Insania 11.

autor: Schmetti & Schildie

„Kam zase jdeš, Flavy?!“
„Jdu se umýt do řeky, matko, venku je strašné horko,“ ukázal ven z domu rukou. „Můžete jít se mnou, třeba by vám to prospělo se trochu osvěžit,“ nabízel spoluúčast, poněvadž věděl, že ho matka odmítne.
„Děkuju, ale musím udělat oběd a vyprat prádlo bratrovi,“ vypadala unaveně, Flavy zapřemýšlel. Možná by měl matce pomoct, jenže měl domluvenou schůzku s Tibym.
„Nemám se postarat o bratra?“ opravdu musel pryč, byla to důležitá schůzka.

„Můžeš se přestat ptát? Snad víš, co a kdy máš dělat, ne? A bratr… kde je vlastně tvůj bratr, Flavie? O nic se taky nestaráš,“ vybuchla Mamercusa, byla zvyklá, že Flavius mlčí a pracuje.
„Nevím, třeba s tátou plete sítě. Jo, šel s tátou,“ vymyslel si, přitom neměl ani tušení, kam se malý poděl. „Tak co? Můžu jít?“
„Dělej si, co chceš, ale tvoji práci za tebe nikdo dělat nebude. Je mi to jedno. Ale před večeří se vrať, budeš kuchat slepici.“


Mamercusa byla podrážděná, poslední tři týdny trpěla nevolnostmi a neměla na nic náladu. Tušila, že nejspíš čeká třetí dítě, ale zatím si všechno nechávala pro sebe. Manžel jí by pak pouze odrazoval od práce.

„Fuj, se pozvracím… kuchat slepici,“ zamumlal Flavius, vzpomněl si totiž na vaření s Tiberiem. Nechápal, jak někdo může jíst slepice, když je tak nechutné je připravovat. Ale co, lepší než se pořád stravovat rybami.
„Říkals něco?“
„Ne, matko!“ odseknul. „Jdu, je hezky…“ nenechal matku odpovědět a zmizel z chatrče.

***

Když vyšel na chodníček před Tiberiův dům, zabořily se mu prsty do rozpáleného písku a prudké, zlaté sluneční paprsky jej zasáhly do očí, zamžoural na malou chatrč. Aurelie prala.

Měl jsem si vzít klobouk a boty, pomyslel si, ale nechtěl se vracet, matka by mu nadávala.

„Ehm, ehm,“ zakašlal předůležitě na Aurelii, moc by si přál, aby jej přijala jako blízkého člověka, přítele Tiberia. Přesně jakého přítele by nemusela vědět, ale prostě nechtěl, aby jím pohrdala kvůli tomu, že je z ´lepší´ rodiny. „Brý den?“

Rudovláska sebou trhla, držíc v rukou mokré prádlo. Klečela u valchy. Pot svědil v obličeji i na zádech.
„Dobrej!!“ zvolala, Flavy nevypozoroval její rozpoložení.

„Chi,“ uchechtnul se. Možná čekal, až na něj drahá sousedka hodí hadrem a pošle jej zpět do nóbl domácnosti. „Je doma, zlatí… Teda promiňte! Tiberius?“

Měl štěstí, že jej udřená žena neslyšela. Pustila hadr do zčernale zkalené vody a mokrou rukou si otřela zvlhlé čelo. Ústa vyprahlá. Měla žízeň.

„Šel s těmi svými kamarádíčky honit veverky,“ ztěžka se zvedla na nohy, šla k němu k plotu.

„A nevíte kam?“ ptal se opatrně, měl zmrzlý úsměv.
„No do kostela asi ne, milý zlatý!“ ucedila rýpavou poznámku a hekla. Sotva stála na nohou.

„Ne… nechcete pomoct?“ zakoktal. „Nemyslím to špatně, ale vypadáte unaveně, paní Aurelie,“ mluvil s obavami, mile.

„To… to je v pořádku chlapče,“ dobelhala se na špalek a výdýchávala to nesnesitelné horko. „Tiberius bude někde v katakombách, jinak nevím. Jen mu vyřiď, ať přijde brzy domů.“

„Můžu za vámi?“

„Mhm,“ nevrle vrčela, srdce jí pumpovalo, rychle tlouklo, hlava se motala. Pracovala, celý život tolik pracovala a pochroumané zdraví se začalo ozývat. „Když mi pomůžeš sklidit ty necky a valchu…“

Flavy hbitě přelezl plot a oprášil si ruce.

„Všechno udělám, paní Aurelie,“ usmál se. „Nechcete napít? Donesu vám čerstvou vodu, koukám, že nemáte natočenou.“

„To bys byl hodný, chlapče,“ Aurelia se chytla za srdce a mezi obočím se jí objevila malá vráska.

Flavy rychle došel pro vodu s pohárem a přiklekl k Aurelii.
„Máte suché rty, paní, nate, pijte.“

„Rychle, rychle dojdi pro Tiberia, prosím,“ upila doušek vody, ten jí však vytekl z úst. Snažila se popadnout dech.

„Paní, nemůžu vás tu nechat!!“ přepadl jej strach. „Paní Florianus,“ začal popotahovat, když viděl, že jí je zle. Položil vodu a nevěděl proč, objal ji.

„Já chci svého synka…“ zachraptěla mu do ucha a silně jej tiskla.

Flavy zabořil tvář do Aureliíných rudých vlasů, objímal ji jako svoji vlastní matku a tiše prosil všechny svaté za její život.

„Matko!“ ozvalo se zdálky.

Aurelie sebou trhla stejně jako její zeť, což nevěděla, že je.
„Tiby!!“ mladičký Flavy se zvedl z kolen a klopýtl. Tiberius se zamračil, vycítil, že něco není v pořádku, proto se i vrátil ze vsi, aniž by čekal na blonďáčka.

„U Jupitera!“ zaklel Tiberius a přispěchal k matce. Srdce mu tlouklo rychleji než samotné Aurelii, padl na kolena. „Maminko!“

„Máma je úplně vyčerpaná! Nepije! Je suchá!“ Flavy se chvěl. Měl chuť zmizet. Co když překážel?!

„Musí si lehnout!“ Tiby vzal svoji milovanou matku do náruče a políbil na čelo. „Ty načepuj vodu, já namíchám z bylinek něco, co jí uklidní.“

Flavy poslech jako poslušný pes a odebral se ke studni s prázdným kýblem, zatímco Tiberius nesl matku v náručí a uvnitř domu ji něžně uložil na postel. Pod hlavu jí strčil polštář vycpaný slámou a otřel si začernalýma rukama zbloudilé slzy.

Bál se, tak moc se bál o svou maminku. Ten strach byl spalující a úzkostlivě ničivý.

„Proč jste pracovala v takovém horku, maminko? Říkal jsem vám, že máte zůstat doma,“ klečel u postele, celý páchl potem a jeho snědá kůže byla jakoby očouzená.

„Já… já jsem moc nemocná, synu,“ Aurelia dýchala ztěžka, na hrudi ji podalo. Byl chorá již několik měsíců, Tiberius to však nevěděl.

„Brzy budete v pořádku, maminko moje…“

Aurelie chtěla protestovat, vyvrátit jeho slova, avšak raději mlčela, když si uvědomila, že by se její syn zbytečně trápil před její smrtí. Cítila to v kostech, že je smrtelně nemocná. Stará bylinkářka od vedle ze vsi jí to potvrdila. Měla zkušenosti, stačilo jí se podívat ženě do očí a poznala, jakou nemocí trpí. Byla pomalá a bolestivá.

„Jak ses měl s kamarády?“ zakašlala. „Vrať se tam, Flavy si pro tebe přišel.“

„Teď odpočívejte, všechno Vám budu vyprávět, až se Vám uleví,“ shrnul jí rudé vlasy z tváře, snažil se v ní číst a poznat, co maminku trápí. „A Flavy počká, teď mě nejvíc potřebujete Vy!“

Aurelie přivřela oči, avšak se stále dívala na svého syna. Připadal jí krásný.
„Synu… Já vím vše…“

Tiberius
sklopil oči, měl výčitky svědomí. Jenže už bylo pozdě na všechny ´kdyby´ nebo ´kéž by´. Dával vždy přednost kamarádům, leta kul pikle proti římskému císaři a pobuřoval… ale co kdy udělal pro svou matku? Jen jí přidělával starosti.

„Tiberie!“ přiklusal Flavy s vědrem.

Aurelie chytla staršího z mladíků za ruku a špitla.
„Utečte spolu a žijte tak, abyste si mohli dávat svou lásku.“

„Maminko… Já Vás přece nikdy neopustím!“ Tiberius se rozbrečel jako dítě, tisknul její dlaně, věděl, že přišel konec. I přesto nepřestával doufat, prosil římské bohy, aby mu dali naději.

„Voda…“ písknul maličký blonďáček, Tiberius jej ale zadržel a tlačil dál. V jeho obličeji se dalo číst a Flavius všechno pochopil.

Aurelia vypustila poslední doušek života.

Tiberius vstal z kolen a poodešel s hlavou skrytou v dlaních opodál. Postavil se zády. Nesnesl čerstvý pohled na svou matku, která před pár sekundami vypustila z těla život. Snad ani nedokázal plně plakat. Smrt své rodičky přišla jak z čistého nebe, nebyl připravený, nenapadlo ho, že o ni přijde. Dnes. Zrovna dneska.

„Bude jí třeba… líp… tam nahoře,“ zamumlal maličký Flavy, jeho zármutek byl možná silnější než Tiberiův. Vždyť on byl ten poslední, kdo ji objal, dal napít… a poprvé viděl umřít člověka.

Otřel si z koutku kapičku rosy a přistoupil ke své druhé matce.

„Ve jménu syna, otce i ducha svatého,“ naposledy požehnal mrtvé Aurelii a pokřižoval na vrásčitém čele, na nějž ukápla jeho křišťálová perla.

Tiberiovi jakoby spadlo těžké kamení z hrudi, emoce se s Flavyho slovy uvolnily a začal srdceryvně štkát.

1 názor na “Insania 11.”

  1. Chudák Tiby….. Vedela som si to živo predstaviť… Tú situáciu…. Dúfam, že utečú. :-|

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *