Insania 13.

autor: Schmetti & Schildie

„Tfuj,“ Tiberius si škytnul po aromatickém obědě a pocítil, že jeho dech zrovna vábně nevoní. „To tvoje matka vždycky dává do salátu tolik česneku? Jak tě mám pak líbat!“
„Vždyť já taky smrdím, tak se to snad přetluče, nebo ne?“ Flavy se nevinně uculil, nikdy předtím ho nenapadlo, jaké nesnáze mu může způsobit zápach z úst.
„Je to nechutné. Nebudu tě líbat, když smrdíme, mohl by se nám zvednout žaludek,“ dýchl si do dlaně. „Fuj!“
„Zvedá se ti ze mě žaludek?!“ mladší chlapec vystřelil z pukrlete jako naštvaná sršeň. Neměl ve zvyku někoho pořádně poslouchat a nedával si dohromady významy slov. Celá situace se mu zdála nanejvýš trapná, antiromantická, hloupá.
„Z tebe ne, z nás obou. Je vidět, že ses ještě nikdy nelíbal,“ ušklíbl se.
„Já? Já že se nikdy nelíbal? A vůbec, co ty mě poučuješ? Asi ses líbal s hodně chlapci, že mě tady tak ponižuješ, což?“ Flavius žárlil, poprvé zažil ten pocit, kdy nesnese pomyšlení, že jeho milý mohl patřit někomu jinému. „Pojď!“ zatáhl si jej neohrabaně k hrudi a vplul do Tiberiových úst.
„Uhm!“ Tiberius zvedal ruce a protestně huhlal, opravdu netoužil po líbačce, když páchnou, ale maličký anděl se nenechal odpoutat od jeho měkkých, plných úst a dychtivě se mačkal na jeho mužné tělo. Držel si jej za krkem a funěl.

V tom do pokoje vrazila Flavyho matka.
„Flavie,“ Tiberius uzřel vyděšenou Mamercusu, naprosto nechápající situaci. „Slyšíš!“ zamumlal do úst drobného blonďáčka, který byl zabraný do polibků a držel se jako klíště. Musel ho kousnout do rtu.
„Au! To si u toho každýho svýho kluka týral kousancema?“ ječel malý neposeda. Tiberius jej dvěma prsty šťouchnul do žaludku.
„Paní Mamercuso, víte… My uklízíme po sobě, umyjeme nádobí za Vás.“
Mamercusa stála jako opařená, kdyby byla slepice, sleze z ní peří.
„A… ah,“ zakoktala se. Zmatení! Pohlcena v zmatenosti! Nechápavosti! Nevěřila svým očím, nevěděla, co si myslet, šok jí to nedovoloval!!!
„My půjdeme k řece!!“ Tiberius nebyl o moc méně v šoku, tušil problém, totální malér!
Flavius neměl odvahu se na matku ani podívat, nechtěl slyšet, že se dopustil hříchu, a už vůbec ne to, aby se je dva někdo pokoušel rozdělit. Necítil žádné provinění vůči Bohu, ani vůči rodině. Rozhodl se, že s Tibym naplánuje útěk.
„Nevím, kdy se vrátíme, matko. Čekej nás do západu slunce, nebo ne, přespíme v Tibériově chatrči,“ vytáhl svého přítele za paži ze dveří a vzali nohy na ramena.


Než stačila Mamercusa reagovat, její syn a nevlastní syn, byli z domu pryč. Celá rozklepaná upustila koště z ruky a belhavě s rukou na srdci se doplazila zpět za svým mužem. Měla pocit, jako by jí mělo srdce vyskočit z hrudi.
„Lásko?!“
„Co je, Mamercuso? Potřebuješ něco?“ Publius oslovení ´lásko´ vždy chápal jako patolízalství žen, které potřebují od manžela peníze. Jeho a Mamercusino manželství pozbylo lásky již před lety… i když miloval ji někdy? Myslel často na Aurelii, její smrt ho zlomila.
„Tvůj… tvůj syn!“ těžce sebou žuchla na židli a hledala džbán s vodou, aby se mohla napít. „Flavius s Tiberiem… oni… on…“ dělalo se jí slabo. „Vyměňovali si milenecké polibky!“
„Přeskočilo ti snad? Říkám ti pořád, abys neprala prádlo na slunci,“ klidně dál spravoval potrhanou síť, přišlo mu to naprosto směšné, jako hloupý žert.
„Viděla jsem to na vlastní oči!!“ křikla rozladěně, když se napila. „Ty si tu pleteš svoje sítě a nezajímá tě dění v rodině! Tvoji dva synové, kteří se líbají, a ani nepoznáš, že čekám dítě!“ hormony pracovaly, Mamercusa se rozplakala.
„Myslíš, že mě to nezajímá? To je všechno tvoje práce, tvoje pedantství, ignoruješ moje rozhodování! Ve všech rodinách je hlavou rodiny muž, ale tebe můj názor nezajímá! Chtěl jsem Tiberia vychovávat, vyrostl by z něj pořádný muž, Křesťan! Mohli vyrůstat spolu jako bratři, ale tys mi zakázala se s ním stýkat! A teď mě laskavě nevydírej tím, že čekáš další dítě, nechtěl jsem ho!“ Publiova zášť byla silná, minulost jej trápila, už to nechtěl dál snášet.
„Tak teď budeš vyčítat mně, že jsem ti zabránila v tom, abys vychovával svého syna?! Mohl sis vybrat Aurélii, nemusel jsi být se mnou! S ní jsi měl závazky, se mnou jsi neměl žádné!!!“ avšak nejvíce ji zranila jeho poslední věta.
„Nedělej ze sebe svatou, ani pořádně nevíš důvod, proč jsem si tě vzal! A nech mé syny na pokoji! Můj bratr též miloval muže a má pokrytecká rodina jej vyhnala z domu, tak aspoň ty nechej žít mé syny!“ plakal, sroloval své sítě a stejně jako jeho synové utekl k řece.
***

Panika, strach, neviděl, neslyšel! Jeho mozek vstřebával informace rychleji, nežli ten Flaviův. Běželi po suché zemině směrem k lesu do prostorů, kde Tiberus pořádal svá protikřesťanská zasedání. Nikdo o jejich úkrytech nevěděl, jen zasvěcení. Tráva bodala do bosých chodidel, nestačili se obout.
„Au, Tiby, bolí mě nohy!!“ zakopával o každý kámen nebo kořen stromu, když doběhli do hustého listnatého lesa. Ohlušilo je šumění listí. Tiberius prudce trhl hlavou a zamračil se, než podlezl tlustou větev, za níž tekl jakýsi potok, který museli přebrodit. Kdyby byl Flavius hbitý a zkušený v lezení po stromech, jako on, přeskákali by nevhodný terén jako veverky.
„Dělej a nezdržuj, Flavie!!!“

„A co… co teď máme vůbec v plánu?“ Flavius si ve spěchu ani neuvědomoval, jestli jde o útěk, milování u řeky nebo setkání s bandou buřičů. „Nestačil jsem se rozloučit s rodinou!“
„Ještě je uvidíš, teď musíme vymyslet plán, sami? Večer svolám ostatní a oni nám pomůžou!“ vkročil do ledové vody, sahající pod kolena. „Tak sem vlez!“
„Do studené vody? Když mi ji máma neohřeje, tak do vody nikdy nelezu!“ Flavius fňukal jako rozmazlené děcko, nálady se mu měnily rychleji než počasí.
„Sakra, neřvi, teď tu maminku nemáš a potok se ti sám neohřeje! Dělej!“ zkušený lovec byl alergický na uřvance, bylo mu jasné, že si musí Flavia trochu převychovat. „U všech bohů!“ protočil nervně oči.
„Jdi si tam sám, já tu počkám, než to vyřídíš!!!“ ne, do potoka ho nikdo nedostane!!!
„Budou tu po tobě lízt mravenci a zalezou ti až do zadku. Nebo tě do něj kousne nějaký zvíře. Tady prostě nebudeš!“ přehodil si Flavia přes rameno jako pytel a přenesl jej přes potok. „Příště tě tu doopravdy nechám,“ na druhém břehu ho hodil do trávy. „Na takovýho chcípáčka jsi těžší než horda kamení!“
„Nejsem žádný chcípáček!!!“ vztekal se opřený o lokty a vyhlížel nahoru k Tibymu. Snědé tělo. „To, že máš svaly, neznamená, že mě budeš takhle unášet přes potok a nadávat mi!!“
„Vstaň,“ svalovec podal Flaviovi ruku a pomohl mu vstát. „Musíme si pospíšit. Moji přátelé volají, slyšíš to ptačí cvrlikání? To je Quint
us.“
„Co? Tobě opravdu přeskočilo, máš kamarády ptáky?!“ Flavy se ho teda chytil a nechal se vést. Vůbec nerozuměl jeho přemýšlení, navíc ho nejvíc štvalo, že se s ním Tiberius nehádá. Toužil po tom!!!
„Ale néééé, Quintus je člověk, u hromů a blesků! Jen umí napodobovat ptačí řeč, tím se dorozumíváme, chápeš?“
„Jo, a co říkal? A ty seš co za zvíře? Býk?“
„Kde by se tu vzal býk? Když cvrliká jako sojka, znamená to, že se ptá, jestli jsem na cestě. Já mu odpovím jako vrána, že za chvíli tam jsem,“ Tiby zakrákal jako ukázku. „Pak tě to naučím. A nekoukej s otevřenou pusou nebo ti ji ucpu svým jazykem!“
„Jsi prostý divoch…“ založil ruce na hrudi a po zbytek cesty se mračil, takové akce se mu nelíbily, chovat se jako zvířata. „To nemůžeš cvrlikat jako nějaký něžný pták? Proč zrovna hnusná vrána?“
„Tys to zas nepochopil. Každý pták znamená něco jinýho. Měním to podle významu. Pěnkava znamená, že mám zpoždění. Zpoždění vlastně máme kvůli tobě,“ zapěl ptačím hlasem, aby dal přátelům vědět, že dorazí později.
„Říkám to, mám za přítele blázna!“ A zacpal si uši.
„Hele, kdybychom tu na sebe pokřikovali, tak mě i celou partu chytí vojáci a chcípneme hlady za mřížemi. Ti císařovy poskoci špiclujou všude,“ divoch strčil toho rozmazlence do zad, aby hýbnul kostrou. „Vidíš tamtu chatrč? To je náš úkryt.“
„A nebo by nás ukřižovali,“ pravil se strachem a přimhouřil oči, aby zaostřil. Špatně viděl do dálky. „Počkej… jednou jsem vás přece špehoval a byli jsme ve sklepě… tady něco nehraje.“
„Máme úkrytů víc, nemůžeme být neustále na jednom místě, tak by měli větší šanci nás dopadnout, chápeš?“
Chlapci přišli do chatrče obrostlé vší možnou divokou travinou, byla napůl rozpadlá, na to, jak působila male, byla uvnitř prostorná. Flavius se zamračil, když šlápl do čehosi mazlavého a do vlasů se mu zamotala pavučina.
„Fuj, to je hnus. Nic tu není, jen prázdno a…“ rozhlížel se. „Dřevo, tráva, dokonce tu je kus stromu.“

„A čerstvá moč,“ Tiberius poklekl, namočil bochánky prstů do louže a přičichl k nim.
„Tak se tu vychcala asi liška, co já vím,“ šklebil se znechuceně nezkušený Flavius. „A vůbec, kde jsou ti tvoji kamarádi?“
„Sem zvířata nechodí, a nemluv jako nějaký nevycválanec, nehodí se to k tobě…. Musel tu být někdo cizí, mí přátelé tohle nedělají,“ vzpomněl si na jednoho římského vojáka, který ho jednou zadržel při pouličních nepokojích. Byl pověstný tím, že po zajatcích a trestancích močil. „Schovej se, číhají tu vojáci,“ šeptnul.

„Co? Proč? Nikoho nevidím. A proč by jako číhali zrovna dneska? Myslíš, že moje mamka běžela, aby na tebe poslala vojáky? To by neudělala… určitě to potrvá, než se někdo o našem homosexuálním vztahu dozví. A já pak stanu s hrdě vztyčenou hlavou a přiznám se k tvé lásce.“

„Ty opravdu ničemu nerozumíš. Od té doby, co je Křesťanství uznáno jako jediné státní náboženství, rozpoutala se genocida proti pohanům. Příště už tě nikam nevezmu,“ Tiberius drsně odstrčil svého milého do kouta. „A mlč.“

„Jaká genocida? Co to je?“ nechápal vůbec způsob jeho mluvy. Taková cizí slova neznal. Mračil se a držel za rameno, kam do něj drknul. „A nemlať do mě! Taky do tebe nestrkám. Tak si mě příště neber! Jen ti kazím schovku před vojáky!“ sebral se, rozrazil rozviklané dveře a narazil do něčí mužské hrudi, která nepatřila Tiberiovi.

Voják.

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *