Insania 12.

autor: Schmetti & Schildie

„Sbohem, matko…“ Tiberius poklekl do trávy k nebožce a naposledy políbil její vrásčité čelo. Líbal svou matku do vlasů každý večer před spaním, vždy se na něj usmála a pošeptala ´dobrou noc, synku´, ale teď už usnula na věky a odešla na onen svět. Její hlas už nikdy neuslyší, bude si jej jen představovat. Zakryl matčino tělo starým plátnem a na voru pustil do řeky.

Sledováním, jak její tělo odnáší voda, si uvědomoval, že odplouvá velký kus jeho srdce. Zhluboka dýchal a snažil se oněm pocitům nepoddávat. Zachovat chladnou hlavu, neplakat. Říkat si, že matce bude lépe na druhém konci. Nikdo nemohl tvrdit, že by si Tiberius ztrátu neuvědomoval. Nikdo. Hlavně ne Flavius, který mu stál celou dobu po boku. Každý nepohřbíval svou vlastní matku, téměř nikdo… pro všechny tu byla pomoc. Ale Tiberius, jakožto nekřesťan, tuto výpomoc nedostal. Možná ji ani nechtěl, byl silný, tvrdý… značilo to o jeho cenném charakteru.

„Určitě se dostala do nebe. Byla to obětavá a moudrá žena a náš pán ji má jistě rád…“ Flaviovi se to říkalo těžce, neboť to bylo poprvé, co viděl zemřít člověka. Ani ji nestačil povědět, jak moc miluje jejího syna a jak moc by chtěl být součástí jejich rodiny.
„Ale proč odešla teď? Teď když ji potřebuji ze všeho nejvíc! Už nemám rodinu. Otce jsem neznal…“ Tiby zaryl prsty do dlaní, zaťal zuby. Nejradši by proklel toho jejich Ježíše Krista, proklel by i římské bohy, kteří jej zradily.“

Flavius se otřásl, poznal, že v Tiberiovi se opět probudilo něco šíleného, agresivního. Přicupital k němu a snažil se svou lásku obejmou a polaskat po ramenou. Chtěl s ním sdílet smutek, všechno trápení, bolest. Tiby však couvnul a obrátil se směrem k lesům.

Flavius zůstal sám na břehu řeky a usadil se do horkého písku, byl tak vroucí, jako jeho láska k Tibymu. Přitáhl si kolena k hrudi, čelem k vodě, a zadíval se před sebe. Po chvilce ztrávené v této poloze spustil ruce k zemi a zabořil konečky prstů do snědé mouky. Dostávala se mu Sof nehty a Flavy tlačil prsty čím dál víc. Pálila, štípala a bolela, přesto mu dělala dobře a chtěl bolesti víc. Ježíš taky trpěl, neštěstí a bolest by si proto měl prožít každý, protože jedině tak se dostane do království nebeského. Nepíše se přeci v Písmu, že ten nejmenší se stane v nebi největším a ten největší nejmenším? Trpěla i Aurelie, žila v bídě, špíně, sama se synem, ale přesto byla statečná. Utrpení z nás tak dělá lepší lidi a Flavius se snažil ze všech sil být lepším, stejně jako paní Aurelie a hlavně Tiberius, kterého bezmezně obdivoval. Přemýšlel, zda tu čekat nebo jít domů, ač mu nitro našeptávalo, že nemá cenu sedět do noci a vyčkávat Tiberia. Však on věděl, kde ho najít… Proto se zvedl a kráčel směrem svůj domov. Oznámí rodičům, co se stalo…
***

„Jupiter a ti jeho kamarádíčkové. Žádní bohové nejsou, nic… Už nevěřím ve vůbec nic,“ mumlal si Tiberius pod vousy, seděl doma na dvorku až do svítání. Měl výčitky svědomí, že se nevěnoval své matce, pak chvíli myslel na Flavyho, že ho nechal někde v lese a zachoval se k němu sprostě… V duchu nadával na své kamarády, kteří jej jen využívali pro své plány. Nesnášel se. Jen seděl na zemi a nožem se hluboko zarýval pod nehty na nohou, aby si vyškrábal zažranou špínu.
Vlastně ne, proč by nesnášel sám sebe, on nesnášel všechno okolo, kromě Flavyho a své zesnulé maminky, kterou bude milovat navěky. Odhodil nůž a rozhodl se, že se půjde okoupat do řeky, zůstávat na dvorku bylo příliš nudné a Tiberius se svou ohnivou povahou nedokázal sedět na místě v klidu. Ohlédl se po koze a v duchu si naplánoval, že se teď hned okamžitě staví pro malého anděla a omyjí své tělo, načež si jej přivede domů a podojí spolu kozu. Ano, přesně tohle udělá, dokonce se přimluví u Flavyho rodičů, zda může přenocovat u něj. Už teď věděl, že to bude náročný úkol…
A dostal ještě lepší nápad, rozhodl se, že na schůzi svých už ne kamarádů oznámí svoji rezignaci a nebude ze sebe zbytečně dělat zločince a buřiče. Stál pouze o lásku, ne o strach a věčné stíhání těch nahoře. Ať si císař zavede třeba víru v opice, hodil svůj boj za hlavu, nejdůležitější byl pro něj Flavy.
Matka by si bývala určitě přála, aby Tiberius zůstal s Flaviem a aby žili šťastně a spokojeně až do smrti. A to, co chtěla Aurelie nejvíce, bylo usmířit se s Mamercusou, s níž si jako malé děvče hrála. Bolelo ji, že se jejich přátelství rozbilo kvůli lásce, lásce ke stejnému muži… a onen muž byl rybář Publius, Mamercusin manžel a Flaviův otec.

„Napravím to, co jsem matce slíbil,“ pravil Tiby odhodlaně a rázným krokem došel k domu rodiny Caeliových. O dávné lásce Publia a jeho matky Aurelie se nikdy nedozvěděl, myslel si, že matka milovala ve svém životě jen jeho též zesnulého otce, ale tušil, že mezi oběma ženami bylo něco osobního, co si nemohly zapomenout.

„Koukej, matko, Tiberius!“ maličký Flavy ihned přispěchal k vratům.

Flaviova matka si vyměnila pohledy se svým manželem a malý Herius se přimáčkl bříškem na Flavyho tělo zezadu a objal jej.
„Bojím se ho,“ přiznal. Vždy měl strach z tohoto buřiče. „Zabíjí zvířata vlastníma rukama.“
Flavy si povzdechl a bratra chytl za paže.
„Nemusíš se ho bát, ani nikdo jiný, Tiberius je hodný mladý muž, zemřela mu matka a bylo by velice neslušné a neuctivé k její památce a bližnímu, kdybyste se k němu otočili zády.“

Mamercusa zatím raději mlčela, v hloubi srdce věděla, že… toho chlapce, Tiberia, milovala a zároveň se mu nemohla podívat do očí. Vždyť byl syn jejího vlastního muže!

Mamercusa v tu chvíli vyráběla na hrnčířském kruhu dózu na květiny, ráda vytvářela ozdobné předměty, byla kreativní a lidé si toho vážili, takže si u ní často objednávali různé ozdůbky a dárečky pro přátele.

„Tak co koukáš jak puk, Flavie! Pozvi kamaráda dál, potřebujeme posekat trávník a opravit díru v plotu. Ty to neumíš, otci se po lovu nechce a tvůj malý bratříček se vymlouvá na svůj nízký věk a je líný se něco naučit. Tiberius je dospělý muž a zastane práci za deset,“ pokárala syna a vůbec nereagovala na smrt Aurelie. Srdce jí pukalo, oči slzely, ale nikdy neprojevovala emoce. Svými slovy však dala najevo, že Tiberia přijme do rodiny.
„To je v pořádku, paní, já si otevřu sám…“ Tiberius se svým dlouhým tělem přehnul přes plot a vytáhnul záklopku od vrat. „Tak s čím vším potřebujete pomoci,“ vstoupil a promnul si ruce. Chtěl se hned pustit do práce. Navíc pochopil, že smrt jeho maminky Mamercusu a Publia velmi zaskočila, když se ještě včera viděli na tržišti. Nejvíc je však trápila minulost, chtěli zapomenout a hlavně zabránit tomu, aby se chlapci něco dozvěděli.

„No, nejdřív se najíš oběda, že?“ podíval se Flavy na matku, která přikývla.
„Je tam kaše a ryba.“
„Ryba? Já si rád dám rybu, maminka ryby neměla ráda, tak jsem je nechytal
,“ Tiby sklopil lítostivě hlavu při vzpomínce na matku.
„Tak já tě zavedu do kuchyně, rodiče mají práci,“ Flavyho znepokojovaly chladné reakce rodičů. Přišel jim domů sirotek a oni nehnuli ani brvou.
„No počkej, mladíku! A ruce si mýt nebudeš? U nás se dodržuje čistota. Jestli tu chceš bydlet, tak se nauč udržovat pořádek a čistotu, zvlášť před jídlem. A pro tebe, Flavie, to platí taky. Od té doby, co se chodíš courat po lesích, vypadáš jako divoch!“ Mamercusa zabíjela žal přísností, bez ohledu na ostatní.
„Bydlet?“ Tiberius se šokovaně podíval z jednoho člena rodiny na druhého a nejistě zamrkal.
„Ano, potřebujeme další ruku k dílu.“
Tiberius nebyl jediný, kdo byl překvapen tím, co Mamercusa pověděla. Také Flavius stál strnule s pootevřenými rty v úžasu a v jeho mladé hlavě se rýsovaly nemravné obrazce.
„Já se ho bojím!!“ křikl Herius a skočil otci do náruče.
„Ty mlč, Herie, nikdo se tě na nic neptal. A po obědě máš spát, mazej! A ty nekoukej, Publie, už mě taky štveš, měl bys tady mladému Tiberiovi ukázat, jak se pletou sítě!“ paní Mamercuse docházela trpělivost. Nejradši by všechny zabavila prací, aby si jí nevšímali.
„Maminko, ale vždyť jste říkala, že mu mám dát oběd,“ ozval se Flavy se zdviženou bradou.
Tiberius se po ní otočil a zamířil se svými myšlenkami, které nikomu neřekl, za Flavym do kuchyně.
„Kolik si dáš ryb? Máme jich ještě hodně…“
Pohled na toliko jídla mu hned zlepšil náladu a příjemně navnadil žaludek. Uvědomil si, že nemůže do nekonečna truchlit, i když jej ztráta milované bytosti tak bolí, a byl šťastný, že našel novou rodinu.

„Dám si dvě ryby, bez kaše, a k tomu jednu cibuli!“ pohladil se po břiše. „A hned po jídle si dám tebe v řece!“

Flavius se rozkašlal.
„Psst!“ přiložil si prst k ústům a všiml si, že se jeho oděv v oblasti klína nazdvihl. „To si necháme pro sebe.“
„Nebo nemusíme jíst vůbec…“ Tiby se nenápadně otřel hýždí o Flaviův bok.“
„Ale ano, musíme, aby,“ Flavy se zadrhl. „abychom měli sílu na řeku.
„Tak ale rychle, nebo to nevydržím…“ potutelně se usmál starší s chlapců a nandal si svoji porci. Kručelo mu v břiše, protože od rána nejedl, a na milování opravdu potřeboval energii. „Dobrou chuť!“

1 názor na “Insania 12.”

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *