku?“
Chlapec, mírně zaskočen, přistoupil blíž, myslíce si něco nechutného a pověděl:
,,Pane, nesu vám ty peníze.“
„Za co… zas… Jsem – jsem rozrušený!“
„Pane, nesu vám přece peníze za naše buřiče, Flavia a spol. Ale nedám vám všechno, dokud nedostanete Tiberia!!“
„Aaaa, vy jste přeci Quintus! Donesl jste částku, na které jsme se do-domluvili? Tiberia bu-de těžké dopaddddnout.“
„Od čeho jste tu?! Od čeho je římský císař?!“
„To mají přeci na starost vo-vo-vojáci. Od čeho dostávají peníze z daní vašich ro-ro-ro-rodičů? Le-leda za větší pří-příplatek! Tenhle měšec mě nespasí.“
„Vy, pane,“ přišel k němu do osobního prostoru, drzý pohled. „Můžete být vděčný, že vám donáším na buřiče kazící naši říši! Zbavuji vás toho největšího, kterého můžete najít! Tiberius je mocný!“
„Mhm, no nevím,“ Crassus se drbal na pleši. „Zatracene ná-bo-bo-boženství! Kdyby zů-zů-stali u klasické římské mytologie, nemu-mu-musel bych ře-řešit tohle buřičství!“

Soudce nevěřil v nic, ani v lidskou slušnost, či spravedlnost. Funkce veřejného činitele mu naskytla jiné výhody, peníze. Císař ať se jde vycpat, bylo jeho krédo.

„Dejte sem ty pe-pe-peníze. Toho uk-ukřičence Vám najdu a stát si s ním naloží po po po svém. „

„Dobrá…“ souhlasil mladík, předal muži obnos peněz a odešel z místnosti, prchal.

Vyběhl za dveře a zpoza rohu jej kdosi strhl stranou.

„Co pak jsi pohledával u pana soudce drahý, příteli?“ Tiberius totiž šmíroval klíčovou dírkou a slyšel naprosto všechno. Byl znechucen!
„Co ti je do toho?“
„Mluv, zrádče!“ zarazil Quntovi prst do krku a zastavil mu přívod krve do mozku. „Mluv nebo do minuty chcípneš a ještě ti zatlačím oči. Kde je Flavius?“
Quintus začal chrčet, vystřelily výčitky. Krátké. Strach o sebe. Zrada.
„Je… ve… ve vězení s mým… b-bratrem,“ motala se mu hlava.
„V jakém vězení? Je jich tu víc, hm?“ Tiberius promáčknul prstem Quntovi spánky. Tak hodně ho z toho bolela hlava, že chtěl zemřít.
„Tam… v … zadní části.“
„Kdy ho čeká trest a vyklop to rychle, jinak bude po tobě. Nerad bych tě ušetřil spravedlnosti a ponížení na popravišti,“ byl nešťastný, že ho zradil Quintus, kterého považoval za přítele, nechtěl ho zabít.
„To… to nevím.“

Tiberius se rozpřáhnul, chtěl mu dát poslední ránu jako pomstu, ale i tak se snažil lidem důvěřovat.
„Dobrá, budu ti věřit,“ uvolnil Quintovi ony smrtící body, už se s ním nechtěl párat, hodil s opovržením do rohu.

„Au!! Všechno jsi zkazil!“ Quintus se praštil do hlavy, až se mu udělaly mžitky před očima.
„O tvůj trest se postarám později a důkladněji, ale ten, kdo tě potrestá nejvíc, je ďábel. Tvoje rodina tě zavrhne. Budou tě v noci pronásledovat výčitky a nakonec umřeš,“ Tiberius se otočil zády. „Jdu zachránit Flavia a ty si kuj plány se soudcem!“

Z místnosti se ozývalo hlasité sténání, Faustina uspokojovala Crassa, nebyla tak slyšet hádka dvou chlapců v temné chodbičce.

Bojovnost se v Quintovi vzedmula, do žil se mu vlila bojovnost, vyskočil na nohy a zaútočil na Tiberia zezadu. Popadl jej kolem krku a stáhl ho na zem.

„Jsi jako Jidáš!!!“ vykřikl zlomeně Tiberius, sebral v sobě všechnu odvahu, přetočil se nad Quinta a se silnou ranou lebky o zem mu vrazil prsty do očí.

Quintovi se v hlavě promítnul celý jeho život, podvody, přepadání, porušování zákonů, načež během vteřiny umřel, odešel navěky. Bezvládné tělo se překulilo na bok a z očí a nosu mu tryskaly krůpěje krve. Jindy snědá tvář, opálená od slunce, zbledla, byl v ní děs, smrt, výraz ďábla!

„Neeeeeee!“ Tiberius poklekl k zemi a volal do nebes. Plakal, plakal snad nejúpěnlivěji jako nikdy předtím. Zavraždil přítele…

„Neee, Quinte, já tě miloval jako bratra,“ špital, majetnicky objal mrtvolu a třásl s ní. „Já tě nechtěl zabít!“

„Co se tu děje!“ uspokojený soudce vyletěl ven, jeho oči a ty Tiberiovi se střetly.

***

Ani Tiberia neminul trest, Vojáci dostali i jeho. Byl to nejhledanější buřič Říma a soudce Crassus si mohl mnout ruce nad svým úlovkem. Přistihnul totiž chlapce přímo při činu, nezdráhal se jej odsoudit k trestu smrti stejně jako Quarta.

Svázaný Tiberius, omámený opiem se probudil v kleci na otroky, koně táhly povoz se zločincem přímo do Kolosea. Vyprahlý, horký vzduch vysušoval jeho oči, pálily. Kůže bez známky vody. Zvláštní frustrace stahovala jeho břicho. Připomínala vzr
ušení. Každé mrknutí znamenalo bolest. Viděl rozmazané béžové skvrny. Písek. Dusot koňských kopyt. Otřásal se. Padal při každém nárazu na kámen nebo trs suché trávy. Bolestí zakňučel, když zvedl hlavu, aby se podíval na roztržené stehno, z něhož tekla krev. Křičet nemohl, roubík v puse mu bránil snad i v polykání slin.

„Za chvíli na tebe dojde,“ podotknul strážník, ten strážník pověstný močením na vězně. Šel vedle povozu a dohlížel na Tiberia. „Jsem zvědavý na tu předehru, až budeš pozorovat, jak bičují na kříži tu tvoji šoustací slečinku. Nejdřív chcípne on a pak ty.“
„Jen si mě zabijte, je mi to jedno! Aspoň zemřu čestně a ne jako zbabělec!“ pomyslel si, nemohl mluvit.

Bylo tak ponižující, když se nedokázal bránit. Řím se Tiberia vždy bál, někteří jej možná i tajně podporovali, jenže teď…? Nikdo se ho nezastal.

Vůz zaparkoval v zákulisí Kolosea.
„Vylez ven, máme pro tebe překvapení,“ kat vytáhl Tibyho ze lví klece.

Tiberius slyšel jen zarachtání železa, klec, v níž byl uvězněn, se rozevřela a mohutné, tvrdé ruce jej bezcitně táhly za vlasy ven.

V duchu zanaříkal. Vrčel. Snažil se kopat kolem sebe, ale druhý muž se rozpřáhl a udeřil Tiberia pěstí do tváře. Padl znovu k zemi.

„Přestaň si vyskakovat, tady se tě nikdo nebojí.“

„Na kříž, na kříž, na kříž!“ křičel dav z povzdálí.

Tiberiovi se zastavil dech, tušil, že jde na popravu jeden z jeho přátel, ale který?

Muž, jenž jej vytáhl z povozu, ho znovu postavil na nohy a obrátil čelem k místu, odkud bylo slyšet hučení směsi hlasů.

Hlavou mu proletělo zakletí.

Koloseum?! Koloseum?!! Proboha, stál před monumentální stavbou, o které se jen dozvídal z vyprávění!!! Byla tak obrovská!! Po čele mu stekl pot, vsál se do roubíku. Na rukou mu naskočila husí kůže.

„Můžeš nám poděkovat, mladej, jen tak by se ti nepoštěstilo dostat se do Kolosea, haha,“ zasmál se zle.

Vraždění, to, co se zde dělo, bylo vraždění! K ničemu jinému Koloseum nikdy nesloužilo a nikdy sloužit nebude.

„Smrt, smrt, smrt!“ ozývalo se neustále dokola.

Tiberius měl tendence křičet, že tam nechce, nechce se dívat, jak mučí jeho přátelé, netoužil sledovat ukřižování své lásky. Ne!!

Vzedmula se v něm bojovnost!

Táhli jej pryč, dovnitř. Kat ho strčil do provizorní cely, do takzvané čekárny na smrt. Trestanci z ní měli dokonalý výhled na ty, kteří šli položit svůj život před nimi.
Tiberius v ní zůstal sám, na programu dne byl tím posledním, tušil tedy, že nejspíš v tuto chvíli jde umírat jeho největší láska. Láska, která přišla nečekaně a nečekaně i skončila. Tou láskou byl Flavius.

„Flavie…“ kňučel přes roubík v puse, ukápla mu slza, první, druhá, třetí.

Byl zoufalý. Tohle měl být ten láskyplný, křesťanský Řím? Sám Flavius přeci říkal, že jediný a všemohoucí Bůh přinese říší mír a klid. To, co kdy řekl Flavy, přeci musí být dobré a morální! Tak proč? Proč se tohle děje? Za celé to zlo a vraždění mohl jediný člověk, císař! Císař a jeho politika! Zneužil tuto filosofii lásky jen pro své politické záměry a byl ještě horší a nespravedlivější než staří Římané.
Nyní se modlil Tiberius k tomu jedinému Bohu, aby zastavil císařovo vraždění. Modlil se, ať se stane zázrak. Pokud je nový Bůh pro Řím opravdu dobrý, musí to přeci zastavit!

„Hej, Tiberie…“ kdosi se připlížil k jeho cele.

Tiberius jej přes hukot davu neslyšel. Byl snad několik metrů ve výšce nad dějištěm a hlasy diváků byly ohlušující.

Oči pálily od slz. Nemohl se dívat, bolest přemáhal.

„To jsem já, Quadratus,“ chraptěl, nemohl křičet, aby na sebe zbytečně neupozornil. Jako jediný zůstal na svobodě a musel si dávat obrovský pozor před vojáky.
Vyšplhal na římsu a dostal se Tiberiově cele.
„To koukáš, trestanče, co? Kvůli tvojí palici, svýmu bráchovi a tomu blonďatýmu teploušovi jsem se vrátil, takže nedělej brajgl a padáme,“ odemknul klíčem, musel zavraždit dva celníky, aby ho získal.
První, co kamarád udělal, bylo, že Tiberiovi uvolnil ústa. Tiberius byl v šoku, ani nepobral situaci, žil momentem.
„Sakra, brácho, co tu děláš?! Zabijí tě!“ tohoto chlapce měl nejradši.
„Než to stačí udělat, pozabíjím všechny já,“ Quadratus měl až nechutně cynický humor, ale jeho srdce bylo dobré.
„Děkuji, příteli,“ Tiberius jej objal, jeho oči se utápěly v slzách. Vděčil příteli za svůj život. Věděl, že Quadratus není zkažený jako Quartus a Quintus.
„Nemáme čas, žádný řvaní, slabochu, nebo tu tvoji slečinku ubijou k smrti.“
„A jak to chceš udělat? Jak se k němu dostaneme?“ otočil se k dějišti, chytil se zdi před sebou a naklonil dolů. „Už tam čeká! Pane bože, jak se chceš ubránit?! Stojí tam tucet vojáků a támhle je císař!“ ukázal nenápadně směrem před sebe. „Bídák!!! Nemáme šanci Flavia osvobodit a utéct, dopadnou nás! Když ne vojáci, určitě vyběhne někdo z davu!“
„Nebuď poseroutka, Tiberie!“ strčil mu do ramena. „Od kdy seš posranej! TY! TY! Ten, který nás vždy vedl k tomu, abychom nebyli srabi! Tak se, sakra, vzmuž, ať si nemyslím, že tě ten tvůj panáček proměnil v babu!“ a vtiskl mu do dlaně jednu z ostrých dýk, které měl na obranu u sebe.
„Mám vraždit?!!“ Tiberius kulil oči.
„Už jsi mi zabil bráchu, můžeš zabít cizí.“
„A-ale já nechtěl! Zradil nás!“
„Já vím, já vím! Teď to neřeš, už to nespravíme ani jeden. Tady teď jde o životy nás dvou a mého bratříčka s tvým klukem! Neohlížej se za soucitem, buď tvrdý jako kámen, musí mít z tebe strach!!!“

Tiberus za tu dobu, za tu podívanou, co mezi několika minutami předtím a v Koloseu zažil, dostal dojmu, že před ním Řím, císař ani ubozí vojáci nemají strach vůbec.

Roztržitě pokýval hlavou.
„Dobře, brácho,“ objali se a poklepali po ramenou pro štěstí.

Tiberius se naposledy pozastavil.
„Počkej, ale myslíš, že vraždit je správné? Flaviův Bůh nechce vraždit, ale milovat!“ nedokázal se rozhodnout. Jenže když nezbije lidi kolem, svoji lásku nezachrání.
„Běž a zachraň ho. Na pána Boha se, pro mě za mě, obrať, až ho vysvobodíš, teď to neřeš! A já padám! Jdu zachránit svého druhého bratra!“

Chlapci se rozloučili pohledem a Tiberius skočil přes zábradlí do davu.

Propletl se patrem pod ním a dral se mezi lidmi po schodech dolů. Nedíval se doprava ani doleva, odmítal sledovat, co se děje dole s jeho láskou. Musel mít čistou hlavu. Nikdo z diváků, nejspíš nikdo, si jej nevšímal. Každý byl zaujatý mučením Flavia a jeho spoluvězně.

Taková jatka v Koloseu nebyla už léta. Trest smrti byl už přeci dávno zrušen a najednou s novým císařem přišla taková krvelačnost a nelítost. Tiberius nikdy předtím neviděl něco tak nechutného a zdrcujícího. Sám pociťoval, že je součástí davu, jde taky vraždit, taky se mstít, prolévat krev. Snažil se to nevnímat. Odhodlání mu dodala jedin
ě víra, že Flavia osvobodí ze spárů těch jedovatých hadů, protože jej naučil milovat, bojovat za spravedlnost, a ne nenávidět. Všechno činil ve jménu lásky!

Náhle vše utichlo, mračna se rozestoupila a nad Koloseem vystouplo třpytící se slunce. Tiberius ucítil Boží sílu a zář oslepila jeho oči. Jakýsi hlas mu přikázal zahodit meč, nezabíjet, do jeho těla vstoupila energie a srdce se zaplnilo láskou. Rozeběhl se do prostoru a nechal se vést instinktem.
„Chceme lásku! Lásku! Lásku! Ne zlo, vy pokrytci!“ ozvěna Tiberiova mocného hlasu se rozlehla do všech stran.

Dav zkameněl. Kat odhodil bič. Země se zatřásla a vystoupili z ní andělé.

To be continued…

KONEC

Děkujeme všem čtenářům a hlavně za pravidelné komentování Naginy, jejíž komentáře nám dávaly chuť psát a psát.

Schmetti & Schildie

4 názory na “Insania 15. (konec)”

  1. Mám slzy v očiach… Koniec? Už chystáte druhú sériu, že? :-D obľúbila som si ich…. Nemám slov.. Ďakujem za úžasnú poviedku :-)

  2. PaulinSchildie

    [1]: Naginy, moc ti děkujeme. Druhá řada určitě bude, ale ještě nevíme kdy. Každopádně s námi počítej. 🙂

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *